Muzika má být věrohodná a na nic si nehrát. Pohlazení lidé potřebují. A já jsem takový hladič

16. červen 2017

Naším hostem je folkový muzikant, zpěvák, herec i moderátor Víťa Troníček. A já se ho hned na úvod chci zeptat, zda bych si jej mohla na přivítanou pohladit. To bylo první, co mě napadlo, když jsem připravovala tento rozhovor. Protože Víťa často mluví právě o pohlazení, že to lidé potřebují.

Proč si myslíte, že lidé potřebují pohladit?
To je přímo název folkového pořadu, který dělám pro Český rozhlas - Folková pohlazení. A spíš se to tedy týká muziky. Já si myslím, že je to hodná muzika, tahle akustická muzika s odkazem na naše kořeny, tradice, melodiku. Člověk se tam nemůže moc předvádět. Vždy jde o přirozenost, sdělení. A myslím si, že zvláště v dnešní době, že už to zase má ta svá zajímavá témata i posluchačskou odezvu. Ale jde o to, že se to odehrává v takové té pozitivní a hezké rovině. Říkáme tomu člověčina, možná.

Někdo si může myslet, že folk je okrajový žánr, ale vy se za něj bijete jako lev. Někde jste dokonce říkal, že ho poslouchá 48 procent lidí.
To jsou hodně stará data, to se poměrně dost mění. Ale ty rozhlasové průzkumy byly velice zajímavé v tomhle směru před x lety, když se to nějakým způsobem míchalo. To je docela složité téma. Ale stačí se podívat třeba na vyprodanost koncertů Spirituál Kvintetu. Kdo si v této republice troufne třikrát, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát za sebou vyprodat Lucernu, nebo dvakrát za sebou O2 Arénu? Jaromír Nohavica. Takže já velice bráním tento žánr, když mi někdo tvrdí, že to je takové to kotlíkářství, které nikdo neposlouchá. Tak já naopak tvrdím, abyste se nemýlili. Jsou takové zajímavé studie, kdo přeladí rádio, když hraje folk. A ukázalo se, že právě při tom folku přeladí poměrně málo lidí, na rozdíl od jiných žánrů.

Čtěte také

Vy jste Východočech, vyrůstal jste v Orlických horách, žijete v Pardubicích, pracujete v Hradci Králové, vaše jméno si mnozí spojí s kapelou Poupata, kde jste působil 11 let?
To byla vlastně dětská kapela, které jsme trošku odrostli. Ale mám pocit, že dělám pořád to samé právě s druhou kapelou Marien. Ta už dnes vlastně existuje taky 13, 14 let. A s tou zažíváme krásné období.


Několikrát jste vyhráli Portu, těch úspěchů je opravdu nespočet. Jakého si ceníte nejvíc?
Toho, že držíme při sobě ve smyslu, když to není prostě profesionální muzika, když nás to neživí, tak v tu chvíli ty vazby tam musí být trošičku jiné. Nemůžete prostě dělat koníčka s lidmi, se kterými se neradi vidíte. A teď jsme v období, kdy všichni máme rodiny, děti, ženy a není úplně jednoduché kloubit to koncertování, když je toho tolik. Prostě toho času je málo a udržet pohromadě 7, 8 lidí, je hrozně těžké. Na druhou stranu mám tam ženu, mám tam bráchu, mám tam švagra v té kapele.

Člověčina pohromadě, všichni dohromady.
Zvučí nás můj školník, mám tam žáka na kytaru, náš bývalý soused je tam, prostě ta kapela je složená z takových zajímavých lidí, kteří mě vždycky dobíjí baterky. Ať už při koncertech nebo při nějakém setkání. A o tom to je. Aby ta muzika byla věrohodná, tak by měla být taková jako člověčí, prožitá, nehrát si na nic. Už zase hladím, pardon. Já jsem takový hladič.

Vy skládáte texty, hudbu, hrajete, zpíváte, jste multifunkční. Dá se říct, že děláte jen věci, které vás baví?
Není čas dělat věci, které člověka nebaví.

Chvojení - Marien

Kytaru jste i vystudoval. Kolik let hrajete?
Hraji asi od páté třídy. Ale spíš takové ty akustické žánry, myslím, že skvělých kytaristů je strašně moc. Problém je s autory, aby ti skvělí kytaristi měli co hrát, aby byly hezké písničky. To je základ. Jak člověk instrumentálně zvládne nástroj, to je jedno, nicméně vždy když slyším nějaký zvuk akustické kytary, tak se ve mně hrozně všechno rozzáří. Ono to souvisí asi s těmi kořeny. Mám vztah k tomu dřevu, proto akustická kytara, to je důležité. Mě nikdy nechytly ty elektrický nástroje. Strašně obdivuji všechny žánry a dobrou muziku. Ale prostě když se ozve klasická kytara, a je jedno, jestli to je v koncertním sále, nebo někde u ohně, nebo na táboře, vždycky jsem šťastný. Od malička se mi oči rozsvítí, jak sáhnu na kytaru.

Je nějak speciální ta kytara?
Tahlea ano, pro mě ano. Protože jsem ji dostal od fanouška a přitom je to velice luxusní nástroj, který stál opravdu strašně moc peněz. Ale přišel prostě chlapík a řekl, že se mu tak líbí, co dělám. A že by mi rád koupil kytaru a koupil ji. Teď ji mám asi 6, 7 let. Je to takovej Rolls-Royce mezi kytarami, Martin & Company.

Jak vznikají texty? Je to z vašich prožitků, zážitků, že chcete to sdělení poslat dál?
To je asi princip folkové hudby, že ty věci nevznikají tak, co si publikum žádá. Každá muzika má svůj smysl. U některých se paří, některá má dělat nějakou náladu, atmosféru. Proto jsem dost kritický třeba k současné populární scéně. Protože mi to přijde úplně hrozně plytké. Ale v tom folku právě nejde o muziku. Tam jde o nějaké sdělení, vyprávění příběhu, zachycení nějakých okamžiků této doby. Většinou se to dere samo, jak to člověk právě nezadrží.

Hádáte se v kapele někdy kvůli textům, aranžím? Že by vám někdo jako šéfovi řekl, hele, Víťo, takhle ne. Stává se to?
Ani ne. Já jsem je tolikrát přesvědčil, že když si něco vezmu do palice, tak jednak si to málokdy nechám vymluvit, ale samozřejmě hrozně si vážím jejich názoru. Vezmu ho, i když se mi třeba někdy nelíbí. Ale jsou na mě hrozně hodní v té kapele, opravdu respektují co dělám, nebo co se snažím tvořit. Snaží se mi pomáhat a někdy se mi snaží i to nekazit. Tohle říkají z legrace, ale nálada je myslím v kapele hrozně dobrá.

Už jsem říkala, jste i herec v Hradci Králové. Tam je to asi hodně o té komunikaci.
Já jsem se tady v Hradci Králové mihnul v Klicperově divadle, v muzikálech trošku. Ale ten svět mně tak úplně neučaroval. A pak jsme si udělali s kolegou v podstatě zájezdové divadlo a jezdíme. Vlastně, to nás živí, to je hlavní naše obživa. A to samozřejmě spolu s praxí rozhlasovou člověka trošku vycvičí v takové bleskurychlosti, schopnosti nějak reagovat, bavit se kdykoliv, jakkoliv a čemkoliv.

Vy sám se charakterizujete jako člověk, který má v kapele na starosti zpěv, kytaru, mandolínu a mluvení, mluvení, mluvení.
No, moje žena by mohla dosvědčit, že kolikrát neřeknu ani slovo. Přijdu z práce a naopak sedím a mlčím.

Festival člověčí muziky. To je Folkové Chvojení

Jste také dramaturgem festivalu Folkové chvojení. Těšíte se, nebo máte spíš nervy, aby všechno dobře dopadlo?
Těšíme se moc. Ivan Kurtev je velice schopný člověk, který mě kdysi oslovil, že by rád pořádal festival. Já bych to přirovnal, kdo pamatuje staré Svojšice, tak jsme udělali takový maličký festival v nádherném amfiteátru. No, maličký, tisícovka diváků v amfiteátru ve Vysokém Chvojně u Holic, nádherné lesní arboretum. Tam to prostě hrozně rezonuje. Písničky tam nádherně fungují. To není festival, kde se stojí před pódiem a paří se. To je festival, kde lidi sedí v hledišti, poslouchají, vnímají, zpívají a ty věci tam prostě fungují. Je to takový zvláštní druh zábavy.

Takže interpreti se vám sami hlásí a vy musíte jenom vybírat ty nejlepší.
Hlásí se hodně, ale jakmile se nám někdo přihlásí, tak ho nevezmeme. Protože většinou, když se vám někdo vnucuje, tak z toho cítíte tu snahu tlačit na pilu. Je rozdíl, když nám někdo napíše mile, že třeba byl u nás na festivalu jako divák, líbilo se mu to a má kapelu a chtěl by si tady zahrát. Ale takhle to taky úplně nechodí. Většinou zveme kapely, které uspěly v nějakých soutěžích, prošly Portou nebo pár let muzicírují a sledujeme je. Pak je tady samozřejmě úzká skupina těch velkých slavných jmen z 80. let, které už byly hvězdy a profíci v té době. S těmi se nějakým způsobem i kamarádíme. Tak je postupně střídáme a snažíme se k nim dávat tu omladinu.

Zmiňte ta největší jména, taková ta lákadla festivalu.
Z takových těch folkových jmen je u nás tatíček a guru, dá se říci, Pavel Žalman Lohonka, který nechyběl na žádném z ročníků. Jeho muziku zrovna vnímám jako něco, co mi symbolizuje celý ten areál a všechno tam jakoby patří. Celá ta atmosféra kolem něj. Letos budeme slavit sedmdesátiny Wabi Daňka, budeme slavit sedmdesátiny Vojty Kiďáka Tomáška, máme tam plzeňský COP, když budu jmenovat z těch velkých jmen, František Nedvěd s kapelou. A největší jméno určitě v pátek, nesmím opomenout. Letos jsme si udělali radost a pozvali jsme Jiřího Suchého, jako žijícího klasika, s Jitkou Molavcovou.

Vy tvrdíte, že každá hudba má svůj kompas. Ta folková šipka směřuje k tomu dobru, protože je to hodná hudba. Mám pocit, že na folkové festivaly jezdí i hodní lidé, protože těžkooděnce tam určitě nenajdeme, nějakou neplechu.
Ne, vůbec, to není nikdy potřeba, nenajdete potom ani nikde odhozený kelímek. Ty věci se dělají úplně jinak. A jestli jezdí pořád stejní lidé? Myslím, že se to obměňuje. Byl takový generační propad, který byl dán tím, že tady začala spousta festivalů. Ty se rozkročily multižánrově a podle mě to moc nefunguje. Pokud chcete festival, kde lidé vnímají, co jim ti interpreti říkají a nějakým způsobem promítají do toho svoje životy, svoje příběhy, tak to musí být trošku vymezené. Jakkoliv si o tom budou někteří myslet, že to je nějaké unavené, usmolené kotlíkářství. To není pravda, je v tom spousta energie, krásných akustických i bluegrassových instrumentálních dovedností.

My věříme, že i letos budete mít přírodní amfiteátr zaplněný do posledního místa. Takže 16. a 17. června, Vysoké Chvojno u Holic, 8. ročník Folkového chvojení, festivalu člověčí muziky, jak rád říkáte. Kdo se chce nechat tedy pohladit touto hodnou muzikou, ten by určitě neměl chybět.

Festival člověčí muziky. To je Folkové Chvojení
Spustit audio