Sestřelené letecké eso zachránila před nacisty statečná nizozemská rodina

Otto Smik se stal nejúspěšnějším československým stíhačem roku 1943. - Foto: Vojenský ústřední archiv  Praha

Otto Smik se stal nejúspěšnějším československým stíhačem roku 1943.Foto: Vojenský ústřední archiv Praha

Jednoho z nejlepších československých stíhačů Ottu Smika ukrývala rodina mlékaře Vonka. Díky podpoře místního odboje unikl nacistům a vrátil se zpět do Británie.

 

Poslechněte si reportáž Pavla Nováka s vyprávěním dětí Vonkových.

Vložit na svůj web

Čechoslováci v řadách Královského letectva měli obzvláště nebezpečnou pozici. Po vzniku protektorátu a Slovenského štátu nahlíželi Němci na tyto protinacistické bojovníky nikoli jako na nepřítele, ale jako na zrádce. V případě, že nacisté zjistili pravou totožnost pilotů, jim tedy nehrozila internace jako v případě ostatních válečných zajatců, ale zastřelení. Podobná hrozba visela i nad jedním z nejúspěšnějších československých pilotů RAF Ottou Smikem po sestřelení v září 1944. 


Otta Smik se narodil v gruzínském Bordžomi. Jeho slovenský otec Rudolf tam totiž padl v první světové válce do zajetí a po skončení vojny se oženil s místní židovkou. Na Slovensko se rodina vrátila až v roce 1933. Navzdory ekonomickému vzdělání to Ottu táhlo vždy k letectvu. Když vypukla druhá světová válka, přidal se k zahraničnímu odboji, a stal se jedním z 250 slovenských letců v řadách RAF.
V roce 1943 se stal vůbec nejúspěšnějším československým stíhačem, když zaznamenal prokazatelných 7,5 sestřelu. Ovací v britských médiích se mu dostalo i v červenci 1944, když se mu podařilo odklonit a zlikvidovat tři střely V1 v jediný den. 

Na této louce u obce Prinsebeek Otto Smik přistál se svým letounem. - Foto: Pavel Novák

Na této louce u obce Prinsebeek Otto Smik přistál se svým letounem.Foto: Pavel Novák


Dne 3. září 1944 doprovázel Smik se svou letkou bombardéry Halifax při náletu na Soesterberg. Během letu zaútočil na letiště v Gilze-Rijen. Podařilo se mu na zemi zlikvidovat dva bombardéry Junkers, pak jej ale zasáhla protiletecká obrana. Smik s vážně poškozeným Spitfirem přistál na louce nedaleko vesnice Prinsenbeek na jihu Nizozemska. Díky odvážné podpoře nizozemských obyvatel se mu ale podařilo Němcům uniknout. 


Z louky zraněného Smika odvezl 17letý chlapec a schoval ho pod maringotkou u farmy svého otce. Zašel na sousední statek, kde žil velitel místní odbojové buňky Koos Boot. Odbojáři postupně přestěhovali Smika až do mlékárny, kterou vedl Toon Vonk. V ulici, kde stávala mlékárna a dům Vonkových, dnes zůstala jen budova, ve které bývala kavárna hojně navštěvovaná německými vojáky. Továrna stála jen asi 30 metrů od tohoto hnízda nacistů. Za mlékárnou byla stáj pro kozy. Pod ní byl sklep, kterému členové odboje říkali prostě "díra". 

HRDiNA.CZ - Hledej svého hrdinu! - Foto: Honza Bažant, Aleš Vavřík

Historik Hans Luiken u kavárny nedaleko domu Vonkových, kde se scházeli němečtí vojáci. - Foto: Pavel Novák

Historik Hans Luiken u kavárny nedaleko domu Vonkových, kde se scházeli němečtí vojáci.Foto: Pavel Novák


„Sklep byl velmi dobře postavený, betonový. Uvnitř bylo elektrické osvětlení a dokonce topení. Byl tam také větrací průduch na dvůr. Kryt měl tři lůžka. Celé to bylo zakryté dřevěnými padacími dveřmi. Navrch se dala sláma a na tom chodily kozy,“ popisuje amatérský historik Hans Luiken, který napsal o válečném dění v okolí Bredy knížku a záchraně Otty Smika v ní věnoval několik stránek. Úkryt byl velmi dobře připravený. Vonkovi v něm skrývali různé lidi už 4 roky od začátku války. Nebyla to tedy jen jednorázová výpomoc odboji, ale dobře organizovaná síť. 


Riet, Ineke a Wilhelmus jsou děti Nelly a Toona Vonkových, kteří v mlékárně Ottu Smika ukrývali několik týdnů. Občas si prohlížejí fotografie rodičů, kteří dostali za svou statečnost vyznamenání. Paní Paní Vonková čekala na podzim 1944 nejmladší z dětí Wilhelmuse. Pilota Smika brala jako svého syna a vždy o něm říkala "to je náš Otto", což děti trochu zlobilo. Přitom se starala o šest dětí vlastních.
Byla to prý ona, kdo ukázal velkou statečnost při ukrývání pilota RAF před nacisty. „Můj otec byl opatrný, ale moje matka se vůbec nebála. Když někdo zazvonil u dveří, šla otevřít v noční košili, pod kterou se rýsovalo její břicho nastávající matky. Němci se vždycky lekli a s omluvou odešli,“ vypráví paní Riet.  

Manželé Vonkovi na svatební fotografii. - Foto: archiv rodiny Vonkových

Manželé Vonkovi na svatební fotografii.Foto: archiv rodiny Vonkových


Otto netrávil celý den v úkrytu. Ve vsi už bylo mnoho přistěhovalců přímořských provincií, kde se Němci opevnili. Mladý, kudrnatý Otto se mezi nimi mohl lehko ztratit. „Přes den prý pracoval v továrně. Chodil s nějakým kladivem nebo jiným nářadím a nebudil tak dojem, že je cizinec,“ vzpomínají na vyprávění rodičů Wilhelmus a Ineke. Přesto za několik dnů celá vesnice věděla, že se u Vonkových skrývá spojenecký letec a Otto Smik se musel přestěhovat jinam. 


Vonkovi nepovažují své rodiče za nějaké hrdiny, byli to zkrátka slušní a dobří lidé. Ineke si navíc vzpomněla, co říkávala její matka Nelly. „Až jednou bude zase válka a naši chlapci budou muset do armády, chtěla bych, aby také někde našli pohostinný dům, kdyby je sestřelili.“. 


Otto Smik se díky pomoci nizozemského odboje dostal po sedmi týdnech zpátky do Anglie. To se mu ale paradoxně stalo osudným. Už v listopadu 1944 totiž jako velitel anglické 127. perutě vedl nálet na železniční stanici ve Zwolle. Opět dostal zásah od protiletecké obrany. Tentokrát však při pokusu o nouzové přistání havaroval a v letadle zahynul. Bylo mu pouhých 22 let. In memoriam byl povýšen na generálmajora letectva slovenské armády. 

Nové články v rubrice

Twitter

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas