Fejetony Vladimíra Burjánka

Vladimír Burjánek

Udělejte si pohodlí, sedněte si k ranní nedělní kávě a poslechněte si každou neděli v 9:15 příjemné zamyšlení Vladimíra Burjánka. Pravidelná NEDĚLNÍ KÁVA vám pomůže pohodově začít poslední den v týdnu.

Tento příspěvek obsahuje fejetony č. 60 - 77.

Starší fejetony najdete ZDE.

RANNÍ KÁVA fejeton č. 77 (18.7.2010)
Abych se přiznal, docela mě vylekal onen v médiích citovaný průzkum o vztahu mladých lidí k seniorům. Ne proto, že za starého považují dnešní adolescenti už čtyřicátníka. Hlavně pro ten pocit, že si mladí myslí, že důchodci jim ujídají z krajíce, ze kterého časem pro ně nic nezbyde. A bohužel, podporují je v tom neprozřetelně i někteří politici a média, byť nepřímo. Řekla mi například jedna čtenářka ženského týdeníku, že přestala kupovat svůj časopis poté, když se dozvěděla o opatření nějakého „osvíceného" manažéra, který rozhodl, že se bude psát jen o úspěšných, krásných a mladých ženách. Ty starší mohou být sebezajímavější, umět a dokázat cokoliv, nemají šanci. Jen malý příklad k problému staří versus mladí. Důvodem mnohdy nedobrého vztahu je i to, že mladí nebydlí s rodiči i prarodiči, jak to bývalo, že se vytrácí úcta ke starším od prostého pozdravu, který byl třeba na vesnici samozřejmostí a nikoliv fajstovskou nutností. Moje žena tvrdila, že to není tak strašné. Do chvíle, než jela z práce na kole podél zahrady, kde si hrály děti ze školky. Tři kluci viseli na plotě a když je míjela, jeden po ní hodil klackem, druhý plivnula a třetí křiknul: babo, spadni!
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 76 (11.7.2010)
Fotbalové mistrovství není každý rok, pouze jednou za dlouhá čtyři léta a ačkoliv bez účasti našich, musely to rodiny s náruživými fanoušky vydržet. Dnes bude znám nový král světových zelených trávníků. Pažitový evergreen skončí za zvuků bzučících vuvuzel. Jako vždycky, byla klání plná vzruchu i překvapení. Zklamali favorité, překvapili podceňovaní. Hořké cesty domů po odehrání skupin, veliké fiasko zažili borci galského kohouta plakali i italští makaronoví králové a co teprve jejich fanoušci doma. Zpočátku nevýrazní Němci, poslali domů borce kolébky fotbalu, došlo i na fatální chyby sudích. Měsíc létal neposlušný kulatý nesmysl jabulani po hřištích Jihoafrické republiky, kde málem padal sníh. Fotbal, vedle toho, že je to krásná hra, je i obrovským kolotočem peněz, často i nekalých vlivů a zákulisních machinací, což můžeme potvrdit z naší české zkušenosti. Doby bohatýrů, kteří se rvali za párek a pivo, jsou v nenávratnu. V naší partě jsme měli také ligového fotbalistu. Když ho chtěl někdo z nás poškádlit, stačilo jen utrousit: ono se to musí někde projevit, když člověk celý život dostává do hlavy tou nacucanou mičudou. Tohle říci Maradonovi, to by byl fofr!
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 75 (4.7.2010)
Už čtvrtý den si dítka školou povinná vychutnávají slast prázdnin. Někteří žáci se těší na poslední zvonek možná víc než na vánoce. Za oněch prvních pár dnů už částečně přebolel vztek rodičů a zákazy, udělované v prvním návalu po přečtení vysvědčení, se rozplývají jako mlha nad jihočeskými rybníky po ránu. Sem chvátají unavení pedagogové načerpat síly k novému cyklu vzdělávání, pokud nezvolí slaná moře, kde se mnohdy sejdou se svými žáky a jejich rodiči. Za našich časů měl při posledním dnu školy často slovo tatínkův řemen, který to vyřídil z jedné vody načisto. Možná podle staré pravdy - bijte své děti, jakmile zjistíte, že se vám začínají podobat. Dnes mají místo staré kombinované výchovné metody Komenský-Fríštejnský hlavní slovo linky důvěry, kam volají děti i rodiče. A zbytečně, stačí jen mít na sebe víc času během školního roku. Pamatujte si, že ať děláte, co děláte, stejně pořád bude platit, že rodiče rozumějí svým dětem právě tak málo, jako děti svým rodičům.
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 74 (27.6.2010)
Pokud nám příroda nepošle opět nějaký sopečný mrak popílku, odletí ti, kdož touží po dovolené s šuměním moře, ke své vytoužené destinaci, třeba do Tunisu. Pokaždé, když se objeví někde reklama, vzpomenu si na své velbloudí dobrodružství v této zemi. Bylo to na kraji pouště, v Douzu a známá atrakce na východ slunce velbloudy. Autobus zastavil u písečného ležení a jeho reflektory osvítili ležící stádo dromedárů. Navlékli nám bílé dlouhé hábity a jeden za druhým jsme kráčeli k ležícím zvířatům, která jejich majitel postupně zvedal. Už samo nasednutí je žitek. Posadíte se a velbloud vstává, bitva začíná. Nejdříve letíte dopředu, když už se vám zdá, že spadnete, letíte zase dozadu. Pokud všichni zvládnou tuto artistickou vložku, což je málokdy, karavana vyrazí. Smůlu mají ti, kdož padnou na těhotné velbloudice. Jejich posed připomíná neustále Haškův brilantní hokejový rozštěp. Někteří během jízdy i spadnou a vůně velbloudů není také chanell 5. Na východ slunce se sesedá a obtížné martýrium sedlání se opakuje. Abych se vyhnul další ekvilibristické zkoušce při sesedání, rozhodl jsem se, že seskočím dřív. V pravý čas jsem se odrazil ze sedla, přehodil nohu a letěl, doprovázen podivným zvukem. Když jsem dopadl na zem, zároveń ze mne spadl i vyfasovaný bílý oděv, kterým jsem zahákl o drát na sedle a rozpáral ho po celé délce. Velbloudář plakal, naříkal, ale já měl radost, že jsem ve finále nemusel absolvovat znova onen tunisský velbloudí banji jumping. 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 73 (20.6.2010)
Malíř Vladimír Komárek nás už pár let nemůže osobně potěšit svým kumštem malířským, grafickým ani skvělým umem vypravěčským. Znali jsme se od té doby, co on opustil místo na jednom okresním kulturním poli a já po něm zdědil židli, stůl i vzácné rady do života. Jednoduchost s jakou dokázal složité věci stručně a vtipně pojmenovat, jsme přímo hltali a těšili se na každou návštěvu, když na své bývalé pracoviště zavítal. A nikdy to nebyla návštěva krátká, ale vždycky dlouze potěšila. Mám od něho spoustu grafik a také tři obrazy. Jeden nám daroval ke svatbě, druhý k narození syna, oba ještě na sololitovém podkladu - a ten poslední jsme si od něho za ateliérovou cenu koupili k rodinnému jubileu. Ta dvě starší bílo růžová díla s námi šla životem a procházela, stejně jako jejich autor, zajímavým vývojem. Jéé, co to je za obrazy, neskrývaly své pocity některé naše návštěvy. Dobří známí si časem zvykli a náhodně příchozí se divili dál. V době, kdy Vladimír Komárek frčel v éteru, na obrazovkách a konečně i jako malíř, pokyvovali uznale stejní lidé hlavami a diskrétně chtěli prozradit, jakou mají cenu. Pro nás za ta léta pořád stejnou. Vzpomínka na člověka, který maloval oltáře útěchy, touhu po smíření. A dospěl k tomu, že není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec.
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 72 (13.6.2010)
Pokud bude platit jedno z dávných mudrosloví našich předků, že studený máj přinese ráj do stodol, měli bychom mít letos v sýpkách úrodu úrod. Když jsem musel zrušit kvůli klimatické mizérii i pár toužebně očekávaných dnů na jihu Slovenska v termálním obložení, řekla mi třiaosmdesátiletá slovenská teta, že takovou slotu v máji nepamatuje. Hned potom přišly záplavy, jako jedno z dalších varování nám, pozemšťanům, abychom si zase tak moc nevyskakovali. Jaképak poručíme větru , dešti, když neumíme poručit ani sami sobě. Měli bysme vzít konečně rozum do hrsti a chovat se k matičce Přírodě tak, jak si zaslouží. Ještě pořád tu jsme, protože příroda stále nějak funguje, ač jsme proti ní nastražili všemožná technická udělátka, která jí komplikují dávno zaběhlé a vyzkoušené zákonitosti. Ještě můžeme na vlastní oči pozorovat neuvěřitelnou sílu, se kterou se třeba rostliny derou k životu, vidět proměny zeleně ve zlátnoucí chléb a žasnout při nejkrásnější přehlídce královen krásy, která se koná na rozkvetlé louce. Lepší - než přírodě poroučet, je poslouchat ji. Zapomněli jsme, a proto téměř neslyšíme hlas koroptví. Pozor, ono je opravdu něco na tom, že rozum nás klame častěji než příroda.
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 71 (6.6.2010)
Navzdory tomu, že každý dobrý skutek má prý být po zásluze potrestán, je toho lepšího snad pořád víc, než mizerností. Dobrý výkon oceňujeme různými způsoby. Finančně, hmotně, pochvalou či potleskem. Tleská se v divadle i na sportovním stadionu, při koncertech, shromážděních, kongresech i všemožných dalších situacích. Tam, kde jde o uznání naší spokojenosti, nadšení, obdivu, dokonce i radosti. Potlesk je pro jakékoliv aktéry živou vodou. Měl jsem možnost pozorovat to nedávno v semifinálovém zápase hokejového mistrovství světa v německém městě nad Rýnem. I potlesk pomohl našim zlatým hochům zlomit sedm vteřin před koncem šv édské prokletí a nastartovat jejich síly ke zlatému finálovému klání z ruským dubiskem z východu. Samozřejmě, s dnes už nezbytným doplňkem, že kdo neskáče, není Čech. Rachot tisíců párů tleskajících rukou byl ohlušující. Na našich ligových hokejových, ale i fotbalových stadiónech těch, kdož by tleskali nějak ubývá. Mohou za to samozřejmě jednak výkony, ale částečně i jeden zajímavý přesun. Fandové se prý raději stěhují do hospod a k velkoplošným obrazovkám. Mají k ruce pivo, společnost a ještě vidí branky ze záznamu několikrát. Tak se, škoda, méně tleská živě na stadiónech a víc skáče, nebo dřepí u piva v hospodách.
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 70 (30.5.2010)
Každý, kdo stavěl rodinné hnízdo způsobem ze starého nové, vám potvrdí, že lepší je začít na zelené louce. Vyhnete se nepředstavitelnému nepořádku v celém obýváníschopném zbytku domu a hlavně písku i v posteli. Sám jsem to zažil a vřele doporučuji každému variantu fungl nové stavby. Ač se zdálo, že stavební ruch nebude nijak veliký, vznikají celé nové kolonie jak krásných domků, které se hodí do české krajiny, tak i zhůvěřilostí ve stylu podnikatelského baroka. Kousek od nás si dokonce jeden emigrant vystavěl orientální pevnost s věžičkami. V zemi odkud přišel, by mu možná podobnou ohavnost ani nedovolili v normální zástavbě vytvořit. Vzpomínám si na radost jednoho majitele stavební firmy, kterého hrozně těšilo, že konečně v porevolučním kvasu tradiční šedý břizolit prohrává a domy dostávají barevné fasády. Veselé barvy mnohde oživují skutečně nejen novostavby, ale i ty starší baráčky. Ovšem všeho dočasu, při jedné z prvních letošních jízd na kole jsem v kolonii staveb zjistil, že šedá se vrací. Dva krásně stavebně řešené domy, celé tmavošedé připomínají spíš sanatorium než klícku současných mladých lidí. Škoda, ale co se dá dělat, proti vkusu žádný dišputát.
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 69 (23.5.2010)
Motto jednoho podnikatele je ono známé: šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí. Nejlépe když šetřím sobě na úkor státu, který je mnohdy pro vykutálené počtáře dojnou kravičkou. Možná budete souhlasit, že rozbujelá kamionová doprava nám přerůstá přes hlavu. Co dříve jezdilo po kolejích, například písek, dřevo, cement a spousta dalších tun zboží, stěhují nyní kamióny a dusají nepřipravené silnice nižších tříd k zániku. Litovali jsme a litujeme lidi v Chlumci nad Cidlinou, když jim šňůry naklaďáků znepříjemňují život k nesnesení. V menším teď vznikají další nová místa útoků kamionů a jedna trasa nyní vede kolem našeho domu. Všichni hudráme na praskání domů, rámus a frmol, který jsme neznali Když jsem se nedávno dal do řeči s jedním ze šoférů, který zastavil, nestačil jsem se divit. Majitelé dopravních firem nejen přikazují řidičům, kde mají opustit dálnici, aby jim ušetřili peníze, ti jednou po nižších silnicích a po 30 kilometrech zase najížděj zpátky. Minou pár poplatkových bran, otravují lidi tam, kde nemají co dělat, ničí státu silnice, ale šéfové jsou spokojeni. Dokonce sledují i své vozy a neposlušné řidiče, kteří neopustí dálnici podle příkazu, pokutují. Bude teď velké umění tohle ukočírovat. Než se stát začne razantně bránit, budeme tuhle vychytralost financovat všichni.
 

RANNÍ KÁVA fejeton č. 68 (16.5.2010)
Strava má být pestrá, vyvážená a kaloricky odpovídající. Blíží se opět léto, kdy odhalíme svá zimou poničená těla a loňské plavky nám spočítají, jak jsme se svojí tělesnou schránkou v době vegetačního klidu zacházeli. Lochneska všemožných stravovacích návyků je velmi zajímavá a živí ji vydatně i telebedny. Tu při vaření s Italem, tam u Babicových dobrot, nebo podle vypípávaného Pohlreicha, případně když jsou na jedničce v akci kluci. Některé stravovací poklesky či přednosti mají rodinné kořeny, jiné získáváme během našeho životakolotoče. Rád vzpomínám na babiččinu okurkovou omáčku, škubánky, nebo jídlo, které jsem od dětství neměl. Říkalo se mu házenky. Což byly na plotně nasucho upečené malé bramboráčky, v hlubokém talíři potom posypané mákem a cukrem a zalité horkým mlékem. Z vojny jsem si zase přinesl nesmysl - k zavináči musím mít chléb s máslem. To nemá žádné gastronomické opodstatnění. Tuto kombinaci jsme prostě fasovali často jako sobotní studenou večeři. Kdysi byl módním hitem dietní stravy mořský okoun, dnes si pro změnu kupujeme sladkovodní asijskou rybu. Zaslechl jsem v obchodě paní, která někomu u regálu líčíla, jak si včera ohromně s tátou pošmákli na tom Panasonicu. Věřím, jen s upřesněním, že to byl určitě pangasius.  

RANNÍ KÁVA fejeton č. 67 (9.5.2010)
Mluvil jsem o tom už loni, ale s příchodem letošního jara se to opakovalo možná ještě ve větším rozsahu. Člověk by neřekl, co se po zimě najde pořádkumilovných lidiček, kteří spěchají vyčistit své příbytky, kůlny, garáže i venkovní prostory. Všemožné harampádí pak naloží a odvezou místo do sběrného dvora či obecního kontejnéru matičce Přírodě, do příkopu u silnice, aby se o jejich domácí svinstvo postarala. Pytle s odpadky, pneumatiky, kola, papíry, součásti aut, prostě všehochuť. Takové uklízení mi připomíná mého někdejšího souseda Bublíka, o kterém se říkalo, že ho určitě kousnul v lednu bělásek. Ve starém domečku u vody měl vzorný pořádek, jeho žena musela dávat boty v chodbě na tu cihlu, která pro ně byla vyhrazena, za odměnu jí hrával na půdě do mikrofonu na housle a ona v pokoji poslouchala domácí koncert. Jednou za měsíci dělal inventúru. Co chybělo, poručil dokoupit, co přebejvalo, vyhodil ven na vodu. Jednou neměl v knize zanesený gramofón, tak šel nemilosrdně pryč vodou. Administrativní chybu v záznamech objevil až pozdě. O pořádku a jeho udržování by mohli vyprávět legendy i ti, kdož byli na vojně. Už Josef Švejk přeci říkal, že pořádek musí bejt a platí to pořád. Jen maličkost je důležitá - v zájmu toho vlastního pořádku nedělat šmahem jiným nepořádek. 

ZHUBNĚTE S ŠARMEM fejeton č. 66 (2.5.2010)
Všechno chce své a já jsem rád, že jsem díky povolání matky byl donucen věnovat trvalou péči vlastnímu chrupu. A také díky otci mého spolužáka, u kterého jsem, poprvé na křesle nechtěl otevřít ústa, tak mi přišil takovou, že jsem se potom bál pusinku zavřít. S dvěma šestkami let na svém letopočtu mám zatím všechny zuby své. Časem jsem se naučil běžet s každým zabolením hned, na rozdíl od jednoho známého kováře, který dodnes nikdy u zubaře nebyl, zhotovil si vlastní kleště a v čase největší nouze si trhal všechny zuby postupně sám. Anestetikem před a desinfekcí po zákroku byla vodka. Když jsem před pár dny běžel zaplnit vypadlou plombu, vzpomněl jsem si na historky, které mi vyprávěl příbuzný dentista, jenž pamatoval ještě zubní vrtačku poháněnou šlapáním jako šicí stroj. Když začala moderní křesla, pacienti si mnohdy nevěděli rady. Sednětě si, řekl doktor a když se obrátil, pán seděl dole na místě pro nohy, jiný měl zase nohy na křesle a zadek v opěrkách pro hlavu. Dědovi dal pokyn: vyplivněte si a on mu to poslal před sebe do okna. Mám pořád druhé zuby a dělám vše pro to, abych byl takto stomatologicky kompletní. Ikdyž ty třetí, jak říkal dědeček, mají velikou výhodu - nebolejí. 

ZHUBNĚTE S ŠARMEM fejeton č. 65 (25.4.2010)
Krizový strašák zahoupal cenou panelákových klícek, rodinných domků i chalup na všechny strany. Jak už to v životě bývá, někteří z nouze své příbytky opouštějí, dokonce je ani nedobudují, protože půjčky a hypotéky jsou nad jejich chabé síly. Jiní přebytek svých nahromaděných prostředků ukládají právě do nemovitostí, bytů a pozemků, jejichž kupní cena je příznivá. Dávno neplatí i to, co učitel písmák a můj přítel Jan Buchar napsal v jedné ze svých kerkonošských poudačekh: Bejt v mariáši na forhontě, tedy vynášet, to je lepší, než mít na Benecku barák. Před i porevoluční „zimmerfreie" změnily podmínky někdejších horalů, dřevařů a koralářů proti minulosti až k vrcholům cílových stanic vleků i Sněžky. Mít vlastní domek v neatraktivní lokalitě jen pro sebe, to ovšem není jen tak. Venku a kolem začnete na jaře a skončíte s prvními mrazíky, abyste mohli případně dělat uvnitř. Většina majitelů uplatńuje systém "samodomo" a co může, zvládne svýma rukama. S příchodem jara zametáte, hrabete, vozíte a odvážíte, stříháte stromy, ryjete a vysazujete na záhonky, potom začnete natírat okna, ploty, střechu, zaléváte, sečete trávník, kosíte zahradu. Jedno skončí a začne druhé. Jaképak můj dům - můj hrad, upachtění a finančně průměrní majitelé si často s povzdechem říkají - můj dům, moje veliká starost. 

ZHUBNĚTE S ŠARMEM fejeton č. 64 (11.4.2010)
O našich sportovcích se vždycky říkalo, že jsou převážně nervově labilní, že neunesou tíhu zodpovědnosti, že se nedokáží vyrovnat s rolí favoritů a tohle všechno, že jim svazuje nohy, ruce, ale hlavně hlavu. Pravda, mnohokrát také všechny tyto úvahy škarohlídů řada našich borců potvrdila. A jen závistivě se pohlíželo k Američanům nebo Rusům, kde víra ve vlastní genialitu a zarputilost přivedly mnohdy reprezentanty těchto zemí ke zlatému cinkotu těch nejlepších. Nejen po zimní olympiádě, ale už delší dobu můžeme ovšem pozorovat, že v tomto směru se blýská a hřmí na lepší časy. Jak už to ovšem v Čechách bývá, i tady začíná platit náš pověstný „odezdikezdismus". Zřejmě podle známých slov, že člověk se musí umět pochválit sám, protože nikdo jiný to za něho tak krásně nedovede, přistupují k mediálním hodnocením mnozí sportovci. Myslím, že jsem hrála velmi dobře, udělal jsem maximum pro výsledek, nemám důvod být nespokojená, naše hra byla bez chyb, byli jsme celkově lepší…. Optimistický pozitivismus nemusíte hledat lupou. Žádné - měli jsme štěstí, byli jsme šestí. Teď ještě, aby samohodnotící řeči doběhly častěji výsledky - a máme vyhráno. 

ZHUBNĚTE S ŠARMEM fejeton č. 63 (4.4.2010)
Když se předvelikonoční země ještě malinko houpala a rozmrzlá hlína si teprve začala sedat, vytáhli jsme plátěné pytlíky s hliněnými kuličkami, v konzumu u pana Šelemberka dokoupili chybějící barvy prohrané z loňska a začal jarní kuličkový maratón. Podpatkem boty se vykroužil v rozměklé hlíně důlek, určila pravidla hry, hlavně o kolik se bude hrát. Rozlosovali jsme pořadí, kdo bude házet první až poslední a jelo se naostro. Koncert palců a ukazováčků posouvajících různobarevné hliněnky k cíli byl doprovázen mohutným pokřikem, nebo hrobovými tichem. Ale občas i hádkami a dohady, jestli soupeř právě nezašvindloval, nebo nepřekročil startovní čáru, odkud se házelo a jenž rozhodovala o mnohém. Především dobrém nástupu a výchozí pozici.Červené modré, žluté, zlaté a další barevné kulaté poklady se objevovaly i mizely a přesouvaly z poloprázdných zásobáren k plnějším a naopak. Jeden den bylo ejchuchů, druhý den třeba ouvej, ale pokaždé krásná zábava po příchodu ze školy. Dnešní kluci to vůbec neznají. Můj kamarád, když vidí pokácené stromy, vždycky si povzdechne: je moc pilek. A já souhlasím s těmi, co varují: je moc počítačů. Kluci místo hraní kuliček, sedí doma a fascinováni obrazovkou aspirují na časné pacienty očních lékařů a trvalé klienty očních optiků. 

ZHUBNĚTE S ŠARMEM fejeton č. 62 (28.3.2010)
Mobilní telefony nejen vytlačily léty zabydlené pevné linky, ale staly se pro současníky přístroji téměř nezbytnými, umožňujícími nejen komunikaci s rodinou, přáteli, téměř odkudkoliv se ozvat, přivolat pomoc, ale pomocí těchto zázraků techniky i fotografovat, poslouchat hudbu a dívat se na film, počítat, dokonce i platit účty a řada dalších vymožeností. Pro příslušníky starší generace ovšem pořád zůstávají pouze chodícím Bellovým přístrojem a nedokáží ani využít diskrétních předností aparátů. V prodejně supermarketu jsem pozoroval postarší paní, která mezi zeleninou, chlebem i drogérií pochodoval s Nokií na uchu a křičela na celý areál. Široký okruh kolem ní získal dokonalý přehled o tom, jak se má babička v nemocnici, co s ní budou dělat a jak dlouho, včetně podrobností ryze soukromých. Dalším mobilistou byl nedávno v restauraci tradičně hlučný Němec, řvoucí, že české Bier ist gut a má ho viel - chutnalo mu moc a měl ho opravdu hodně. O pár dní později ve vlaku sděloval cestující nádražák kolegovi své dojmy ze služební cesty, rovněž na celý vagón. Zaskočen zřejmě otázkou na druhé straně drátu, vylepšil to hlasitou koncovkou. To ti zavolám později, jsem ve vlaku a nevím, kdo tu se mnou jede a poslouchá. Až budete tedy mobilovat, pozor, nekřičet!
 

ZHUBNĚTE S ŠARMEM fejeton č. 61 (21.3.2010)
K poezii musí mít člověk vztah. Doby, kdy se vydávala v neuvěřitelných nákladech jsou vzdálené jako časy deseti i sto tisícových nákladů beletrie. Stejně jako dříve byl nejkrásnější poezií pro některé lidi uzený bůček, nejskvělejší básní pro převážnou část generace dneška je výkonný počítač. A právě tady občas člověk objeví nevšední záchvěv poetického ducha. Otevřel jsem nedávno email, kde byla abecedně srovnaná písmena, ke kterým někdo přidal i nápadité verše a ještě doplnil hezkými fotografiemi. Posuďte sami tuhle poezii: A je alej třešní z jara, ale bývá jako pára, B jsou barvy zahrad v září i tu kytku čeká stáří, C jsou cesty tam a zpátky, někdy dlouhý, jindy krátký,D je domov v tichém koutě, tam, kde končí všechny poutě, E je Eva, první žena, z ráje pro hřích vyhoštěná, F je faleš, sestra zrady, k ní se raděj otoč zády, G jsou gesta, němá slova, za která se všechno schová, H jsou hvězdy, co se třpytí, střepy slunce, noční kvítí. Ještě se mi v té abecedě líbilo hodně J - je jizva v duši skrytá, jizvy život nepočítá, O je omyl, to se stává, někdy pád a jindy sláva. T je touha, voda živá, její pramen v každém zbývá. Z - je zemřít, proto tedy , je to konec abecedy. 

ZHUBNĚTE S ŠARMEM fejeton č. 60 (14.3.2010)
Matka příroda si pomalu začíná protírat sněhem zaváté a mrazy unavené oči po letošním konečně opravdovém průběhu zimy, zatímco od silničářů se ozývalo zoufalé: sůůůl. Polovina března, to byla doba, kdy náš strýc vyrážel nedočkavě do lesa, znavený zimním přešlapováním u okna v kuchyni. Brával s sebou dost často i své vnoučky, aby je naučil milovat přírodu. Naučil je ovšem k nelibosti své snachy mnohdy i věci jiné. Především obohacoval jejich mateřskou mluvu o takové výrazy, které ve škole, doma, ani ve slovníku nemohli najít. Při jedné procházce lesem se na něho zvídavý vnuk obrátil, cože to za ptáčka vydává ty slyšitelné zvuky. To je budníček, ten mne tím protivným zvukem někdy hrozně štve, vysvětlil děda. A štve neřekl, použil ten nejostřejší výraz. Když se vrátili domů, byla u nich zrovna nějaká nóbl návštěva a snacha se roztomile dětiček zeptala, jak se měli venku? Synáček se rozzářil a odpověděl že nádherně. Co jste tam viděli, chtěla se maminka blýsknout před návštěvou?, což neměla dělat. chlapeček se zarazil, obrátil se k dědečkovi a ten věděl, že je zle. Dědo, jak se jmenuje ten ptáček, co vříská a co tě tak strašně se... Dvě zbývající písmena strýc přitlumil rukou, kterou rychle zacpal vnoučkovi ústa. Zbytečně ovšem, protože všichni už věděli své.