Dagmar Ruščáková: Kultura bezpečnosti

Poděkovala pracovníkům fukušimské elektrárny za odvahu, se kterou upřímně a s velkou sebereflexí analyzovali příčiny, které vedly k tragédii. Protože jen tak je možné se poučit a tedy i předcházet podobným událostem. Co však tou kulturou bezpečnosti myslela?
Stručně by se dalo říct, že jde o osobní postoj lidí k bezpečnosti v organizaci. Znamená to, že na bezpečnost dbají - a to nejen na papíře - manažeři, stejně jako i jednotliví pracovníci. Že ohlášení možných rizik není ignorováno nebo dokonce trestáno. Protože při velkých průšvizích jen málokdy úplně selžou technologie, zatímco skoro vždycky selžou lidé.
Že vám to připadá jako pohádka pro malé děti? Nebo si myslíte, že na takové věci mají důvod a čas právě jen v těch jaderných elektrárnách? Ale kdepak. Tohle může - a mělo by - fungovat všude. Už proto, že se to dlouhodobě vyplatí.
Vezmu jen namátkou případ, který dnes hýbe veřejným míněním - čtyři dívky, které zabilo neovladatelné závodní auto. Půlka diskutujících tvrdí, že si za to děvčata mohla sama, druhá chce rallye rovnou zakázat. Obojí je špatně. Jediná cesta k minimalizaci rizika na podobných akcích je důsledný pocit odpovědnosti za bezpečnost, a to především ze strany pořadatelů.
Jde o ztotožnění se s kulturou, která říká, že papíry a předpisy jsou jenom nástrojem k tomu, aby se nikdo nezabil. Primární je pocit osobní odpovědnosti každého za to, že nebude ani nepřímou příčinou něčí smrti nebo zranění.
Ale popravdě nevím, kolik by ještě muselo být mrtvých, aby zrovna naši lidé nebrali otázky bezpečnosti jako buzeraci. Kultura bezpečnosti. Vidíte, co všechno se ještě musíme naučit?