Na vozíku se dá i tančit. Usmívá se ředitelka hořického Domu bez bariér Renata Zemková

18. duben 2017

Dnes máme v Českém rozhlase Hradec Králové návštěvu z Hořic na Jičínsku. Přijela za námi ředitelka hořického Domu bez bariér Renata Zemková.

Nejdřív samozřejmě představme vaše zařízení. Už v názvu má bez bariér, takže pomáhá zdravotně handicapovaným lidem?
Ano. Náš Domov bez bariér je určen klientům, kteří potřebují z důvodu tělesného handicapu pomoc jiné fyzické osoby a není možno jim zajistit tu péči prostřednictvím rodiny nebo jiné sociální služby.

Je to velmi symbolické, protože budově, ve které působíte, se taky říká Hořická invalidovna. Snad údajně původně sloužila jako invalidní azyl pro vojáky.
Ano, původně se říkalo hlavní budově Invalidovna. Byla postavena v roce 1935, kdy byla slavnostně otevřena a byli do ní nastěhováni váleční vysloužilci z vojenské Invalidovny v Karlíně v Praze. Úplně původně bylo určeno nadací hraběte Petra Strozziho, že azyl pro válečné invalidy má být postaven na jeho hořickém panství. To znamená, že když asi 60 let po smrti hraběte Strozziho vznikla Invalidovna v Karlíně, tak to cítili hořičtí občané trošku jako křivdu, že se nepostavil azyl na, na území Hořic. A podařilo se to napravit až teprve na začátku 20. století.

K vašemu zařízení dnes ještě kromě právě této zmiňované budovy patří rodinné domky.
My jak na hlavní budově, tak na rodinných domcích poskytujeme službu Domova pro osoby se zdravotním postižením. Je to 24hodinová pobytová celoroční služba pro naše klienty. Součástí naší práce je zajištění péče o klienty po všech stránkách, kromě těch základních potřeb, jako jsou jídlo, hygiena a ubytování.

Je tam potom třeba nějaký i výcvik k samostatnosti?
Součástí naší práce je určitě aktivizace klienta. A to s ohledem na jeho individuální potřeby, které samozřejmě vychází z toho jeho tělesného handicapu. Umožňujeme klientů i v rámci nějakých volnočasových aktivit zapojovat se do ergoterapie, rehabilitace, která je pro ně nesmírně důležitá. Máme pro klienty spoustu aktivit.

Jak vy jste se dostala k této práci? Táhlo vás to do té sociální oblasti odjakživa, anebo to bylo náhoda?
To je pro mě docela zásadní otázka. Já jsem původním vzděláním stavební inženýr. A dostala jsem se k tomu čistě náhodou, když jsem po mateřské dovolené neměla práci, přihlásila jsem se na úřadu práce a jedna z nabídek byla dělat ekonoma v té době ještě v Ústavu sociální péče pro tělesně postižené v Hořicích v Podkrkonoší. Tento název nesla naše organizace až do konce loňského roku. Takže jsem v podstatě 15 let dělala ekonoma, zároveň jsem zastupovala pana ředitele a po jeho odchodu do důchodu jsem se stala ředitelkou zařízení.

V Domě bez bariér v Hořicích

Vaše zařízení není tedy jen ta hlavní budova, ale potom ještě i rodinné domky. Kdo bydlí tam? Je to rozdíl, kdo bydlí v hlavní budově, kdo bydlí v těch rodinných domcích?
Já bych možná na začátek řekla, že v hlavní budově máme 63 klientů, poskytujeme tam stejnou službu, to znamená službu domova pro osoby se zdravotním postižením stejně jako na rodinných domcích. Ty dva rodinné domky jsme získali výstavbou v roce 2015, ale teprve v loňském roce jsme se tam stěhovali s klienty. Celková kapacita těch rodinných domků je 16 klientů. Jeden z rodinných domků je určen pro klienty s nižší a střední mírou podpory. To znamená jsou to klienti, kteří jsou schopni se zapojit více do chodu té domácnosti, pomáhat třeba s vařením, s úklidem. A v druhém domku máme klienty s vysokou mírou závislosti na té službě, je jich tam rovněž 8, stejně tak jako v tom domku pro skupinové domácnosti.

Pro lidi teřba po úraze, kterým se najednou změnil celý život, je jistě důležité, že mohou mít něco, co se víc podobá normálnímu bydlení?
Určitě. To je jedna z nejdůležitějších věcí. Pro naše klienty, pokud přijdou k tomu tělesnému handicapu v průběhu života, před tím žili úplně normální život, tak je to pro ně velmi náročné, zvlášť na tu psychiku a na to přijetí toho, že potřebují někoho jiného k tomu, aby mohli žít, aby mohli fungovat. Potřebují ze strany toho personálu nějakou podporu, péči.

Dům bez bariér ale není jen péče. Vy si často děláte i různé zábavy. Co všechno vaše klienty baví? A je to důležité třeba i pro jejich rodiny, že vidí, že tam mají i nějaký program, že mají z něčeho radost?
Já si myslím, že pro naše klienty ty akce, které pro ně pořádáme, jsou vždycky radostí. My pořádáme dvakrát za rok takzvanou taneční zábavu, možná si to laik moc nedokáže představit, ale my opravdu s těmi vozíky tančíme. Je to moc milé, klientům se taneční zábavy moc líbí. Pak pravidelně jezdíme s klienty na jaře v průběhu května na výlety, letos se chystáme do Poděbrad a navštívit tam nově vzniklé muzeum filmu. A na podzim jezdíváme s klienty na další výlet, ale to už není ani tak výlet, jako spíš cíleně vyjíždíme za nákupy do velkých nákupních středisek, aby se i naši klienti dostali do prostředí, které běžně třeba v Hořicích navštívit nemohou.

Renata Zemková, ředitelka Domu bez bariér v Hořicích, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Janou Kudyvejsovou

Máte i šikovného zahradníka, který pracuje v novém skleníku.
My máme velmi rozsáhlý park kolem hlavní budovy. Jeho údržba nám dává hodně zabrat, ale je to úžasné prostředí pro to, aby v létě, když je krásné počasí, mohli klienti v tom parku pobývat. Ale v budově pro rehabilitaci a ergoterapii, která stojí těsně vedle hlavní budovy, máme i skleník, kde se klienti, kteří mohou pracovat, mohou zapojit do činností. Máme klienta, který si tam pěstuje bylinky a rostlinky a je moc spokojený.

A co chystáte teď na jaře?
My vzhledem k tomu, že naše klientela jsou to lidé dospělí, tak my jim dáváme na výběr aktivity a záleží na nich, jestli se těch aktivit budou zúčastňovat nebo nikoliv. Takhle funguje třeba u nás i ergoterapie, kde mohou klienti vyrábět z hlíny krásné předměty. Máme vlastní elektrickou pec, vypalujeme ty předměty, mohou pracovat třeba i s přírodninami.

Přibližte nám, jaká je vlastně nálada v takovém Domě bez bariér v Hořicích?
Naši klienti jsou v Domově bez bariér doma, je to pro ně jejich domov. A v průběhu života v tom domově, protože někteří u nás jsou třeba 50 let, tak je to takové normální žití, byť za podpory ze strany personálu, jako je to v běžném životě, jako známe my. Takže někdy radost, někdy starost, někdy zdravotní problémy, které přicházejí třeba i s věkem. Jjá bych řekla, že odrážíme normální společnost.

Čeho byste chtěli dosáhnout, co byste si chtěli pořídit? Samozřejmě vždycky je tam otázka financí.
Určitě. My máme trochu problém s tím, že jak máme velký ten park, tak je celý obehnaný zděným plotem, který se postupně už rozpadá. Takže každý rok se snažíme věnovat část prostředků na opravu toho oplocení. A co se týče věcí, které nejsou zase až tak finančně náročné, tak v letošním roce chceme zvýšit povědomí veřejnosti o našem domově, chceme je lépe informovat. Máme nové webové stránky, do tisku jsme teď dali i leták se základními informacemi o našem domově. A pevně doufám, že i náš dnešní rozhovor přispěje k tomu, že bude veřejnost informována o tom, co a kdo je Domov bez bariér v Hořicích.

autor: kud
Spustit audio