Dagmar Ruščáková: Umění prohrávat

„Sandra!“ nese se přes vodu a dívenka se s povzdechem dává zase do pohybu. Sotva se dostane za zatáčku a už se kolem řítí dva malí chlapci následovaní skupinou děvčat. Děti běží druhé kolo, zatímco Sandra se ještě plouží tím prvním.
Ze svého místa vidím mládence a dívku, kteří je mají na starost. Jsou pořád v klubku dětí, povzbuzují, smějí se, sami se zapojují do zadaných úkolů. Obdivuju, jakou soudržnost dokázali mezi různě starými dětmi vytvořit, aniž by potlačili jejich soutěživost.
Ono je těžké vychovat děti tak, aby byly hrdé na svá vítězství a nenechaly se udolat dočasným neúspěchem. Aby prohru nebo chybu necítily jako pokoření, ale jako příležitost ke zlepšení. Aby věděly, že být druhý, třetí, nebo desátý má také svoji hodnotu. Sláva vítězi, čest poraženým.
A není snadné povzbuzovat a chválit dítě trucující jako Sandra, která vypadala, že snahu cokoliv uběhnout vzdala ještě dřív, než začala. Napadlo mě, že třeba krásně kreslí, nebo zpívá... ale co je to platné, když má běžet?
Líbilo se mi, že nad ní ti dva mladí vedoucí nezlomili hůl. Co víc, když ostatní děti přece jen reptaly, tak navrhli další povzbuzování. A malí i větší se nadechli a přes jezírko se zase neslo skandování: „Sandra, Sandra!“ To bylo slávy, když se přece jen probojovala k cíli!
Doufala jsem, že až skončí sportování, začnou děti dělat něco, co bude Sandře bližší a dá jí to možnost vyniknout. Protože každý člověk potřebuje mít aspoň jednu oblast, kde se mu daří, která je schopná podržet jeho sebeúctu a tak podpořit odvahu bojovat tam, kde mu to nejde.
Pokud třeba Sandra po svačině krásně zazpívá, bude pro ni snazší smířit se i s tím během. Nebo aspoň s rychlou chůzí.