25. července  2001  rubrika: Sudokopytníci

Kamzík horský

Kamzík v Nízkých Tatrách - Foto:  Boskar, Wikimedia Commons

Kamzík v Nízkých TatráchFoto:  Boskar, Wikimedia Commons

Jeho hlas vlastně do naší přírody nepatří. Nebo ano? Kamzík horský je u nás považován za nepůvodní druh, ale je pravda, že u nás žil v dobách před zhruba 100 tisíci lety, kdy Evropu sužovalo poslední zalednění. Dokládají to pozůstatky kamzíků nalezené v jeskyních Českého i Moravského krasu. S následným oteplením však vymizel.

Skutečnost, že se s kamzíky přesto dnes u nás setkáváme, je výsledkem pokusů o jejich vysazení na přelomu 19. a 20. století. Jako prvnímu se to podařilo v letech 1907-1913 hraběti Kinskému v Lužických horách, kde si kamzíci netypicky zvykli na život v zalesněném terénu. Druhou oblastí jejich výskytu jsou nejvyšší partie Hrubého Jeseníku v širším okolí Pradědu. Ve 20. letech byli vypuštěni na panství "Řádu německých rytířů". Z Pradědu ostatně pochází i naše nahrávka. 

 

Kamzík horský

Vložit na svůj web

Kamzíci - Foto: Andrzej Makarczuk

KamzíciFoto: Andrzej Makarczuk

Hlasový repertoár kamzíků není příliš pestrý. Většinou se dorozumívají optickými signály - postoji, mimikou hlavy či roztažením bílé skvrny na zadku - a pachovými značkami. Z hlasových projevů je asi nejznámější ostré varovné zapísknutí, které můžeme slyšet nejen na naší nahrávce, ale i v místech, kde kamzíci žijí. Spolu se svištím hvizdem a pokřikem krkavců patří jejich hlas k typickému koloritu jinak ztichlých velehorských končin. 

V dospělosti je kamzík dlouhý něco přes metr, v kohoutku vysoký asi 80 cm a váží 30-50 kg. Typická je pro něho svalnatá podsaditá postava s mohutným hrudníkem a nevelkou trojúhelníkovitou hlavou. Krátké, poměrně tenké a dozadu zahnuté růžky nosí obě pohlaví, u samců měří 30-40 cm, u samic bývají poloviční. Srst kamzíků - v létě rezavohnědá, v zimě mnohem tmavší - je na dotek poměrně hrubá, avšak má jemnou hřejivou podsadu, která kamzíky uchrání i před největšími mrazy. Na hřbetě a zadku vyrůstají nápadně prodloužené chlupy, které při vzrušení zvířata vztyčují jako varovný signál. V myslivecké mluvě se jim říká "kamzičí vous" a pro lovce bývají cennější trofejí než růžky. 

Jak v Lužických horách, tak v Jeseníkách byli vysazeni kamzíci alpského původu. Dnešní početní stavy se na obou lokalitách pohybují mezi 1 až 2 tisíci kusy. Pravým domovem kamzíků ovšem jsou skalnaté svahy a travnatá úbočí hor ve výškách, které jsou pro většinu lidí takřka nedostupné. V Tatrách běžně vystupují do 2500 m n. m., v Alpách v létě překonávají i hranici 3000 m n. m. V zimě ale sestupují níž a hledají útočiště i obživu v lesích. 

Pozorovat kamzíky na strmých, kamenitých a skalnatých úbočích hor je opravdovým zážitkem. S neobyčejnou zručností překonávají i zdánlivě neschůdné terény. Hodně jim v tom napomáhají kopýtka s pevnými ostrými hranami, kterými se zachytí o sebemenší výstupek. Navíc je zespodu kryje měkká rohovina, která snadno přilne k nerovnému povrchu jako guma, takže ani na rovném podkladu kamzík neuklouzne. Výhodné také je, že kopýtka jsou nezvykle pohyblivá a dají se od sebe hodně roztáhnout. 

Neobyčejně ostražití kamzíci postřehnou vynikajícím zrakem i sluchem blížící se nebezpečí na dálku. Život ve stádech jejich bezpečnost zvyšuje. Jakmile kterékoliv zvíře objeví náznak čehosi neobvyklého, varovně zapískne, roztáhne bílé chlupy na zadku ("zrcátko") či hlasitě zadupe a celé stádo se dá na úprk. Období říje v listopadu a prosinci doprovázejí urputné souboje samců. Samice přivádějí na svět mláďata v květnu až červnu. Zpočátku se s nimi drží v ústraní, ale již za týden je kamzíče zcela schopné následovat stádo ve všech terénech. Mláďata rostou jako z vody a do podzimu se z dvoukilového drobečka stane 12ti kilový kamzík. 

Zatímco ve velehorách se jen málokdy naskytne příležitost pozorovat plaché kamzíky bez silného dalekohledu, naši vysazení kamzíci již trochu přivykli na soužití s člověkem a při dodržování základních pravidel chování v přírodě není zase až tak těžké je v Lužických horách či v Jeseníkách spatřit. 

Základní údaje 

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) je životu ve vysokohorských oblastech přizpůsobený sudokopytník, který výborně šplhá po skalách a skáče až 8 m daleko. Délka těla 110 až 130 cm, výška v kohoutku 75 až 85 cm. Letní srst je žlutohnědá, zimní hnědočerná až černá. Obě pohlaví mají háčkovitě zahnuté růžky. Živí se trávou, listím, různými výhonky apod. U nás žije celoročně v lesích. Kamzice s mláďaty vytvářejí skupiny, staří samci žijí osamoceně. Říje, kdy samci svádějí boje o skupiny kamzic, probíhá od listopadu do prosince. Kamzice je březí 25 až 27 týdnů a poté rodí 1 až 2 mláďata. 

Jak vznikaly nahrávky
V roce 1981 jsem se zúčastnil "Baltské akce", kdy jsme hledali hnízda a kroužkovali lindušky horské a luční Pradědu. V té době jsme přespávali v dřevěné boudě, provizorní meteorologické stanici, na místě kde byla později postavena dnešní věž. Před východem slunce jsem se vypravil pod vrchol na závětrnou stranu hory, abych nahrál hlasy lindušek. Přes vrchol hory se převalovaly přízemní husté mraky. Stál jsem mezi klečí, čekal na lindušky a na přestávky mezi poryvy studeného větru. Pojednou se mraky částečně rozestoupily a já jsem k nemalému překvapení zjistil, že asi 10 kroků nalevo vykukuje z kleče hlava kamzíka. Díval se stejným směrem jako já. Okamžitě a opatrně jsem se připravil na nahrávku a nasměroval mikrofon. Jemné cvaknutí tlačítka magnetofonu však kamzík zpozoroval. Jelikož jsem se ani nepohnul, kamzík než odběhl několikrát varovně hvízdl. Náhoda přeje pouze připraveným.
Pavel Pelz
Autor:  Miloš Anděra
Pořad: Vlastní příspěvek  |  Stanice: Nová Média
 
 

Nové články v rubrice

  • 27. června  2003     Audio  rubrika: Sudokopytníci

    Prase divoké

    Pověst o Bivojovi nelže - alespoň pokud jde o výskyt prasete divokého na našem území. Kdysi se ostatně vyskytovalo nejen u nás, ale v celé Evropě, části Asie, dokonce i v Africe. Postupně však bylo na mnohých místech...

     
  • 6. června  2003     FotogalerieAudio  rubrika: Sudokopytníci

    Srnec obecný

    Na rozdíl od mnoha jiných zvířat, srnčí zvěř u nás v minulosti nebyla příliš hojná. Nárůst jejích stavů se datuje až v devatenáctém a zejména ve dvacátém století a došlo k němu v přímé souvislosti s úbytkem jelenů v...

     
  • 7. února  2003     Audio  rubrika: Sudokopytníci

    Los evropský

    Pokud se častěji touláte lesy na Jindřichohradecku, v okolí Lipna či na Nymbursku, můžete se setkat s neobvyklým tvorem. Za ranního šera či večerního soumraku, kdy se v houštinách objeví jeho váhavě se pohybující silueta,...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace