Vladimír Burjánek: Naše zimy

2. únor 2015

Nedělní káva

A mrzlo jen praštělo, v lednu obvykle led pokryl nejen stojaté vody kolem vesnice, ty samozřejmě nejdříve, jako slepé rameno Jizery, ale potom i řeku samotnou. Proháněli jsme se na bruslích po čistém zrcadle a svými kolumbuskami , které byly na kličku, jsme kreslili jeden zimní obraz za druhým.

Voda lemovaná stromy nebyla ve své ledové podobě bez překážek a tak v největším fofru s pukem a hokejkou člověk najel na zamrzlou větvičku a nevyhnul se pádu. Nejvíc to odnesla kolena a lokty, někdy byl krkolomný pád na zrádnou plochu zakončen i boulí na hlavě. Děvčata respektovala klukovské teritorium, kde se hrál hokej. Branky označené botami, v lepším případě plechovkami nalezenými na břehu. Když se utopily všechny puky, museli jsme vzít za vděk krabičkou od krému na boty. Zatímco klukovská vlna se přeléval od branky k brance, dívčí bruslařské prostory byly po celém toku zamrzlé řeky. Na žízeň byly zmrzlé rampouchy visící z větví, na hlad studené jablko. Takové bývaly naše zimní prázdniny. Bruslařské radovánky se pak obvykle končily společně. Kluci i děvčata hrou na vlka a ovečky. Vlk na jedné straně a všichni proti němu se snažili vyhnout jeho chycení. Počet chycených oveček se zvětšoval a v závěru vlčí smečka honila nejlepší bruslaře. Tohle na dnešních zimních stadiónech není a ani nejde.

autor: Vladimír Burjánek