10. října  2003  rubrika: Hmyzožravci

Ježek

Ježek západní - Foto: Marek  Szczepanek, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Ježek západníFoto: Marek Szczepanek, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Ježkové přitahují pozornost lidí odedávna. Může za to jejich ostnatý šat, který kryje větší část těla. Této ochrany dokáží znamenitě využívat. Když zaznamenají něco podezřelého, pomocí kožního vaku se v mžiku promění v pichlavou kouli. S ní si dokáže poradit málokterý predátor, nanejvýš výr a tchoř.

U nás se vyskytují dva druhy ježků. Typického ježka západního poznáme podle větší tmavé skvrny na hlavě kolem očí, takzvaných brýlí, a pravidelně pruhovaných, jakoby učesaných bodlin. Bývají také delší - měří 2 až 3 centimetry. 

Naproti tomu u ježka východního je ostnatý šat neupravený, bodliny jsou nejen "rozcuchané", ale i nepravidelně zbarvené. Některé jsou celé tmavé, jiné světlé nebo dvoubarevné. Také jsou asi o centimetr kratší. Navíc hlava tohoto druhu bývá světlá bez tmavé skvrny. Potíž je ale v tom, že oba ježci se občas kříží, a tak někde najdeme jedince se znaky obou druhů. 

Na většině území se oba druhy našich ježků vyskytují společně, jen v okrajových oblastech západních Čech a východní Moravy žije vždy jeden z nich. Častějšímu křížení brání jejich trochu odlišné nároky na stanoviště i životní zvyky. Ježek západní, jako původně lesní druh, vyhledává spíš listnaté a smíšené lesy pahorkatin a vrchovin s hustým podrostem, případně parky, zahrady a sady ve vesnicích a ve městech. Ze zimního spánku se pobouzí obvykle v květnu. 

Naopak ježkovi východnímu, jako původně stepnímu a lesostepnímu druhu, víc vyhovuje zemědělská krajina nížin, kde se drží na mezích, v křovinatých stráních, ve stržích, větrolamech a podobně, ale ani lidským sídlištím se nevyhýbá. Zjara se probouzí o měsíc dřív a s tímto časovým náskokem se také začíná rozmnožovat. 

Měřeno lidskými hledisky, zdá se být ježek pořádný lenoch, neboť prospí až tři pětiny dne. Ve skutečnosti někdy za noc nachodí skoro kilometr, než sežene dostatek obživy. Denně spotřebuje 50 - 70 gramů potravy, tedy zhruba desetinu toho, co sám váží. Není příliš vybíravý a spokojí se s tím, co se mu dostane na dosah. Ponejvíc to bývají žížaly, brouci, housenky, slimáci i žáby nebo ještěrky, zjara někdy vyplení i zemní hnízda ptáků. 

Ježkové jsou samotáři a obývají území o rozloze od 5 do 100 hektarů. Ve svém revíru mají několik hnízd, která podle potřeby střídají. Najdeme je v křoví, pod chrastím, většími kameny či padlými kmeny, případně pod kůlnami a složeným dřívím. Na svých potulkách se ježek nechová nijak obezřetně, jakoby si uvědomoval, že bodlinatý šat ho dostatečně ochrání. Neustále šustí a funí, rozhrabuje listí nebo hrabanku, když najde něco k snědku, mlaská a zdviženým čumáčkem všechno kolem sebe hlasitě očichává. 

Samostatnou kapitolu ježčího života představuje zimní spánek. Už od konce léta si hromadí pod kůží zásobní tuk a naději úspěšně přestát útrapy zimy mají jedinci s hmotností přes půl kilogramu. Začátek hibernace signalizuje ježkům vedle prodlužujících se nocí i pokles průměrné teploty vzduchu zhruba o 10 až 15 stupňů Celsia. V nepromrzajícím úkrytu spí ježek stočený na bok. Tělesná teplota se mu sníží na 5 až 8 stupňů Celsia a počet tepů srdce z dvou set až tří set na pouhých pět za minutu. Ježčí odloučení od světa však není nepřetržité, v intervalech několika dní či týdnů se probouzejí, aniž by opouštěli úkryty. Jedině při náhlých oblevách je to táhne ven z úkrytu, což však znamená spotřebu energie navíc. Proto jsou, možná paradoxně, pro zimní spáče tužší a na sníh bohaté zimy příznivější než mírné zimy doprovázené častým oteplením. 

Autor:  Miloš Anděra
Pořad: Vlastní příspěvek  |  Stanice: Nová Média
 
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace