velikost: [223 x 400] velikost: [334 x 600]

Autor: Jan Hošek

Tohle silné a nápadné volání, nebo spíš troubení, můžeme slyšet jen na několika místech naší republiky; především na Českolipsku a Jičínsku. Skutečně mimořádný hlas patří mimořádnému opeřenci. Jeřáb popelavý, kterého posloucháme, je jedním z našich největších ptáků a vzrůstem je vůbec největší. Dosahuje hmotnosti až 6 kilogramů, stojící měří až 140 cm a jeho rozpětí křídel se blíží dvěma a půl metru.

Jeřáb popelavý Autor: šok

Postavou se jeřáb podobá čápovi, není s ním ale příbuzný a diametrálně se od něho liší i způsobem života. Jak napovídá druhové jméno "popelavý", jeho základní zbarvení je šedé. Na hlavě má krásně červenou skvrnu, jinak jsou hlava a krk černé s výrazným bílým pruhem. Kromě červené "čepičky" má jeřáb ještě jednu okrasu, a sice obloukovitě prodloužené černé loketní letky, které splývají po stranách krátkého ocasu. Jeřáb býval atributem Bdělosti a malíři ho vyobrazovali, jak stojí na jedné noze a ve druhé drží kámen. Podle legendy, kterou zaznamenal už Aristoteles, když jeřáb usne, kámen mu vypadne a probudí ho, takže je jeřáb neustále bdělý. Jako všechny legendy i tato má své reálné kořeny. Jeřáb, jakkoli je velký a má nápadný hlas, žije skrytě a je velmi opatrný a plachý. Když u nás jeřábi začali nedávno - teprve před dvěma desetiletími - hnízdit, trvalo ornitologům řadu let, než se jim hnízdění podařilo prokázat. Ostatně ani pořízení naší nahrávky nebylo jednoduché - ing. Pavel Pelz šest let jezdil do Meklenburska, kde jsou jeřábi relativně početní, než jejich hlasy nahrál tak, jak si představoval.

mládě Autor: šok

Nic ale v přírodě neplatí na sto procent a bez výjimky. Na Českolipsku k sobě jeřábi na minimální vzdálenost nechají přiblížit traktor nebo přijdou až k obydlenému domu, kolem kterého pobíhá několik psů. Je ale pravda, že když jsme se snažili tyto jeřáby označit vysílači, osvědčovali svou bdělost víc než dobře. Trvalo nám mnoho měsíců, než se nám podařilo odchytit prvního z nich.

Jeřáb popelavý obývá rozsáhlé mokřady. V našich podmínkách to je většinou okolí rybníků s rozsáhlými rákosinami, ze kterých jeřábi vycházejí za potravou do luk, polí a lesů. Poté, co se jeřábi vrátí ze zimovišť, začnou se krajinou rozléhat jejich hlasy. Pokud by se vám je v době námluv podařilo pozorovat, spatřili byste úchvatné divadlo. Jeřábi své námluvy doprovázejí tanci, při kterých - slovy ornitologa dr. Jana Hanzáka - "dělají bujné, lehké, skutečně baletní kroky i úklony a rozevírají křídla". Pak vybudují nebo opraví hnízdo, které je na zemi někde na ostrůvku v rákosině, a do něj samička snese dvě vajíčka. Po vylíhnutí mláďat je rodiče odvedou z hnízda a pečují o ně více než dva měsíce. I potom ale rodiny zůstávají spolu a nerozdělí se ani při cestě do zimovišť. Evropští jeřábi odlétají ve velkých hejnech po striktně dodržovaných cestách do Francie, Španělska, Maďarska, na Blízký východ a do severní, severozápadní a východní Afriky. Protože jejich velká hejna mohou způsobit velké škody na polních plodinách, je bohužel jejich velkým nepřítelem člověk. Naštěstí v poslední době ochránci přírody v některých zemích - například ve Francii nebo Izraeli - vykupují či pronajímají pozemky, kde se jeřábi krmí, anebo zemědělcům hradí způsobené škody. Chudé země ale pochopitelně na něco podobného nemají peníze a jeřábi to pak nemají jednoduché. Dopřejme jim tedy klid alespoň u nás, a pokud se rozhodneme pozorovat je, dělejme to tak, abychom je v nejmenším nerušili. Buďme opatrnější než jeřáb - symbol bdělosti.

Jak vznikaly nahrávky		Základní údaje
O nahrávky hlasů jeřábů jsem se pokoušel od roku 1971 v Meklenbursku, v přírodní rezervaci Serrahn, kde jsou dvě nádherná velká jezera a rozlehlé bažiny, rašeliniště a rákosiny s odumírajícími, zhruba metr vysokými borovicemi. V těchto místech tehdy hnízdily asi čtyři páry jeřábů. Po šestlet jsem se k nim marně pokoušel přiblížit na vzdálenost, odkud bych mohl pořídit zdařilé nahrávky jejich hlasů. Do bažin jsem chodil čím dál tím časněji. Ještě za tmy jsem se plížil několik set metrů téměř po kolenou, ale jeřábi vždy odletěli dřív, než stálo za to zapnout magnetofon. Teprve sedmý rok jsem zjistil, že jeřáby jsem neplašil já, ale tlupy prasat, které přede mnou pomalu ustupovaly bažinou. Po těchto zkušenostech jsem se začal chovat jako lovec a respektovat směr větru, abych divočáky nezradil. Pod celtou, v půlmetrové vodě a ve tmě, jsem se pak dokázal k jeřábům přiblížit asi na 30 metrů a čekat několik hodin na příležitost. Tak jsem mohl nejen pozorovat jejich chování poblíž hnízda, ale především pořídit zvukové záznamy jejich hlasů.		Jeřáb popelavý (Grus grus) je větší než čáp bílý. Až na výjimky je velmi plachý a žije skrytě, takže na jeho přítomnost nejspíš upozorní charakteristické troubení. Hnízdo staví na zemi, většinou na ostrůvku suché půdy uprostřed mokřin. Na snůšce dvou vajec se střídají obě pohlaví. Mláďata krátce po vylíhnutí hnízdo opouštějí, rodiče se však o ně ještě dlouho starají; celá rodina dokonce společně odlétá na zimoviště. Potravu ? především semena a zelené části rostlin, ale v menší míře také drobné bezobratlé živočichy - sbírá na loukách a polích. Zimuje v západní Evropě (pravděpodobně i naši ptáci), v Maďarsku, na Blízkém východě a v severní a východní Africe. Od nás jeřábi patrně odlétají během září a vracejí se koncem února a v březnu. Kriticky ohrožený a zákonem zvláště chráněný druh.
Pavel Pelz		-mb-