Dagmar Ruščáková: Teplo domova

Byl leden a všichni jsme měli své zkušenosti s bydlením na anglickém venkově. Hrabství Surrey, rozkládající se jižně až jihozápadně od Londýna, je velmi krásné, jak přírodou, tak kouzelnými městečky a vesnicemi, jaké zná většina diváků populárního seriálu „Vraždy v Midsomeru".
Bohužel onen klasicky krásný vzhled také znamená jednoduchá okna, minimální zateplení a tedy i přetrvávající chladno ve většině tamních příbytků. My sami jsme bydleli v mimořádně půvabném domě, ale upřímně řečeno, vytopit se nedal.
V obchodě s prádlem jsem pak zjistila, že noční kabátky a chlupaté ponožky do postele se nevyskytují jen v klasických anglických románech, ale jsou součástí žhavé současnosti. Věděla jsem tedy, co říkám, když jsem učitelce angličtiny pro cizince odpověděla: „Ale ano, u nás umí pořádně mrznout, ale doma máme teplo, takže se to mnohem líp snáší!"
Znovu a znovu si tu pravdu uvědomuju, když jsem doma, píšu a vyhřívám se v teple našich krbových kamen. Není problém milovat mráz a sníh, když se doma můžete zahřát! A pak mě napadlo, že ono to vlastně stejně funguje i v životě. Když se doma cítíte bezpečně, máte své blízké, na které se můžete spolehnout, vyrážíte ochotněji za dobrodružstvím svého života a snáze čelíte jeho nástrahám.
Teplo domova nás tedy zahřívá minimálně dvakrát - fyzicky i emociálně. Obojí teplo k životu nutně potřebujeme. Ani jedno z nich není zadarmo, byť to rodinné si člověk za peníze nekoupí. A tak vám při té studené lednové neděli přeju, aby vám teplo nikdy nechybělo - ani doma, ani na duši.