Vladimír Burjánek: Hony

23. listopad 2015

Když se před týdnem ozývaly kolem vesnice rány a skupinka myslivců se odpoledne vracela po celodenním trmácení do své klubovny, vzpomněl jsem si, jaké byly hony v době mého dětství. Můj dědeček byl léta mysliveckým hospodářem u nás a my jsme podzimní čas honů prožívali naplno s ním, protože všechno důležité se konalo u nás na dvoře. Od slavnostního nástupu myslivců až po výřad se stovkami kusů zvěře.

Všechno vlastně u nás nebylo, oběd a přestávka byly v jedné z hospod, stejně jako závěrečné posezení, při kterém hráli střelci karty o část úlovku. Pravidla tehdy nebyla tak přísná a mezi honci, co tradičně chodili na hony „štěkat“, se pár dětí přehlédlo. V září se začínalo lovem koroptví, my honci jsme měli řemínky na které se ulovení ptáci zavěšovali. Početná štěbetající hejna s charakteristickými podůvkami z peří na těle vzlétala, aby prořídlá klesla kousek dál. Takový hon, to byly, ke spokojenosti myslivců, stovky ulovených koroptví, ale pro nás veliká dřina. U prvního řepného pole jsme si namočili naše turecké tepláky, které s přibývající tíhou vody vážily snad tunu. Likvidace remízků a průnik chemie v zemědělství udělaly své a dnes v našem revíru koroptve nejsou. Tristní je počet bažantů i zajíců. Vztah k myslivosti jsem nezdědil a dnes, když vidím muže v zeleném, jak se vracejí z honu a polovička si ani nevystřelí, na výřadu mají tři, někdy pět kousků zvěře, je mi jich líto. Ale zelený klobouk dolů, že drží alespoň tradici, když nemají zvěř.

Spustit audio