10. června  2002  rubrika: Letouni

Netopýři

Netopýr rezavý (Nyctalus noctula) - Foto: Anna Zieglerová

Netopýr rezavý (Nyctalus noctula)Foto: Anna Zieglerová

Netopýři jsou po hlodavcích druhou nejpočetnější skupinou našich savců. Ačkoliv u nás žijí přinejmenším ve 22 druzích, většina lidí se s nimi vůbec nesetká. Žijí nočním způsobem života, přes den se obvykle ukrývají na nepřístupných místech, a co je hlavní - jako jediní ze savců jsou obdařeni schopností aktivního letu.

 

Netopýr rezavý-nahráno za pomoci detektoru

Vložit na svůj web

Nezvyklý hlas, který posloucháme, v přírodě normálně neuslyšíte. Jde o ultrazvukové signály netopýra rezavého, které do oblasti slyšitelné i pro člověka převádějí pomocí zvláštních mikrofonů tzv. netopýří detektory. Na displeji přístroje se zároveň zachytí frekvence, ve které netopýr vysílá, a podle ní lze jednotlivé druhy určit. Některé přímo, jiné s pomocí počítačových programů. Dokonce jsou podle zaznamenaných hlasů popisovány i zcela nové druhy netopýrů. 

Netopýra rezavého lze v detektoru poznat snadno. Při letu ve větších výškách vydává zvláštní dlouhé signály s nízkou frekvencí okolo 20 kHz, připomínající dopadající kapky. Obvykle létá nad rybníky nebo v parcích s letitými stromy, v jejichž dutinách se ukrývá. Je jedním z našich největších netopýrů a na lov se vydává velmi záhy, dlouho před setměním. 

S ovládnutím vzdušného prostoru souvisí i nutnost dokonalé prostorové orientace. Netopýři ji vyřešili echolokací - jsou vybaveni jakousi obdobou radaru, či přesněji sonaru, protože pracuje se zvukovými a nikoliv elektromagnetickými vlnami. Jednoduše řečeno - vysílají série ultrazvukových, setiny sekundy trvajících a pro člověka neslyšitelných signálů, jakýchsi výkřiků, které vznikají chvěním hlasivek v hrtanu. Mají frekvenci zhruba mezi 20 až 160 kHz a netopýři citlivým sluchem vnímají jejich odrazy. Tímto způsobem zaznamenají obdivuhodně přesně nejen pohybující se drobnou kořist - například komára na 3 metry a můru na 5 metrů, ale i jakékoliv překážky prostoru, štěrbiny ve skále nebo výstupky na stěně jeskyně, v nichž zimují. Existenci echolokace objevil už v 18. století Ital Lorenzo Spallanzani, když nechal oslepené netopýry létat v zatemněné místnosti, v níž natáhl velké množství nití. 

U netopýrů se setkáváme se dvěma typy echolokace. "Praví" netopýři vydávají ústy signály s proměnlivou frekvencí a orientují se zejména podle rychlosti jejich odrazu. Zatímco při letu ve volném prostranství kontrolují polohu občasnými nízkofrekvenčními hlasy, při lovu se frekvence jejich výkřiků s přibližováním ke kořisti zvyšuje, a tím i přesnost informace o jejím pohybu. 

 

Netopýr severní - nahráno za pomoci detektoru

Vložit na svůj web

Hlas netopýra severního zní v detektoru jako hrubší klepání s frekvencí okolo 28 kHz. Nechybí téměř nikde u rybníčků v lesích, ve vrchovinách a horách. Den tráví ve štěrbinových úkrytech, například za dřevěným obložením na osamělých budovách, pod kůrou stromů či ve skalních puklinách, kde se obtížně hledá. S pomocí netopýřího detektoru se ukázalo, že není zdaleka tak vzácný, jak se původně předpokládalo. 

Vrápenec malý - Foto:  Wikipedia,  Dodoni

Vrápenec malýFoto:  Wikipedia, Dodoni

Naproti tomu vrápenci vydávají echolokační zvuky nosem a usměrňují je blanitými výrůstky na čenichu a kolem nozder. Tvoří je čisté tóny se stálou frekvencí a informaci o překážkách vrápenci získávají podle intenzity jejich ozvěny. Proud zvukových signálů vysílaných vrápenci je nižší než u netopýrů, a proto při zkoumání rozměrnějšího objektu musí stále pohybovat hlavou. 

 

Vrápenec malý - nahráno za pomoci detektoru

Vložit na svůj web

Netopýr velký - Foto:  Wikipedia, Manuel Werner

Netopýr velkýFoto:  Wikipedia, Manuel Werner

S echolokací úzce souvisí složení potravy netopýrů. Představa, že všichni se živí jen létajícím hmyzem, není správná. Pomineme-li tropické druhy, které loví až menší obratlovce, pak i u nás žijící druhy mají odlišnou strategii lovu. Například u největšího a kdysi nejběžnějšího druhu - netopýra velkého - převládají v jídelníčku až 3 nelétaví brouci, zejména střevlíci, které nutně musí sbírat na zemi nebo kmenech stromů. Netopýr východní zase sbírá kobylky a sarančata z trávy a netopýr vodní různý hmyz přímo z vodní hladiny. Zajímavou strategii lovu má netopýr brvitý - s pomocí hřebínku z brv na ocasní bláně zametá odpočívající hmyz či pavouky z povrchu listů. U jiných druhů bylo pozorováno, že vyletují za kořistí z určitého místa, podobně jako to dělají lejskové. 

Všeobecný úbytek potravy a její kontaminace pesticidy přispěly ve druhé polovině 20. století k výraznému úbytku netopýrů. Netopýr vodní je jedním z mála druhů, jejichž početnost naopak vzrůstala. Eutrofizace povrchových vod se totiž odrazila ve zvýšeném výskytu menšího vodního hmyzu, zejména komárů a pakomárů, kterými se hlavně živí. Za noc jich jeden netopýr uloví až 200. Jak se můžeme právě přesvědčit, když se nad hladinou rybníka sletí celá kolonie, "křičí" pak v detektoru jeden přes druhého. Jejich frekvence je vyšší (obvykle okolo 45 kHz), a tak hlas spíš připomíná spíš drnčení. 

Netopýr vodní (Myotis daubentoni) - Foto: Gilles San Martin, Wikimedia Commons

Netopýr vodní (Myotis daubentoni)Foto: Gilles San Martin, Wikimedia Commons

Netopýři jsou plně aktivní od jara do časného podzimu. Od května do července vytvářejí samice kolonie, ve kterých odchovávají mláďata. Bývají na půdách budov, za okenicemi, v různých štěrbinách a dutinách stromů. Někdy se je podaří přilákat i do netopýří budky. Některé kolonie tvoří pár desítek jedinců, jiné - jako třeba u netopýra velkého - čítají stovky zvířat. Mláďata se rodí počátkem léta a během 4 až 5 týdnů jsou schopna letu. Samci v té době žijí samotářsky nebo v malých skupinkách. 

Koncem léta nastává tzv. období přeletů, kdy se obě pohlaví setkávají na tradičních místech a páří se. Mohou to být jeskyně a jiné podzemní prostory, stromové dutiny či skalní útvary. Samice na tato místa přilétají s odchovanými mláďaty, a tak se znalost těchto míst předává z generace na generaci. 

Nepříznivé zimní období překonávají netopýři mírného pásma hibernací. Řada druhů zimuje v podzemních úkrytech - v jeskyních, štolách či sklepích - se stálou teplotou nad bodem mrazu a dostatečnou vlhkostí. Kroužkování ukázalo, že jejich spánek není nepřetržitý - po čase se vždy probouzejí, aby vyloučili zplodiny zpomaleného metabolismu a případně si našli jiný úkryt. Zimní odpočinek se netopýrům "vyplácí" - ve srovnání s jinými stejně velkými nehibernujícími savci se dožívají mnohem vyššího věku. Průměrné stáří se pohybuje mezi 5- 10 roky, ale rekordní zpětné nálezy přesahují i 30 let. 

Zajímavým výsledkem kroužkování je i poznatek, že netopýry lze rozdělit - podobně jako ptáky - na stálé, přelétavé a vysloveně tažné. Příkladem první skupiny je vrápenec malý nebo netopýr ušatý, kteří často zimují ve sklepě téže budovy, na jejíž půdě sídlí v létě. Přelétavé druhy - jako třeba netopýr velký - odlétají na zimoviště vzdálená desítky až stovky kilometrů. A konečně u tažných druhů byly v rámci Evropy zaznamenány přesuny až na vzdálenost 1000 km. Jde například o netopýra parkového nebo netopýra stromového. 

Pro úplnost ale dodejme, že netopýři se ozývají i hlasy pro nás slyšitelnými. Pomineme-li podrážděnou reakci na rušení ze zimního spánku či v denním úkrytu, pak jde většinou o sociální signály, využívané ke vzájemnému dorozumívání. 

Netopýři mají z našich savců ještě jedno prvenství - jsou skupinou nejvíc ohroženou. Mezi zvláště chráněné druhy jsou jich zařazeny téměř 2/3 a rozhodně to není počet nijak přehnaný. 

Autor:  Miloš Anděra
Pořad: Vlastní příspěvek  |  Stanice: Nová Média
 
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas