Vozil zbraně povstalcům k rozhlasu, zaplatil životem

Anna Brávková u rakve syna Josefa. Pravděpodobně na Olšanských hřbitovech. - Foto: archiv Miloslava Brávka

Anna Brávková u rakve syna Josefa. Pravděpodobně na Olšanských hřbitovech.Foto: archiv Miloslava Brávka

Nejtvrdší boje Pražského povstání se odehrávaly před rozhlasem. Stály život také řidiče Josefa Brávka, který vozil povstalcům zbraně. Bratr jeho smrti lituje dodnes.

Lidi, kteří zahynuli v bojích o rozhlas v květnu 1945, považujeme za hrdiny. Někteří blízcí příbuzní padlých ale i po sedmdesáti letech mluví víc o ztraceném životě než o hrdinství. Při Pražském povstání bránili budovu rozhlasu stovky lidí, na seznamu obětí je 89 jmen, ve skutečnosti jich ale bylo mnohem víc. 

Josef Brávek, civilní portrét. Prezident mu udělil posmrtně Československý válečný kříž. - Foto: archiv Miloslava Brávka

Josef Brávek, civilní portrét. Prezident mu udělil posmrtně Československý válečný kříž.Foto: archiv Miloslava Brávka


Je mezi nimi i Josef Brávek, který zemřel po průstřelu hrudníku hned první den povstání. Tehdy pětadvacetiletý šofér pocházel z vesničky Bácovice u Pelhřimova, v rodné vsi má pomník a dodnes tam žije jeho bratr. 


Dlouhé stavení s rozbitou střechou vysoko nad vsí je už pár let prázdné. Před ním na rozcestí stojí ve stínu dvou listnáčů malý křížek se jménem muže, který se v chalupě 23. března 1920 narodil. Písmena nejsou moc čitelná, dobře je vidět jen tvář na fotografii. „Už se dlouho chystám, že to vyčistím a znovu pozlatím,“ říká zemědělec Miloslav Brávek (77), kterému bylo v den bratrovi smrti sedm let. Křížek postavila obec krátce po válce. „Jste vlastně první, koho to po dlouhých letech zajímá,“ říká s trpkostí v hlase starý muž a vrací se zpátky do vsi. 


V kuchyni si sedá ke stolu a rozkládá černobílé fotografie. Ze snímků se usmívá sympatický mládenec, na rubové straně jedné pohlednice je rukou napsané krátké věnování: Vzpomínka pro sestřičky, Pepík, 26. února 1945. „Já si bráchu pamatuju dobře. Tím, že jsem byl z pěti dětí nejmladší, tak mě často choval na klíně.“ Miroslav Brávek se odmlčí, dívá se do země a něco si nesrozumitelně řekne pro sebe. „On sem občas přijel autem z Prahy, ono mu to nechytalo, tak jsme ho roztahovali kravami. To byla vždycky groteska.“ 

HRDiNA.CZ - Hledej svého hrdinu! - Foto: Honza Bažant, Aleš Vavřík


Brávek bere do ruky fotografii, na které je vidět řada rakví, u jedné stojí policista a žena v šátku. „To je máma, ten člověk ji vyzvedl na nádraží. Tenkrát dojet do Prahy nebylo jednoduché. Táta tam nemohl, a pokud vím, tak nebyli ani na pohřbu.“ Padlí z bojů byli odneseni do kostela sv. Ludmily a potom pohřbeni se všemi poctami na Olšanských hřbitovech. 

Dnes 77letý Miloslav Brávek vzpomíná, jak ho bratr často choval na klíně. - Foto: Ľubomír Smatana

Dnes 77letý Miloslav Brávek vzpomíná, jak ho bratr často choval na klíně.Foto: Ľubomír Smatana


Pocty se dočkal Josef Brávek posmrtně i od prezidenta republiky. Ten mu udělil in memoriam Československý válečný kříž. „Bratr vozil k rozhlasu zbraně, dvakrát projel a po třetí ho trefili. Odkud ty zbraně byly, to nevím.“ Miloslav Brávek přerovnává fotografie a připomíná slova své matky, která nesla bratrovu smrt velmi těžce. „Vždycky říkala, k čemu mu to bylo, že neměl nikam jezdit. A měla pravdu, dělal haura, chtěl být vlastencem a takhle dopadl.“ 


5. května 1945 v šest hodin ráno promluvili pracovníci rozhlasu česky a hráli zakázané české písně. Odpoledne se začalo o rozhlas jako o velmi strategické místo bojovat. „Všechny odbojové skupiny měly v plánu se rozhlasu zmocnit a informovat českou veřejnost, stejně tak silně ho chtěli udržet Němci,“ říká Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. Doposud odborníci uváděli, že v bojích o rozhlas zemřelo 89 lidí. Nové výzkumy ukazují, že to bylo mnohem víc. „Mě se podařilo průkazně najít nejméně 156 obětí,“ říká Tomáš Jakl. Boj o rozhlas skončil v noci z 8. na 9. května. 

Autor:  Ľubomír Smatana  (ľsm)

Nové články v rubrice

Twitter

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas