Získal pět olympijských medailí. Výslechy gestapa ale nepřežil

Narodil se v Brně na sklonku 19. století. Krátce po vzniku republiky se prosadil jako skvělý gymnasta Sokola Brno a už v roce 1920 reprezentoval nový stát na Olympijských hrách. První olympijskou medaili získal o čtyři roky později. Ve šplhu, v němž vybojoval pro Československo první zlatou medaili Bedřich Šupčík, skončil Vácha na třetím místě. Zlato z bradel spolu s dvěma stříbrnými medailemi z kruhů a víceboje družstev přivezl až z Amsterodamu v roce 1928.

Podle tehdejších pamětníků se Vácha na gymnastickém nářadí doslova vznášel. „On si doslovně pohrává se všemi výdržemi, ať je to na kterémkoli nářadí. Byl po mém hlubokém přesvědčení nejkrásnějším zjevem tělocvičným olympijského stadiónu amsterdamského," zapsal si tehdy sokolský cvičitel František Erben.

Slavnými se staly především jeho souboje s jugoslávským fenoménem Leonem Štukeljem. Vácha se účastnil i výjezdu družstva Československé obce sokolské do Spojených států amerických. Na začátku 30. let ukončil kariéru a začal se věnovat výchově mladých Sokolů. Živil se jako železniční zřízenec.

„Všechny vězně svázali do kozelce a dali jim do krku injekci...“

Krušná doba přišla za okupace. O Váchových osudech z té doby toho příliš nevíme, s největší pravděpodobností se ale zapojil do odboje. V roce 1943 jej zatklo gestapo a na brněnském Špilberku krutě vyslýchalo.

Místopředseda brněnského Sokola Michal Doležel popisuje zacházení gestapa s vězni takto: „Na zadní části betonového dvora se museli vězni svléci do spodků, plazit se po zemi jen po rukou, čtyřikrát kolem celého dvora. Dlaždice byly posypány drobnými škváry. Slabí vězni, kteří už nemohli, byli polévání studenou vodou s roztlučenými cihlami, kterou jim lili z výšky dvou metrů na obličej.“

Vácha se domů sice vrátil, jak ale podle rodinného svědectví popisuje Váchův prasynovec Jan Krnáč, byl v zuboženém stavu: „Když byl do půl pasu, tak bylo samozřejmě vidět, že je samá modřina a na krku má velkou bouli. Všechny vězně ten den svázali do kozelce a dali jim do krku injekci.“

Jméno Ladislava Váchy zůstalo dlouho polozapomenuté

Za několik dnů bylo zle. „Přišel domů, že se mu udělalo v práci špatně. Takže si šel lehnout. Najednou byla rána, spadl z postele a v křečích zemřel. Zřejmě ta injekce iniciovala jeho smrt. V úmrtním listu měl uvedeno, že zemřel na infarkt, což u takového sportovce moc nepřipadalo v úvahu,“ uvažuje Jan Krnáč.

Jelikož Sokol nepadl do oka ani komunistickému režimu, zůstalo jméno Ladislava Váchy dlouho polozapomenuté. S objevováním jeho příběhu začal až znovuobnovený Sokol v devadesátých letech. Ve Zlíně po něm nese jméno jedna z ulic, v Brně po něm pojmenovali závody ve šplhu. Michal Doležel k tomu dodává: „Byl to cílevědomý člověk, který měl ty sokolské hodnoty – humanismus, bratrství, ideály pro svobodu –, které když člověk sdílí, tak z něho hrdinu v podstatě dělají.“