Pohodlnost nás drží tam, kde jsme. Kreativita říká, pojďme jinam a zkusme, jak to tam vypadá

13. březen 2017

Už jste někdy zkoušeli něco sami napsat? Třeba nějakou knihu, román nebo něco podobného? Nebo básně jen tak sami pro sebe? Možná každý z nás už takovou zkušenost má, ale je pravdou to, že většinou to skončí někde v šuplíku. O tom všem si dnes budeme povídat s pedagogem, který tvůrčí psaní na Univerzitě v Pardubicích dokonce vyučuje, s panem doktorem Jiřím Studeným.

Kolik knih už jste napsal vy sám, pane doktore? Pochlubte se.
Já jsem napsal knih celkem asi osm, šest básnických sbírek. Je to trošku komplikovanější, ty sbírky vycházely pod různými jmény, a dvě odborné knihy, takže osm.

Taky jste jistě začínal s básničkami nějakým dívkám. Byly ty vaše první verše pro nějakou konkrétní dívku? A četla je? Měl jste odvahu? Našel jste odvahu jí je předat, aby si je přečetla?
Samozřejmě jsem takovou odvahu neměl. Byly určené konkrétní dívce, ale to je tak strašně dávno, že asi už ani nemá smysl se o tom dál bavit. Ne, nečetl jsem jí to, ale byl to důležitý začátek. Protože poezie je spojená s pocity, emocemi, s nějakým sebevyjádřením. I troška té bolesti do ní patří, takže to tam všechno bylo tenkrát.

A to jsem se právě chtěl zeptat, co člověka obecně žene k tomu vyjadřovat se psaním? Je to láska, zamilovanost, pocity?
Já si myslím, že každého, kdo trošku u toho psaní pak i zůstal, nežene jen tohle, ale také ho žene čtení. Protože to se nedá bez toho, že bychom se stali příznivci literatury, nadšenci, takže čtení je, myslím, základ pro každého a i já jsem začínal jako nadšený čtenář a z toho pak všecko ostatní se rodilo.

Literární koučink pro každého. Čtení je základ psaní. Psát se nedá bez toho, že bychom se stali příznivci literatury.Mgr. Jiří Studený, Ph.D., o studiu tvůrčího psaní

Někde jsem se dočetl, že lásky a začátky náctiletých, to je jedna inspirace. A ta druhá je pak v závěru života, kdy toužíme potom, aby po nás něco zůstalo.
Tohle je zajímavá věc. Já se tedy ještě k tomu životu stavím spíš, že bude ještě pokračovat, ne že by končil. Nicméně mám tu zkušenost jako učitel, protože jsme na Univerzitě v Pardubicích také učili tvůrčí psaní seniory, na univerzitě třetího věku a pak tam byly nějaké závěrečné práce a skutečně pro seniory je největším impulsem právě sepsat třeba svoje vzpomínky nebo nějakým způsobem zbilancovat nějakou důležitou událost svého života. A bylo pro mě příjemným překvapením, že právě v téhle věkové generaci taková touha skutečně existuje. A my jsme se ji snažili v tvůrčím psaní podpořit.

Tvůrčí psaní, to je samostatný předmět na Univerzitě Pardubice. Dá se vůbec psaní nějak naučit? Jde to? Není to spíš o talentu?
Určitě to je o talentu. Tu otázku, kterou mi kladete, to je taková úplně erbovní otázka tvůrčího psaní. Ale překvapivě hlavně v Čechách, protože tady se ještě úplně nedůvěřuje různým variantám činností, které třeba nemusí nutně vést k tomu, že vytvoříte knihu. Takže když bych trochu zabrousil do nějakého teoretizování, tak tvůrčí psaní má různé podoby a jedna z těch podob je to literární psaní, o kterém vy mluvíte. Tam můžeme talentovaným studentům nebo komukoliv, i těm seniorům, ukázat třeba, jak mohou zlepšit to, co už v nich je. Pomoci jim v jejich talentu. Já tomu říkám s nadsázkou literární koučink. Ale pak je tady tvůrčí psaní, kterému říkáme třeba terapeutické nebo motivační. A tam potom nabídneme studentům a zase zájemcům z jakékoliv kategorie určité techniky, jak se mohou pomocí psaní dostat blíže k sobě, jak si mohou formulovat své pocity a emoce. A překvapivě tady to tvůrčí psaní má nejblíž třeba k tomu, co se děje v manažerské sféře. Právě ten koučink, mentoring a podobné techniky.

Knihy Mgr. Jiřího Studeného, Ph.D. ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Pročítal jsem takový souhrn asi 50 pravidel a tam se mi hned líbilo to první: pište jen to, co byste sami chtěli číst.
To je pravda. Na druhou stranu když vyučujeme tvůrčí psaní, tak zase nemůžeme nechat ty svoje svěřence jen v té pohodlné poloze, že budou psát to, co by so chtěli sami přečíst. Je potřeba se naučit psát i na témata, která třeba by sami nevybrali. V takovém případě je to skutečně výuka jako každá jiná. Člověk se rozvíjí a zkouší si i věci, které by si sám třeba předtím nezkusil. A na druhou stranu by to mohlo vést k určité pohodlnosti, a to my v tom předmětu tvůrčí psaní, obecně v kreativitě, úplně nemáme rádi. Pohodlnost je něco, co nás drží tam, kde jsme, a kreativita spíš znamená, pojďme někam jinam, zkusme, jak to tam vypadá, co by to s námi udělalo.

Když se člověk kultivovaně vyjadřuje, tak kultivuje i sám sebe.Mgr. Jiří Studený, Ph.D.

Kromě toho, že umíte básnit a psát, umíte také moc pěkně mluvit a rétoriku vyučujete, že ano?
Já se snažím. Rétoriku vyučuji na podobných principech, jako se snažím učit tvůrčí psaní. A i v této oblasti jsou zase zajímavé průniky s jinými disciplínami. Třeba zase s tím managementem, který nemá úplně v Čechách na růžích ustláno na veřejnosti. Je tam spoustu zajímavých věcí a je mě třeba zaujalo, že se stále více mluví více o energetickém managementu než o time managementu. To znamená, že když máme dostatek energie, tak naše kreativita volně proudí a jsme schopni spousty věcí, které bychom si třeba ani nemysleli, že jich jsme schopni. A ta rétorika právě, aspoň v mém pojetí, je takto vyučována. Já se snažím studenty přivést k té jejich energii a k tomu, aby pracovali s vlastní myslí.

Tedy při rétorice je důležité umět nejen zacházet s myslí, ale i s energií.
Přesně tak. S emocemi, s pocity, s tím tlakem, který na vás, ať už to vnímáte, nebo nevnímáte, vyvíjí obecenstvo a publikum. Někdy máte problém s tou energií, trošičku ji ukočírovat. Potom člověk mluví překotně. Myslím si, že i to se dá naučit. Dá se to tím sebepozorováním, sebereflexí postupně uvést do určitých zvládnutelných mezí.

Pojďme se vrátit zpátky k tomu vašemu psaní. Protože mě zajímá, kdo je to ten doktor Crazy Bird?
Doktor Crazy Bird je jakési moje druhé já, které se postupně rodilo, když jsem přišel do akademické sféry, kde přece jen to zaměření je hodně teoretické, chce se po vás i určitý vědecký způsob myšlení, což mě baví, to já nepopírám, ale zároveň si potřebuji udržovat tu svoji divokou nespoutanou, trošku šamanismy a jógami ovlivněnou druhou tvář. A to právě reprezentuje doktor Crazy Bird.

Mgr. Jiří Studený, Ph.D. ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s moderátorem Jakubem Schmidtem

A když se vrátíme zpátky ke kurzům tvůrčího psaní. Stane se vám třeba, že přijde student a vy si říkáte, tak od toho bych se naopak mohl učit já?
Přesně, je to tak. A já jako učitel to tak i chápu, že je to proces oboustranný. A jsem nadšen, když potom vidím, že někdo, kdo má velký talent a vlastně je hotový autor, přijde a chce poradit. Máme i na naší fakultě a katedře řadu lidí, kteří už publikují, dokonce ne jednu knih, několik knih, píší romány, povídky. Naprosto takové lidi obdivuji, protože skutečně ten talent je potom jen potřeba nezkazit. Takže i pro mne je velká inspirace v mladých lidech.

Chápat text a vidět jeho různé stránky. To by měl být podle mého názoru jeden z cílů vysokoškolského vzdělání. Určitá mediální a textová i komunikační gramotnost.Mgr. Jiří Studený, Ph.D., o studiu tvůrčího psaní

Dneska nás vlastně ta doba k tomu psaní obecně nutí. My píšeme esemesky na mobilech, my píšeme e-maily. Ale to také souvisí zase se čtením. Takže pořád i čteme.
Je to pravda. Todle třeba si spousta lidí neuvědomuje, že čtení se jenom změnilo z hlediska toho, v jakém médiu se nám dostává. A ten náš obor, na kterém já vyučuji, je obor bakalářský, takže trošku praktičtěji zaměřený než obory magisterské. A tam právě překvapivě narážíme na to, že studenti si skutečně neuvědomují, že taky musí umět číst. Že je potřeba tomu věnovat určitou pozornost. Chápat ten text, vidět jeho různé stránky. A to by měl být jeden z cílů vysokoškolského vzdělání podle mého názoru. Určitá gramotnost mediální a taková textová, komunikační gramotnost. Zdá se, že to je jednoduchá věc, ale není to jednoduché a v tom chvatu a v té vřavě dnešního světa, často právě tyto jednoduché záležitosti zanikají.

Co byste nakonec poradil těm, kteří třeba píší knihy nebo básničky sami pro sebe, jen tak do šuplíku. A nemají tu odvahu je vydat. Nemají se bát?
Ne, nemají se bát. Žijeme v době, která je v tomto směru velmi, velmi otevřená a můžu dát příklad zase z našeho pracoviště, kde už jsme pomohli na svět několika studentským sborníkům. A když říkám pomohli na svět, tak opravdu jenom asistovali. Není dnes problém dát dohromady nějakou skupinu lidí přes Facebook, přes další sociální sítě, objednat si před různé služby, které se na internetu dají vyhledat, dokonce sazbu, vazbu knížky. Ten sborník konkrétně, který se jmenuje Ostatní ryby se ještě neprobudily, nedávno jsme ho křtili, je to básnický sborník deseti autorů, v podstatě si to všecko udělali sami. Pak peníze získávali prostřednictvím autorských čtení, besed, známých. Takže si myslím, že není nutné se hned orientovat na velká nakladatelství, oni mají svoje vlastní záměry. Ale je potřeba skutečně se postarat sám o to, jak se dá do literárního světa vstoupit. A opravdu to jde.

autor: jak
Spustit audio