Příběh Jindřicha Bubna
Srpen 1968Foto: Filip Rožánek
V roce 1968 jsem byl velice činný v turistice. Oba dva, manželka i já, jsme byli Mistry turisty Československé republiky. Například jsme s táborskými turisty jeli na kole od jednoho moře k druhému, což tenkrát bylo něco, co si těžko někdo dovedl představit. A v roce 1968 najednou nebyl zájem...
Proč? Protože lidi si mohli jezdit, kam chtěli. Já jsem si vymyslel Rumunsko - a Rumunsko už vůbec nebylo atraktivní, lidi jezdili do Rakouska, do Německa, do Francie, do Anglie. Dojeli jsme s pěti ženami v Rumunsku na hranice, projeli jsme ho na kole a skončili v deltě Dunaje. Den před okupací jsme spali v Babadaku, ráno jsme dojeli k moři a že pojedeme zpátky do Československa.
Vlítli jsme do moře, protože jsme po něm toužili, a najednou tam přijde Čech a říká: "Co blbnete, jsme okupovaný." Tak jsme se to dozvědeli. Najednou jsme slyšeli takový hrozný řvaní - Ceausescu nadával Rusům...
Redaktor Dan Moravec oslovil pana Jindřicha Bubna z Vlkova nedaleko Veselí nad Lužnicí, aby zavzpomínal na situaci v Česku v roce 1968 a na to, jak emigroval
Oddělili jsme se od ostatních, poslali naše kola do tábora a já jsem řekl: "Takovýhle ponížení už nechci." Tak jsme odjeli nejdříve do Bukurešti, pořád bez lístku - všude nás dopravovali jen na československý pas, pak do Jugoslávie, do Bělehradu, z Bělehradu jsme odjeli do Vídně. Tam se sešlo snad 30 nebo 50 000 Čechů, všichni se rozhodovali, co budou dělat.
A moje žena řekla: "Jedem do Švýcar." Já jsem říkal: "No, já bych zůstal tady, protože sem [do Čech] je to z Rakouska blíž." - "Ne, pojedem do Švýcar." Měla pravdu. Tak jsme jeli do Švýcar.
Do Rakouska se sjelo půl Čech. Byli jsme ubytovaní, asi 3000 lidí, v takových ohromných sálech, Arsenal se to jmenuje. Rakušáci měli strach, že tam vypuknou nějaké infekční choroby.
Také tam přijeli lidi třeba na výlet. Oni vědeli, že pojedou zadarmo po rakouských drahách, že je Rakušani někde ubytujou a pak že pojedou zpátky. I takoví tam byli.
Ve Švýcarsku jsme zůstal do roku 1990. Až 12. dubna 1990 jsem se vrátil do Čech. Švýcaři byli ohromní. My jim nepodepsali azyl, představte si - země, o jejíž azyl by měly zájem tisíce, statisíce lidí, a my jim to nepodepsali. Protože jsme říkali: Doma ještě je situace taková, že se to možná obrátí a možná, že ty Rusáky vykopou domů... Půldruhého roku jsme to nepodepsali a oni to strpěli. Opravdu byli náramně velkorysí.
A co se mě týká? Přijedete do Švýcarska a řeknete: "Já se nehodím k ničemu jinýmu, než ke kantořině." A do roka jsem byl kantorem.
(Kráceno, redakčně upraveno)
