Na vypůjčených lyžích po konci světa v patagonské Ushuaie v Argentině. Poprvé a naposledy
Lyže nasadili ve městě Ushuaia, které je považováno za nejjižnější na celém světě a patří do oblasti Ohňové země. Je základnou pro výpravy do Antarktidy. Skvělého výkonu dosáhl v Aegentině Rudolf Špicar, který na trati 48 km dojel celkově na 25. místě a především vyhrál věkovou kategorii nad 70 let. Vladimír Matějka byl mezi muži na 27. místě.
Chvílemi už to vypadalo, že letos v září začne sněžit, ale nakonec se nad námi babí léto přece jen smilovalo a přišlo. Takže Rudolf Špicar a Vladimír Matějka zatím na běžkách z Vrchlabí do Hradce Králové nepřijeli.
Ovšem, kdyby byl sníh, tak byste si přijet z Vrchlabí do Hradce na běžkách zvládli?
No to jo. A navíc to je z kopce.
Vy už jste během své sportovní kariéry jako maratonští běžci na lyžích pokořili docela jiné tratě a vzdálenosti. Běháte na lyžích od dětství?
To určitě. Oba. Hned potom, co jsme se naučili chodit. Tak ve třech letech, opravdu ještě v tom předškolním věku.
A za nějaký tým? Nebo je to jen tak pro radost?
Zatím teď jezdíme v podstatě každý za sebe. Každý si to financuje sám. Nikdo nás nesponzoruje. Takže jsme nadšenci. Určitě.
Vy jste prosluli jako dvojice vrchlabských běžců na lyžích, která absolvovala závod světové série dálkových běhů Worldloppet v daleké Patagonii. Co to je za závod? Kolik kilometrů se jede na těch běžkách?
Je pouze jeden z 20 střípků nebo závodů série Worldloppet. Tuhle sérii pořádá Mezinárodní lyžařská federace. Byla založena v roce 1978 a v dnešní době zastřešuje 20 závodů po celém světě. Každý stát tam může nominovat jen jeden závod, většinou ten nejslavnější. A spousta lidí má za úkol objet všech 20 závodů a dokončit tu sérii. A letos jsme my jeli ten závod pro nás netradičně v létě, čili v Argentině v zimě. Je to závod určitě nejzazší a závod s nejméně účastníky.
Kolik kilometrů se tedy jede?
Závod byl vypsán na 50 kilometrů, nakonec to bylo 48 kilometrů kvůli problémům se sněhem. Bohužel i tam. Na dohled Antarktidy.
Když se řekne Patagonie, tak si každý představí tučňáky. Potkali jste nějaké? Viděli jste nějaké?
Jeli jsme lodí, nějakým katamaránem, na výlet, kde jsme překročili dokonce pomyslnou hranici na moři s Chile. Takže jsme zavítali jakoby kousek do Chile. A tak jsme objeli ostrov, maják, ten nejjižnější bod. A tam na takovém skalnatém ostrově ta loď zastaví, aby se tam lidé mohli vyfotit s těmi zvířaty. Byli tam tuleni. Je to takové šílené, ještě jsme nikdy neviděl něco takového. Ale je to zajímavý zážitek.
Tedy kromě toho samostatného závodu.
Ta loď se nějakým způsobem porouchala, když jsme dojeli na ten nejjižnější bod, aspoň to řekli. Tak nás dovezli do přístavu, přestoupili jsme na jinou loď a zase nás dovezli po té původní trase, aby nás neošidili o ten nejjižnější cíp. To bylo od nich seriózní, kdyby to neudělali, tak se taky nic nestalo. Ale byli jsme až tam. Napodruhé. Dva výlety vlastně v jednom. Ale tučňáka jsme neviděli. K tučňákům se nesmí, oni se v tomto období rozmnožují, tak proto se nesmí až k nim jezdit.
Vraťme se k tomu závodu. Pane Špicare, vy jste dosáhl na jedno skvělé vítězství ve své kategorii. Tak se pochlubte.
Já se tomu nechci smát, ale ani chlubit. Byla vypsaná kategorie 70+. To oni tak decentně nazývají. Já tomu říkám tedy trošku jinak. Já tomu říkám 70 až smrt. Ono to je totéž. Ale samozřejmě bylo to příjemné, že jsem vyhrál.
Tak to je úžasné!
Bylo několik náhod, které všechny hrály pro mě. Sníh byl zmrzlý, jelo to opravdu rychle i na vypůjčených lyžích trošku už ojetých. Ale na tom ledě to nějak nevadilo, takže lyže jely. Trať byla lehká, žádné kopce, slabé kusy vždyy odpadnout v kopci se říká, to je hned. To je jisté. A to tam nebylo, takže jsem skoro neměl kde odpadnout. A navíc nás pustili všechny dohromady, takže ten přehled tam nebyl, kdo je kde, kdo je kde s těmi lidmi z mé kategorie, takže ani nervy nebyly, v podstatě jsem nevěděl jak na tom jsem. Pak v cíli to bylo příjemné, když druhý byl nějaký Nor. Porazit Nora, to je vždy pěkné.
Velká gratulace. V kolika letech jste jel ten závod?
Já musím přiznat, že jsem byl ve výhodě. Protože jsem narozen 1. ledna narozen, takže mi vlastně bylo 70,5. Takže jsem byl ještě bažant v té kategorii 70+.
Vladimíre, vy jste se mezi muži umístil na 27. místě. To je také dobré umístění. Jak jste spokojen?
Já jsem spokojen v každém případě. Byla to přesně polovina. Polovina těch, kteří dojeli. I tento lehký závod tři lidé vzdali, jak se nakonec ukázalo.
Vám připadá závod na 50 kilometrů lehký?
Ten profil byl lehký. A zrovna ti co vzdali, tak to byli Maďaři. Přijde mi, že tam ket až z Maďarska a vzdát to, tak to nevím, to bych asi neudělal.
Takže vy jste spokojen, jak jste dojel?
Já jsem spokojený. Samozřejmě mohlo to být lepší, ale čas byl za 3:45, to je pro nás dobré.
Ještě mi vysvětlete ty vypůjčené lyže. To byl trochu problém. Já nechápu, když jedete na druhou polokouli, někam strašně daleko na závod, že si nevezmete svoje?
Ten zájezd nebyl z úplně nejlacinějších. A tak jsme se snažili prostě ušetřit kde se dalo. A přeprava dvou párů lyží by nás přišla dohromady přes 9 tisíc, letěli jsme přes Spojený státy, přes Buenos Aires, tři lety. A ještě se nám někde mohly ztratit cestou. To nebezpečí tady v každém případě je. Stačilo, že jsme bojovali s holemi, které jsme si tam vezli. Při dnešních bezpečnostních opatřeních na letištích. To by bylo na víc pořadů.
Takže hole jste vezli, lyže jste si půjčili. A nebylo to ono.
To nikdy není ono. Kdo lyžuje, běhá na lyžích, tak ví, že se o ty lyže stará, pořád je parafinuje, leští, práškuje. A ty půjčené lyže nebyly úplně na mojí váhu, to zaprvé. A za druhé bohužel měli pod patou parafín a ten se smíchal se základovým voskem. A tím pádem mi na tom nedržel ten klistr. A musel jsem zastavit a přemazávat, což nemám úplně rád. To mne zdrželo. Ale bez toho bych se tam plácal ještě teď.
Vy jezdíte po světě na závody, tohle nebyl jediný případ. Jezdíte celou sérii. Tedy tohle byla výjimka, že jste jeli bez svých lyží?
Ano. To bylo poprvé. A naposledy.
Kde už všude jste závodili? V jakých zemích?
Kdybych je měl vyjmenovat, kdo zná ten seriál Worldloppet, tak v podstatě mi chybí jen Nový Zéland, který je poslední. Ale i to, jak to začalo. Kdybych měl říkat, jak to začalo přes kamaráda ze Švýcarska, tak to bychom to tady nestihli. Jeli jsme Švýcarsko, to byl Engadin, Vasaloppet Švédsko, Finlandia Hiihto ve Finsku, Estonsko, Kanada, Amerika, Japonsko, Čína, Itálie. Německo, Rakousko, Polsko, Rusko, Island, Austrálie, naše Jizerská padesátka. Všude, kde je sníh na světě.
Ještě ten Nový Zéland vám zbývá.
Teď ten Nový Zéland. To je poslední.
Takže na to se teď budete chystat v příští sezoně, to je váš plán?
To bude zase nějak ten srpen. No, udělám pro to všechno.
Jak vlastně trénujete, pánové?
No, já na to moc času nemám, to ani nemůžu říkat, jak já to dělám, protože já už to moc nedělám. Já vždycky říkám, že netrénuji, abych se neunavil. Ale to je samozřejmě zvrácená teorie. To bych nechtěl nikomu doporučovat. Když to jde, tak máme ve Vrchlabí celkem velmi slušný běžecký stadion. Když není sníh, tak je tam umělý. Než dojedu na Mísečky, tak to je hodina tam pomalu hodina zpátky, tady to mám za barákem. Tak večer každá hodinka dobrá, která se pro to něco udělá.
Běháte také do kopce?
Máme tam kopec Žalý, to jsem právě zvolil já jako přípravu. A od května jsem tam byl patnáctkrát na rozhledně. Rychlá chůze, kolena už to moc nestíhají.
Když není sníh tak pěšky nebo na kolečkových lyžích?
Kolečkové lyže.
Pánové, blíží se vám tedy další sezóna. Tak vám přejeme šťastnou cestu na ten vysněný Nový Zéland.
Je to větší lákadlo než ta Argentina.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
