Jdou ve šlépějích zpívajícího kapelníka Gustava Broma. Přes dechovku do světa propojeného swingem
Když se řekne swing, tak si mnoho z nás vybaví klasiku, Glenna Millera, Dukea Ellingtona a další zahraniční hvězdy. Swing ale může být také ryze český.
Ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové jsme přivítali šéfa Big Bandu Jiřího Pavlíka a také zpěváka a kapelníka Golden Big Bandu Prague Petra Soviče. Řekněte nám, jak došlo k vašemu hudebnímu spojení?
Spojení s Petrem je opět ukázka toho, jak fungují osudové cesty. Mám v kapele mnoho výborných mladších muzikantů, kteří se s Petrem na jiných projektech potkali a ti přišli a řekli, člověče, to by byl dobrý zpěvák pro spolupráci. On sice má svou kapelu, ale zkusme ho jako zpěváka. Tak jsme si s Petrem zavolali a výsledek je tady. Petr je naším hostem.
Petře, jak jste se vy dostal ke swingu, k téhle muzice? Protože tyhle vášně se rodí už od útlého dětství. Bylo to tak i u vás?
Přesně tak. Swingová muzika mi prakticky od dětství protíná život, protože jako mladý kluk jsem hrál v ZUŠ na trumpetu, hrál jsem v dixilandové kapele a už tehdy mě ta muzika fascinovala. A měl jsem takový vnitřní sen, vnitřní touhu, jednou se postavit po vzoru třeba Karla Vlacha před vlastní kapelu. A to se mi podařilo. Jsem za to neskutečně šťastný, protože můžu dělat, co mě baví. Kdo může dnes říct, že dělá práci, která jej baví?
Ale vy jste to vzal přeci jen trošičku oklikou k té muzice přes ekonomickou školu.
Já jsem vystudoval ekonomiku, taky jsem studoval na konzervatoři, byl jsem na České zemědělský univerzitě. Jak to tak bývá, chtěl jsem udělat radost především rodičům. Říkal jsem, dostuduji, abych to neměl pořád na talíři. Protože oni říkali, ty zpíváš, hraješ na trumpetu, ale, hochu, tím si nevyděláš. Tak jsem dával na rady rodičů, chtěl jsem být poslušný a hodný synek. Ale když jsem byl na té vysoký škole, tak jsem si říkal, vždyť ta muzika je to, co tě baví. Tak půjdu do toho rizika, že to třeba nevyjde. A zaplaťpánbůh, zatím to vychází, tak bych to nechtěl zakřiknout.
Pak tam byla i nějaká zastávka u dechovky, u Žižkovanky?
Dechovka, to je taková druhá část mě samotného. Protože faktem je, že dechovka mi vlastně splnila to přání stát se bigbandovým kapelníkem. Protože když mi bylo 17 let, tak peníze, které mi rodiče našetřili na to, abych si jednou za ně něco koupil, tak já jsem si koupil notový archiv dechovky, pár oprýskaných notových pultů a podědil jsem muzikanty a začal jsem budovat tradici dechovky Žižkovanky, která má v Praze víc jak 45letou historii. A faktem je, že díky tomu jsem se dostal mezi muzikanty a jazzmani mi pak postupně dali šanci zase ve swingové muzice. Nejvíc asi Olda Průša, trombonista, výbornej chlap, kamarád, který už je bohužel tam nahoře v nebeské kapele. Ten odstartoval kdysi mojí začínající kariéru.
Stoupnout si před kapelu je jedna věc, ale druhá je, ještě u toho zpívat. Vy jste totiž zpívající kapelník a dokonce nejmladší u nás.
Faktem je, že poslední zpívající kapelník byl asi Gustav Brom. Takže možná v jeho šlépějích se teď pokouším jít, ale je to těžké. Já se snažím ty věci nešidit. Faktem je, že kapela by možná řekla něco jiného. Je to určitá zodpovědnost, závazek i vůči lidem, kteří naslouchají těm myšlenkám a názorům. A společně budujeme projekty a v tom je ta muzika nádherná. To spojení lidí.
Teď by mě zajímala ta hradecká swingová scéna. Jiří, ty nejsi jen kapelník velkého hradeckého Big bandu, ale hraješ i na piano v JH Big Bandu Jiřího Hasala. Umíš také na saxofon.
Hrával jsem dlouhé roky a právě moje cesta do velké swingové kapely, kterou kdysi vedl Mirek Mužík, na kterého všichni vzpomínáme s velkou úctou, tak byla přes altsaxofon. A já jsem byl dlouhé roky alťákem právě v tom swingovém orchestru. Ta historie se mapuje od roku 1947, velcí kapelníci jako pan Slabý nebo Láďa Bareš, který později odešel pak do Liberce. A někdy v roce 1982 či 83 začala tato kapela znovu zkoušet. Měli malou odmlku. Byla to přeci jen éra elektrických kytar a Beatles. Takže se muzikanti jen rozprchli do různých zábavových kapel, do plesů a čajů. Ale pak přišla přeci jen ta velká láska ke swingu a tihle bardi se dali dohromady. Poskládali takovou tu starou gardu. A my díky jim můžeme dnes hrát.
Kdo tebe osobně z těch velkých hradeckých muzikantů a swingařů ovlivnil na tvé cestě?
Největší vliv určitě měl pan Jiří Hasal, ke kterému jsem chodil do kapely někdy od svých 15 let. Ten nás k tomu swingu přivedl. A pak ten ryzí swing, frázování a právě ty Millerovky. To byla cesta přes Mirka Mužíka a později přes Jirku Beneše, kteří stáli před hradeckým swingovým orchestrem. A pak jsem měl velké štěstí v životě a prožil mnohá setkání se zajímavými lidmi. Za všechny bych jmenoval toho nejbližšího mému srdci, který do mne velmi sáhnul, a to byl Karel Růžička, fenomenální klavírista.
Dobré jméno měl hradecký Big Band i mezi muzikanty v republice. Když se jelo třeba někam na festival, tak ti ostřílení muzikanti tam říkali, přijedou Hradečáci, tak to se bude swingovat.
Byl to vyhlášený orchestr, který byl velice přísný právě na ten výraz a na tradiční swingové pojetí ve smyslu 30. a 40. let. V tom opravdu starém způsobu swingování. A tahle příhoda je pravdivá. Vyprávěl ji Ota Štantejský, který říkal, že když přijeli do Vyškova, tak se už hvězdně obsazená porota v čele s panem Bromem usmívala a muzikanti z dalších kapel říkali, Hradečáci přivezli swing.
Vy jste slyšel, Petře, o téhle velké tradici tady v Hradci Králové?
Já mám dědu, který mě vlastně tak trošku taky nadchnul do swingové muziky. Pouštěl mi velké kapely, ať už to byl Vlach, Brom a jiní. A já jsem se tou vášní nechal unést natolik, že jsem si začal budovat soukromý archiv, remastrované nahrávky. Dnes mám obrovský archiv a právě ta hradecká škola je mi dobře známá. Nehledě na to, že tady působila celá řada zpěváků. Milan Chladil sem jezdil, Karel Hála sem jezdil, a to byli zpěváci, kteří pro mě byli vzorem. Na jejich tvorbu se odkazuji i v současném pojetí svého zpěvu a stylu své kapely. A s Jirkou máme stejné srdce v tomhle.
Když jsme zmínili jméno Jiřího Hasala, tak musíme připomenout, že on získal před dvěma lety ocenění Osobnost hradeckého swingu.
Ano, tuto cenu jsme v takové užší partě vymysleli a přinesli. Je to takový můj způsob, jak se snažím vracet těm svým vzorům nějaké uznání a ocenění. Protože někdy se na ně zapomíná. I když pan Hasal získal mimo jiné i další významná ocenění za město, tak jsem velice rád, že se na něj nezapomnělo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
