velikost: [253 x 400] velikost: [380 x 600]

Autor: Jan Hošek

Sýc rousný je malá sova s opeřenýma nohama, kontrastně zbarveným závojem a černě lemovanýma očima, hřbet má bílé skvrnění. Loví jenom v noci. Sýc rousný vyhledává k hnízdění jehličnaté i listnaté, zejména bukové lesy vyšších poloh, hnízdí ale i v souvislých lesích poloh nižších. Hnízdí obvykle v dutinách po datlu černém, ochotně ale obsazuje i vyvěšené budky, takže ho lze snadno přilákat i na holiny vrcholových partií našich pohraničních horstev, odkud se les se starými dutými stromy již dávno vytratil.

Sýc rousný Autor: Pavel Čtyroký

Toto je hlas sýce rousného, který v přírodě zaslechneme nejčastěji. Jde o volání samce, kterým označuje své hnízdní teritorium. Zvláště zjara, obvykle už od konce února, vytrvale volá nejen v noci, ale občas i ve dne. Hlas se v tichu noci nese do daleka a z dálky připomíná hlasové projevy dudka chocholatého a někdy se také říká, že vzdálené houkání vlaku.

V toku vydává samec řadu monotónně znějících slabik stejné hlasitosti. Často zaletuje do zvolené hnízdní dutiny, nosí tam potravu, samice ho potom do dutiny následuje. Na vejcích sedí pouze samice, samec ji zásobuje potravou, kterou tvoří převážně drobní savci. V době nízkých početních stavů drobných hlodavců loví sýc rousný hlavně ptáky, a to dokonce větší, než je on sám. Kořist předává samici v dutině i mimo ni, předtím ji zavolá krátkým jednoduchým signálem. Samice v hnízdní dutině rozděluje potravu mláďatům sama. Ta se v dutině ozývají cvrčivými a pípavými zvuky. Po opuštění hnízdní dutiny, to znamená ve třiceti až pětatřiceti dnech, rodiče mláďata ještě dlouho krmí. Ta v noční tmě žadoní dosti hlasitě o potravu. Do hnízdní dutiny se už nevracejí.

Zdá se, že v posledních desetiletích se sýc rousný šíří i do porostů v nižších polohách ve vnitrozemí. Početnost v České republice se odhaduje zhruba na 600 - 800 hnízdících párů.

Jak vznikaly fotografie		Základní údaje
Před lety mi poslal kamarád zprávu, že v Krušných horách mu hnízdí v budce malá horská sova, sýc rousný. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít, a tak jsem jednoho květnového dne vyrazil ke kamarádovi do myslivny u Božího Daru. K večeru jsme navštívili budku, která byla na smrkovém kmeni nedaleko myslivny. Byla však asi šest metrů vysoko. Vzhledem k tomu, že sýc rousný podle kamarádova pozorování začne krmit až za úplné tmy, byla tato vzdálenost pro možnosti mého blesku příliš velká. Ale kamarád mi poradil, že sýci často sedají i na blízkém kmeni vlašského ořechu, a v jeho blízkosti jsem tedy postavil stan. A skutečně již za šera jsem se sýce dočkal. Zvědavě si prohlížel velkou čočku teleobjektivu svýma očima s velkou žlutou duhovkou, ani se nedal vyplašit ostrým světlem blesku.		Sýc rousný (Aegolius funereus) je menší sova, velikostí i zbarvením podobná sýčkovi, od kterého se liší především černým polem okolo očí a opeřenýma nohama (odtud jméno "rousný"). Obývá rozlehlé jehličnaté lesy. Loví zejména drobné savce. Hnízdí v dutinách, kam samička zhruba od poloviny března snáší 4 až 7 vajec. Sedí pouze samice a samec jí přináší potravu; rovněž potravu pro mláďata obstarává samec a samice ji pouze rozděluje. Stálý a přelétavý. Jako silně ohrožený je sýc rousný zvláště chráněným druhem.
Pavel Čtyroký		-mb-