Zaposloucháte-li se do hlasu nebo vlastně zvuku vydávaného bekasinou, budete možná souhlasit s názorem, že je podobný mečení kozy. A protože ho bekasina vydává vysoko ve vzduchu, dostal tento pták různá lidová pojmenování spojující ono mečení typické pro kozu s příslušníkem ptačí říše. Snad nejkurióznější je jedno ze starých německých lidových jmen, které v překladu znamená "koza nebeská". Také v české myslivecké mluvě bývá dodnes bekasina nazývána např. kozlíkem. Ostatně posuďte sami.

Kdo prožil dětství na venkově, určitě se na tohoto ptáka upamatuje. Býval dříve velmi hojný a na jaře jedním z prvních, který se vrátil ze zimovišť. Okamžitě po příletu se stal nápadným kotrmelci ve vzduchu, lopingy a naříkavým, chvílemi vrkavým hlasem. Podle toho naříkavého hlasu mu lidé říkali místy kníha.

Dytík úhorní, dosti tajemný soumračný až noční pták, již v České republice patří mezi vymizelé druhy. Poslední hnízdění bylo doloženo v roce 1991 na Znojemsku na jižní Moravě. Od té doby existují jen ojedinělá pozorování nebo je zaslechnut hlas. (Tak třeba v roce 1994 byl nahrán hlas v opuštěném výcvikovém prostoru u Mladé na Nymbursku.) Přesto není občasné zahnízdění zcela vyloučeno.

Koliha velká je náš největší bahňák. Tomu, že patří do příbuzenstva kulíků, čejek, vodoušů či sluk, nasvědčuje i její flétnový hlas. Přestože bychom jej asi těžko nazvali zpěvem, dá se říct, že zní velmi příjemně a volání táhnoucích kolih patří ke koloritu melancholické podzimní krajiny. Období tahu je také doba, kdy můžeme tohoto hnědě zbarveného ptáka s delším a dolů mírně zahnutým zobákem nejspíš pozorovat. Nejčastěji můžeme na táhnoucí kolihy narazit v okolí rybníků, výjimkou ale nejsou ani pole, a přítomnost kolih nám často prozradí právě jejich hlas.

České jméno kulíka nejspíš pochází od způsobu jeho pohybu. Tento ptáček je velikosti silnějšího vrabce, ale na vyšších nožkách, a dokáže se pohybovat po zemi tak rychle, že pohyb nožek ani nepostřehneme. Vypadá jako hnědobílá kulička.

Sluka lesní je jedním z našich nejtajemnějších ptáků. Svou svatební písničku přednáší sameček sluky za letu, když se s nastupujícím soumrakem vydává na let kolem křovin na pokraji lesů a lesních pasek, kolem lesních průseků a údolími potoků, kde očekává přítomnost na zemi sedící samičky. Za tohoto, můžeme říci svatebního, letu ulétne sameček i několik kilometrů, a tak myslivci, kteří sluky ještě donedávna běžně lovili, mluvili o takzvaném jarním lovu sluk na tahu.

Poznat vodouše rudonohého mezi jinými bahňáky je poměrně snadné. V těle je asi velikosti kosa, má vysoké červené nohy a dlouhý, přímý, u kořene červený zobák. Shora je tmavě skvrnitý, vespod bělavý, v letu je nenápadný, má široký bílý pruh na zadním okraji křídla a bílý kostřec.