Nejkrásnější je učit děti, které se učit chtějí. Směje se nejstarší aktivně působící učitel matematiky
Matematika bývá postrachem nejen na základní škole. Lze ji naučit každého? Jde pro matematiku nadchnout? Co je to Hejného metoda výuky matematiky? A je vůbec zapotřebí povinná maturita z matematky? Jakých chyb se učitelé matematiky nejčastěji dopouštějí?
Prof. RNDr. František Kuřina, CSc. v 85 letech ještě pořád aktivně působí na matematické katedře Přírodovědecké fakulty Univerzity Hradec Králové. Autor mnoha knih o matematice a také nejnovější s názvem Matematika jako pedagogický problém.
Pane profesero, jste didaktik nebo matematik?
Já jsem zcela normální matematik. Když někdo řekne, že jsem didaktik, tak to neslyším rád. Protože didaktik vykládá o tom, jak se má učit a sám učit ani nemusí umět. A školu zná z publikací, z literatury. Takovým didaktikem já rozhodně nejsem, nechci být. Já jsem učitelem matematiky.
To jste řekl hezky.
Celý život jsem učil matematiku, od základní školy, střední školu a vysokou školu. A teprve v posledních několika letech se zabývám didaktikou i profesionálně v tom smyslu, že ji přednáším.
Hned vás ta matematika chytla za srdce? Když jste šel poprvé do školy, tak vás hned chytla?
Já musím přiznat, že o první třídě nevím nic. O celé obecné škole, jak se tehdy říkalo, čili prvním stupni základní školy, o matematice nemohu mluvit, protože to zapadlo do mých vzpomínek. Mohu ovšem mluvit o škole základní, tu jsem absolvoval v jihočeském Bavorově a měl jsem na matematiku dva učitele, kteří byli zcela rozdílní. Jeden učitel nic nevykládal, ale řešili jsme úsudkové příklady, jak se tehdy říkalo, čili slovní úlohy, jak je dnešní terminologie. A nic nevykládal, ale chodil od jednoho žáka k druhému a když někdo neuměl, tak mu poradil. Druhý učitel byl pravý opak. Učitel formalista, který také nic nevykládal v tom smyslu, že bychom tomu měli rozumět, ale řekl, dělá se to tak a tak zkouším. A tak tyto dvě osobnosti mě už poznamenaly. Na gymnáziu jsem potom měl výborného matematika, trochu horší učitelku na deskriptivní geometrii. A potom jsem šel po maturitě na matematicko-fyzikální fakultu, kde jsem studoval matematiku a vždy k ní i geometrii.
Celý život jste se zabýval tím, jak správně matematiku děti ve školách učit. A předával jste zkušenosti svým studentům. Tak na co jste přišel? Jak matematiku dětem správně předložit?
To je těžké. Neexistuje obecná metoda. Proč ne? Protože ve škole jsou děti, které mají matematiku rády, které se rády učí obecně, ale jsou tam také děti, které matematiku rády nemají a vůbec nic, nechtějí se učit ničemu. Profesor Vopěnka, náš významný matematik, nedávno zesnulý, se zabýval i problematikou vzdělávání a říkal: není krásnějšího povolání než učit děti, které se učit chtějí. Ale není horší povolání než učit děti, které se učit nechtějí.
Matematika je těžký předmět, nesmírně složitý. Tam je možná nejdůležitější, aby děti chtěly o té matematice přemýšlet.
Ano. Ono se říká, matematika učí přemýšlet, ale ono to tak doslova není pravda. Znám učitele, kteří vyučují matematiku, aniž by děti při tom přemýšlely. Učí formalisticky. Samozřejmě aby se učila matematika tak, aby rozvíjela člověka, aby učila děti myslet, pozornosti, paměti a tak dále, tak to musí být dobrý učitel, který dokáže oslovit ve třídě jak ty žáky, který se učit nechtějí, tak i ty žáky, kteří se chtějí učit. Takže pořád je nejdůležitější toho žáka prostě zaujmout.
Jak se díváte na nejrůznější alternativní metody výuky matematiky? Vy jste i na jedné takové s profesorem Hejným spolupracoval. To je ta tolik skloňovaná Hejného metoda.
Ano, já jsem s profesorem Hejným spolupracoval velmi úzce a dlouhá léta, ještě z dob, kdy byl na Slovensku. Vyústilo to v to, že jsme psali knížku Dítě, škola a matematika. Já zásadně souhlasím s tím, že dítě má poznávat matematiku, nikoliv že jí učitel vykládá. Hejný dokonce říká, učitel musí být akusticky nepřítomen, s čímž já docela nesouhlasím. A kromě toho ta metoda, kterou profesor Hejný rozvíjí, já s ní docela nesouhlasím. A také ve třetím vydání té knížky je kapitolka, která je nazvána Kuřinův názor na vyučování v matematice.
Takže jste spolu vlastně polemizovali.
Ano, my jsme spolu polemizovali, ta polemika tam je.
V čem je tedy ta Hejného metoda výuky matematiky pro děti tak zásadní, v čem je jiná?
Já bych nechtěl mluvit za profesora Hejného, to si zkuste pozvat jeho a on vám to velmi důkladně vysvětlí. Ale přeci jen jsem s ním spolupracoval, tak mohu říct, že to znám. Hejného metoda je především nová v tom, že se snaží, aby děti matematiku samy objevovaly. Dokonce on říká, že celou matematiku má dítě objevovat. A to je už první rozpor mezi mnou a kolegou Hejným. Protože já si myslím, že není možné, aby celou matematiku děti na základní a střední škole objevily. Jde o dvě věci. Jednak dítě nemusí být naladěno na objevování a je naladěno na jiné metody poznávání, koneckonců ani vědci ji neobjevují nikdy od začátku, studují literaturu a tak dále. Takže i ty děti by měly být vedeny v tomto smyslu. Čili můj názor je, že Hejného metoda není pro všechny děti, ačkoliv on říká, že je pro všechny. Říká ovšem, že není pro všechny učitele, s čímž samozřejmě souhlasím plně. Ale s tím druhým ne, protože jak už jsem řekl, nejsou všechny děti naladěny na tuto strunu.
Je tedy potřeba, aby je někdo také vedl.
Ano, aby je někdo vedl. Objevování je jedna stránka toho vzdělávacího procesu.
To učitelské povolání je hodně těžké a řekl bych, že se musí brát spíš možná jako poslání než jako práce?
Samozřejmě. Je to hodně těžké především z toho hlediska, že to vzdělávání obecně, nejen v matematice, nesouvisí jen se školou, souvisí především s rodinou. Je prokázáno, že právě rodina a společnost mají největší vliv na úspěch dítěte ve škole. Čímž nechci říct, že se učitelé nemají snažit o zlepšení práce všech dětí, ale rodina má základní vliv na úspěch dítěte.
Musí to být ruku v ruce prostě, komplexně.
Ano, musí to být ruku v ruce. A samozřejmě to znamená, že práce učitele je těžká. Protože tam, jak už jsem se zmínil, jsou ti nadaní i nenadaní. A je to otázka společnosti.
Vy jste nejen učil celý život, ale také máte spoustu zájmů. Vy prý fotografujete?
Ano, fotografuji amatérsky. Já fotím prostě vše, co amatéři fotí. Přírodu, děti, rodinu, společnost.
To vás asi hodně baví. Je to takový protiklad možná k té vaší práci.
Ano, je to protiklad. Ale z druhé strany to není úplný protiklad. Protože já jsem vystudoval deskriptivní geometrii. A deskriptivní geometrie, jak samozřejmě víte, je otázka zobrazování prostoru. Čili já, kromě té řekněme citové stránky k fotografii, cítím i tu stránku profesionální. Tu stránku konstruování obrazu prostoru.
Vy jste si také k vašim 85. narozeninám nadělil knížku, Matematika jako pedagogický problém. Ta je jen pro učitele?
Ne, nejen pro učitele. To je pro všechny lidi, kteří se zajímají o matematiku. Je psána také pod vlivem profesora Hejného, i když jej tam na mnoha místech kritizuji, ale je to knížka, která je pro učitele především, pro studenty učitelství za druhé a potom pro širokou veřejnost, kterou možná ten titul nějakým způsobem zaujme. Pro ty, kteří mají v rodině děti a problémy, které děti přinášejí ze školy, se také snaží řešit.
A co jste se vy naučil za ta léta, kdy učíte své studenty, co jste se naučil naopak vy od nich? Je něco takového?
Samozřejmě. Když jsem absolvoval matematicko-fyzikální fakultu a teď se zpětně na to podívám, vidím, že jsem po řadu let učil nesprávně. Učil jsem nesprávně v tom smyslu, že jsem si představoval, že hlavním a jediným úkolem učitele je dobře matematiku vysvětlit, a to ostatní je na žácích. Ale to je úplně zkreslený názor. Kromě toho jsem si z matematicko-fyzikální fakulty odnesl poznání, že pro vzdělávání v matematice je nejdůležitější teoretický základ, čili axiomatika a logika. A vůbec to tak není. Základním po vzdělávání je psychologická stránka věci.
Tak na to přišel profesor František Kuřina, učitel učitelů matematiky a sám učitel matematiky. Pane profesore, děkujeme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
