Příběh tanku č. 23
V socialistickém Československu kreslily děti už od mateřské školky Tank číslo 23. Tento válečný stroj se stal symbolem osvobození Prahy Rudou armádou a jezdily se na něj dívat nejen školní výpravy. Po Sametové revoluci ho někteří studenti a politici přetřeli na růžovo. Dnes stojí Tank číslo 23 ve vojenském muzeu v Lešanech u Prahy.
Po kostkách duní pásy obrněnců a lidé nadšeně vykřikují. V přenosovém voze Československého rozhlasu sedí reportér Alfréd Technik a dramatickým hlasem popisuje příjezd Sovětské armády do Prahy. Je krátce po osmé hodině ranní 9. května 1945. „V ulicích je nepořádek po boji. Vyhozené dláždění, vyhozené nástupiště tramvaje, ustřelený roh budovy. Jedeme však bezpečně za ruskými tanky. Jedeme do středu města. Před námi je velký sovětský tank, opravdový obr. Zdravíme rudé vojáky.“
O čísle prvního tanku není ve strhující reportáži Alfréda Technika ani slovo, ale znalci jako je František Sýkora, správce muzea v Lešanech, vědí. „První tank, který vjel na území Prahy, byl tank střední T-34 s kanónem 85 mm s věžovým číslem 23. Němci ho zasáhli a zničili. Velitelem tanku byl poručík Gončarenko, který v boji padl.
Ohořelý tank byl jako symbol osvobození nepoužitelný a tak Sověti dovezli jiný typ, podstatně větší tank, který těsně předtím sjel z výrobního pásu a byl válkou naprosto netknutý. „Sověti chtěli ukázat, že mají na víc, takové velikášství. A tak z Drážďan převezli do Prahy těžký tank, Josef Stalin verze dva (Tank IS-2).“
Sami Sověti byli v celém příběhu zpočátku tak trochu nevinně. Vojáci chtěli v Praze jako v místě, kde skončila jejich válečná anabáze, zanechat pomník. „S tím také přišli na pražský magistrát“, říká historik Stanislav Kokoška z Ústavu soudobých dějin. „Když památník odhalili, tak československá strana vytvořila legendu, že je to pomník prvnímu tanku, který dorazil do Prahy. Podstatné je to, že sovětské velení tuto informaci žádným způsobem nedementovalo.“
Legenda o tanku osvoboditeli byla pozoruhodná tím, že po celá padesátá léta bylo číslo 23 anonymní. Nikdo nevěděl, k jaké jednotce tank patřil nebo jak se jmenovala posádka a nikdo to ani nezkoumal. Teprve v šedesátých letech znalci zjistili, že na podstavci nestojí původní stroj.
Nový tank instalovali na bytelný žulový podstavec sami sovětští vojáci ještě v létě roku 1945. Tankista vyjel nahoru po dřevěném bednění, vypnul motor, vypustil naftu z nádrže a pomník byl hotový. „Ovšem o pár let později z něj komunisté odmontovali motor a převodovku,“ usmívá se František Sýkora. „Po Maďarské revoluci v roce 1956 se báli, že by tank někdo mohl použít“.
Po Sametové revoluci vydržel tank na Smíchově jenom chvíli. V roce 1991 ho studenti s Davidem Černým v čele natřeli na růžovo, to samé udělali později někteří poslanci za Občanské fórum. Chtěli tím poukázat na komunistickou propagandu. Kontroverzní čin vyvolal bouřlivé diskuse, kritizoval jej mimo jiné i Václav Havel. Stroj se následně stěhoval, až skončil ve vojenském muzeu v Lešanech. A protože železo rezaví, tak Tank č. 23 natírají v muzeu na růžovo dál.