Dagmar Ruščáková: Advent

15. prosinec 2013

Přecházím domem a nevidoucíma očima zírám do větrného zasněženého dne. Žaludek mám stažený úzkostí, strach mi krátí dech. Kde jen ta bestie může být? Utekla od domu už v pátek v podvečer, zrovna začínala vánice. Plná sebedůvěry, svéhlavá, hnaná pubertálně vzbouřenými hormony. Já že budu pořád na vodítku? Kdo si počká, ten se dočká a svět bude můj!

Jenže mladičká fenka přecenila svoje schopnosti a ten výlet se jí kapku vymknul z pacek. Je už neděle, po kraji visí vylepené desítky letáků a sněžně bílou vlčici dosud nikdo ani nezahlédl.
Pořád si opakuju, co mi říká muž: Člověk ztracený po dvě noci v tomto počasí by byl průšvih, ale tohle je pes! Mladý, silný, otužilý pes. Ona to zvládne, najdeme ji! Neřekne: Je to jen pes... ví, jakou hodnotu pro nás ten paličatý rozjívený tvor má. Přesto moje úzkost roste.
Přátelé pomáhají, kolegové ze stopařského sdružení obcházejí širší okolí naší vísky se svými psy a také hledají. Kde jen může být? Tíže na srdci mi připomíná, jak jsem zranitelná. Jak moc miluju, jak moc se často bojím. Jak moc jsem bohatá, protože se mám o koho bát. Zase vyrážím ven hledat, hnaná potřebou dělat aspoň něco. Za chvíli bude zase tma, naděje se rozfoukává k životu čím dál tím hůř.
Pak najednou zvoní mobil - nějaká paní z Lanžova volá, že její syn fenku viděl v Bílých Poličanech. Děkuju jí, volám svému muži a synovi, kteří jsou blíž Poličanům než já, sedám do auta, modlím se, aby ji skutečně našli. Potom další telefonát: „Máme ji, je v pořádku, jeď domů!"
Nedokážu to hned. Zastavím na kraji lesní cesty, schovávám tvář do dlaní a pláču úlevou a vděčností. Ta příšera nehodná, přetrhnu ji jak hada! Dívám se do zasněženého lesa, ruce na volantu, poslední letáky hozené na vedlejším sedadle. Po duši se mi rozlévá mír a já vím, že na tuhle adventní neděli nikdy nezapomenu.

Spustit audio