Volfštejn

Volfštejn 

Zříceniny hradu Volfštejna se do dnešních časů pyšní vysokou věží. Není to však věž ledajaká, již po dlouhá staletí má podivný tvar. Snad jako jediná v českých zemích je kónická.

Je tomu již více než pět staletí, co byl Volfštejn opuštěn a od těch dob se mění v trosky. Tenkrát se v podvečer jednoho horkého letního dne přihnala ukrutná bouře.

Toho pozdního večera zaklepal na malé okénko staré chaloupky pocestný, byl celý promočený a prosil o nocleh. Lidé tam bydleli dobří a muže vzali pod svou střechu. Venku stále prudce pršelo a temné mraky každou chvíli ozářilo světlo blesků. Však to nehorší již bylo pryč. Ještě dříve než pocestný přišel, otřásl se celý kraj po strašlivém zahřmění a to bylo znamení, že bouřka ustává.

Děti se sesedly ke stolu a maminka přinesla jim i nečekanému hostovi trochu horké polévky. Z talířů se poklidně kouřilo a poutník začal vyprávět, jak právě tehdy, když se ozval ten nejsilnější hrom, stál pod pustým hradem Volfštejnem.

Ukrýval se prý v hustém lese a udiveně sledoval, co se stalo, když z nebe sjel zářící blesk přímo nad věží hradu.

Z blesku odlétlo několik jisker, které dopadly přímo na věž a tam se proměnily v maličké ohnivé skřítky. Mužíčci, kteří měli místo tělíček plamínky, se začali klouzat z vrcholu věže dolů a vyhlazovali tak deštěm nasáklou stěnu věže tak dlouho, dokud nevyhasli.

Věž se v některých místech ztenčila natolik, že je teď nahoře užší než dole a voda po ní stéká ve slabých pramínkách, dopověděl svůj tajemný zážitek pocestný.

Od těch dob se prý pokaždé, když se přímo nad věží zablýskne, objevují ohniví skřítci a sjíždějí z věže dolů. Proto má věž svůj zvláštní tvar.