Dagmar Ruščáková: Když se sní nad zelím

Velká zahrada poblíž královédvorského hřbitova skýtala díky babiččině a dědově vstřícnosti a pochopení mnohá potěšení – zábavu, odpočinek a v neposlední řadě plno dobrého jídla a mlsání.
Kdykoliv si na to vzpomenu, musím žasnout nad tím, jak babička dokázala s velmi omezenými zdroji vytvořit dojem blahobytu. Doteď si pamatuju třeba boj o křapky a to zadostiučinění, když babička vítězně dojela autobusem s platem třiceti více či méně nakřápnutých vajíček.
Ta ovšem nikdy dlouho nevydržela– obvykle rychle podlehla následné sérii bublanin, koláčů, ovocných knedlíků a svítků, na které jsme se jako děti těšily víc, než na maso. Když jsme chtěli maso, tak obvykle jen v podobě řízků. Obalovaných.
Kde ale měla babička za tehdejších podmínek takové maso brát, když jediné, co se přece jen dalo běžně koupit, byl bůček? A tak pro nás vymyslela jídlo, které se mi zapsalo do mé dětské duše: bůčkový řízek, dušené křehké voňavé mladé zelí a nové brambory přímo ze záhonu.
Když jsme si stěžovali, že se pro naši maličkou sestřenku schovávajíjahůdky a maliny, babička ani nemrkla a napekla nám horu lívanců – s borůvkami, pokud jsme si je nasbírali. Nikdy jí nebylo zatěžko vařit, byť měla k dispozici jen dvouplotýnkový vařič a remosku.
Prohrábnu nakrájené zelí a s chutí kousek sním. Jako malá bych to neudělala, stejně jako teď si nedám řízek z bůčku. Z kuchyňského okna koukám do zahrady na zrající maliny a rybíz a jako úplně čerstvá babička si dávám v duchu předsevzetí, že co jsem dostala, musím poslat dál. Ostatně... kdy jsem vlastně naposledy dělala lívance?