Díky dětskému hraní si na vojáky, nadšenci zpřístupnili řopík na Babí u Náchoda
Vezmete vás do jednoho bunkru, který se nedávno podařilo otevřít a zpřístupnit veřejnosti. Objekt se nachází kousek od Náchoda, je to obec část Babí. A díky tomu, že je v zástavbě, tak jako jeden z mála na Náchodsku zůstal i zachovalý. Díky tomu, že je u baráků, tak do dnešního stojí.
Našimi hosty jsou dnes u mikrofonu Českého rozhlasu Hradec Králové dva pánové, velcí nadšenci do vojenské historie, Jan Florian a Milan Povejšil. Oba z Náchoda. Onen zmíněný bunkr patří do lehkého opevnění kolem naší státní hranice. Tedy jde o jeden z těch menších objektů. Jak jste na něj přišli? Jak jste se k té zálibě dostali? Vy jste oba z Náchoda, takže tam je to jasné, pevnost Dobrošov a další vojenské objekty.
Ano. Já jsem jako malý chodil s babičkou po bunkrech, potom jsem začal díky kamarádovi v Klubu Montace Náchod. Pak když jsme se neshodli na Montaci, tak jsem přešel na tvrz Dobrovoš, kde pracuji jako průvodce, je to taková hezká brigáda.
A kolik vás je? Protože vy jste taková parta nadšenců.
Ve spolku je nás šest. Sešli jsme se jako kamarádi právě už z dětství, kdy jsme si spolu hráli na vojáky. S Honzou se známe už hodně dlouho. Spolu jsme o tom přemýšleli, co by se dalo dělat, čím by se ten náš koníček dal zpestřit.
Proč vlastně tahle obranná linie na hranicích vznikla? O tom asi také hodně víte.
Ano, jelikož v roce 1933 nastupoval v Německu Adolf Hitler k moci, jako říšský kancléř, tak Československo nutně potřebovalo nějak ochránit státní hranice. Ty byly největším problémem. A tak v roce 1934 vzniklo Ředitelství opevňovacích prací, zkratka ŘOP, podle toho je právě název řopík. Zlidovělo to. Třeba velkým tězkým objektům, jako jsou třeba na tvrzi Dobrošov, těm říkali řopák, ale to nezlidovělo. Řopíky, ty zůstaly.
Je pravdou, že předlohou pro výstavbu našeho souvislého opevnění podél hranice byla francouzská Maginotova linie?
Je to tak, opravdu. Když se pojedete podívat směrem na Moravu, tak tam jsou vůbec první postavené objekty. A když se začalo stavět, tak se opravdu jelo podle Maginotovy linie a postupně jsme to zdokonalovali.
Kolik se toho stihlo postavit za těch několik málo let?
Tak stihla se určitě polovina toho opevnění. Jinak kompletní dostavba opevnění měla být až v 50. letech, kdy by opravdu celá československá hranice byla dostavěná a chráněná.
Po válce ovšem asi řada těch objektů pustla a chátrala.
My jsme po válce připadli do východního bloku. Tak ty objekty, které měly být na západní straně našich hranic, tak byly takzvaně reaktivovány, byly znovu vyzbrojeny a byly obsazeny naší poválečnou armádou. Takže je spousta řopíků, který byly pak dodělávány, různě poupravovány, pro modernější armádu. Byly i pěchotní sruby, kde můžeme vidět třeba kanóny z ruských tanků T34 a tak dále.
A ten řopík na Babí kousek od Náchoda, nebo spíš ještě součást Náchoda, čím vás zaujal? Kdy jste si ho poprvé vyhlídli?
Já jsem tam chodil docela často. On léta chátral. A já jsem se s jeho majitelem několikrát sešel na Březince, bavili jsme se, a pak mu říkám: Co ldybychom to obnovili? A o mně říká: Já bych s tím neměl problém, ale nejdřív se musíš domluvit s majiteli pozemku. Jelikož objekt stojí na soukromém pozemku.
Je to tedy konkrétně lehký objekt vzor 37 na Babí?
Ano. Řopík. A jelikož se o ten objekt nikdo asi tak 5 až 6 let nestaral, byl kompletně zarostlý mechem, byla tam tráva, byly tam náletové porosty. Objekt byl v dosti zbědovaném stavu. Takže první co přišlo na řadu, vůbec se k tomu objektu nějak dostat.
Co jste se dozvěděli o té historii přímo tohoto konkrétního objektu?
Jak se to stavělo, je to obecně známé. Udělal se základ objektu, výkop, potom se postavilo šalování, armování a potom to postupně betonovali. Tento objekt byl vybetonován 6. září roku 1937. To jsou normálně veřejně přístupné informace z archivů. Zajímavostí je, že ten objekt byl stavěn 24 hodin denně. Právě z důvodu toho, že se Československo obávalo útoku od Adolfa Hitlera. Tím pádem ten objekt byl stavěn přes noc i den. Střídali se tam dělníci ve směnách, aby objekt co nejdříve dostavěli.
Kolik vojáků tam sloužilo?
Přímo tento řopík, jelikož je to typ D2, což znamená, že je jednostranný pro kosou nebo boční palbu, byl stavěn pro čtyřčlennou osádku.
A co jste tam všechno museli opravit a udělat?
Začalo to výkopovými pracemi, dále pak čištěním omítky. A před objektem byl plot, ten jsme museli posunout po domluvě s majitelkou. Chtěl bych jí tímto i poděkovat za to, že nás tam strpí na jejím pozemku. Že nám povolila posunout ten plot a že můžeme pokračovat s rekonstrukčními prácemi. I když jsme otevřeli, tak dále pokračujeme v rekonstrukci.
Majitelka je tedy ráda, že ten řopík vypadá tak krásně. Jak původně vypadal.
Ano. Tak vlastně se jí zvelebil kus pozemku tím, že se my o to tak nějak staráme, sekáme trávu a tak dále.
A uvnitř jste museli dělat nějakou elektroinstalaci? Protože vy jste oba dva vlastně z oboru.
Ano, my jsme studenti Střední průmyslové školy Hronov a oba dva jsme obor elektrikář. Takže elektoinstalaci jsem dělal já. Je to zabudované v petrolejkách, aby to vypadalo autenticky. A buď jedeme z autobaterie na měnič na 230 voltů nebo z centrály. Dokonce nám paní sousedka občas i poskytne elektrické připojení, když je potřeba něco svářet. I na tu otevíračku, tak jsme byli od ní připojeni. To jí moc děkuji.
Vy se snažíte o to, aby to tam skutečně vypadalo tak, jako vlastně v těch dobách před Mnichovem. Vy jste nám přinesli ukázat i repliku kulometu.
Ano, jedná se o lehký kulomet vzor 26. Je to airsoftová verze, což znamená, že je to zbraň kategorie D, takže na to nespadá žádný zbrojní průkaz. A zároveň je to lepší než lehký kulomet vzor 30, které mají některá muzea, mi to máme s tímhle autentičtější. Samozřejmě to byla dlouhá domluva s Březinkou a podobně, jestli tam dát lehký kulomet vzor 30 nebo repliku 26, ale nakonec jsme přišli k tomu, že bude lepší ta replika 26.
Co tam ještě je?
U těch úprav vnitřku bylo složité to, že nám do toho objektu trochu zatékalo. Takže vlhkost. Většina toho vybavení a výstroje, výzbroje těch vojáků tam nemůže být nastálo. My všechno podstatné a drahé odvážíme. My jsme se tak nějak složili s tím, že každý jsme doma měli nějakou část výstroje, výzbroje. Když otvíráme ten objekt, nebo ho nějakým stylem zpřístupníme, tak ho vybavíme tak, aby to připomínalo co nejvíc tu osádku, ten dobový život osádky. Protože hodně muzeí dělá to, že má ten objekt daný do takového toho předpisového stavu. A my jsme si řekli, že ti vojáci byli také jen lidi a měli tam spoustu svého osobního vybavení a fotografií. Jídlo, oblečení a tak dál.
A kdy jste tu otvíračku? A prý vám tam někdo už taky něco ukradl?
Ta byla 6. května. A máte pravdu, bohužel. Byly tam takzvané prasečí ocásky, to jsou prodloužené armatury ze stropnice. Ony už byly některé navařované. A bohužel, někdo přes noc přišel a ukroutil je ve svárech. Ale my jsme si tak mohli vůbec splnit dětský sen, mít vlastní objekt.
A kdy se vlastně i my můžeme přijet podívat k vám do řopíku na Babí?
Otevřeno bude teď v červnu a červenci, vlastně každý měsíc otevíráme. Jinak je možnost zavolat předem a nemáme problém tam přijet, objekt vybavit tím, co odvážíme a normálně mohou fungovat prohlídky. Ale je potřeba předem zavolat. Není problém se podívat na webové stránky ropik-babi.wz.cz. A tam je přesně dané, kdy máme otevřeno.
Takže řopík v Babí u Náchoda se těší i na vás, milí přátelé, můžete se přijet podívat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
