Vladimír Burjánek: Jezdec

18. červenec 2016

Nedělní káva

V době mého pozdního dospívání byly nesmírným hitem dva malé motocykly. Pionýr, který ovšem musel mít státní poznávací značku a daleko jednodušší bylo koupit si tehdy mopeda. Jako výstřelek techniky si ho pořídil u nás i dědek Ťukal z Karláku, což bylo seskupení několika domků na okraji vesnice.

Měl kumšt udržet se na kole, ale jeho syn Fanik mu tehdejší zázrak motoristického sportu sehnal. Protože jsme se kolem něho často proháněli na „fichtlech", jak se malým motocyklům hovorově říkalo, začal vyjednávat. Kluci, potřeboval bych naučit jezdit na tom mopedo, komolil název stroje. Žádný problém, povídá mu kamarád. Potřebujeme si to ale nejdřív vyzkoušet sami. Tak jsme hezky dlouho proháněli jeho nový stroj, až přišel čas k zacvičení majitele. Sešli jsme se na rovné polní cestě, vysvětlili Ťukalovi postup, podrželi ho za sedlo a když motor řval na plné obrátky, vypustili jsme ho vstříc osudu. Ťukal vyrazil, všechno zapomněl, jen, plyn držel na doraz. Nejdříve kličkoval, ale když udržel trochu rovnováhu, zmizel nám z očí. Stroj přitlačil téměř za půl hodiny. Ten byl celkem v pořádku, ale jezdec na tom byl hůř. Co se stalo, ptali jsme se? Když jsem se dostal k zahradám a plotům, cesta se mi zdála úzká, najednou jsem škrtnul o Johanův plot, rozsápnul jsem, si kabát a přistál na zemi. Už to nechci ani vidět a vrátím to našemu Fanikovi. Řekl rozhodně a také to splnil. A my jsme měli po ježdění.

autor: Vladimír Burjánek