95 let15. května  2018 v 16:30  

Český rozhlas spojuje. Ať je to tak i nadále, přejí tváře rozhlasu

Budova Českého rozhlasu na Vinohradech - Foto: Khalil Baalbaki

Budova Českého rozhlasu na VinohradechFoto: Khalil Baalbaki

Tradice, serióznost, poznání a příležitost. Ale také celý život, pomyslná role babičky v rodině, která předává cenné zkušenosti a práce, která je zároveň i zálibou. Právě takovými přívlastky popsali ve třetí a poslední části narozeninové ankety vybrané tváře jednotlivých stanic, co pro ně znamená Český rozhlas, jehož prostřednictvím se na rádiových vlnách mohou uskutečnit neuvěřitelná setkání.

Co Český rozhlas znamená pro známé tváře rozhlasových stanic a co by mu popřáli do dalších 95 let? 

Jaromír Ostrý - Foto: Khalil Baalbaki

Jaromír OstrýFoto: Khalil Baalbaki

Jaromír Ostrý
ředitel Českého rozhlasu Brno a Českého rozhlasu Zlín 

Snad to nebude znít pateticky, ale rozhlas je můj život. Prý už jako dítě jsem „šaškoval“ v kuchyni při zvuku rádia, na kterém moje sestry naladily Rádio Luxembourg. Na základce jsem dokonce poprvé vysílal. To když spolužák Hudeček sestrojil vysílačku, připravil mikrofon, já vzal kytaru a ohlásil Československo 3 a zahrál a zazpíval jsem svoji vlastní a mezi spolužačkami značně oblíbenou píseň Já vím, že rád tě mám, i když tě málo znám. Po písni jsme ukončili vysílání, Hudeček rozložil vysílačku a patrně udělal dobře, neboť o pár minut později jsme potkali měřící či spíše zaměřovací vůz. To bylo v roce 1968. O čtyři roky později jako začínající herec jsem to zkoušel v ostravském rozhlase a ten redaktor mi poměrně necitlivě řekl, že jsou herci, kteří holt rádio dělat nemohou. Myslel tím mě. A jak už to v životě chodí, pár let nato jsem nastoupil do brněnského rozhlasu jako asistent režie, a pak režisér ozvučení pořadů, a pak slovesný režisér, a pak přišla sametová revoluce a rázem také moderování, a pak šéfredaktorování, a nakonec ředitelování. Miluji média, co vás nutí přemýšlet, věci si domýšlet, používat fantazii. A takový je rozhlas. Český rozhlas. 

Moc bych si přál, aby rozhlas nepřišel o svoje ctitele. Aby si lidé uvědomovali tu úchvatnou přednost poznat lidi podle hlasu. Poznat hloubku jejich duše, jejich pravdu či lež. Když se potkávám s posluchači Českého rozhlasu Brno či Zlín vždy mě uchvátí kde všude lidé mají svoje milované rádio. Ano i tam. Říkají mi, my vás milujeme, jsme s vámi celý den, jste naše rodina. Rozhlas umí vytvářet neskutečná setkání. Naposledy, na Vysočině, v Nedvědici, pan František Vejpustek z Jilmoví: „Poslouchám vás každý den. A neučil váš tatínek zpěvu?“ „ Ano.“ „ Tak to mě učil v roce 1947.“ A druhý den mi zazvonil na stole telefon: „Pane Ostrý, našel jsem fotografii naší třídy z roku 1947 a je na ní i váš tatínek.“ Rozhlas prostě spojuje a to v dnešním rozděleném světě je štěstí nad zlato. 

Renáta Valešová - Foto: Jan Pácha

Renáta ValešováFoto: Jan Pácha

Renáta Valešová
moderátorka pořadu Dopolední expres 

Rozhlas pro mě znamená tradici, serióznost, poznaní a příležitost. Tradici a serióznost díky jeho dlouholetému a vždy profesionálnímu působení. Lidé v rozhlasu se nikdy nebáli a vždy se snažili své posluchače informovat o všem co se děje s profesionálním nadhledem. Poznání a příležitost mi rozhlas přinesl až v posledních letech, kdy jsem se taky stala součástí. Díky rozhlasu jsme se naučila být dobrou moderátorkou a reportérkou. Díky rozhlasu jsem dostala tu největší životní šanci a taky to štěstí, že má práce je mým koníčkem. 

Minimálně dalších 95 let. Kvalitní a oddané zaměstnance a milé posluchače. Ale to vše už rozhlas má, tak jen ať to tak zůstane. 

Artur Kubica - Foto: ČRo Ostrava

Artur KubicaFoto: ČRo Ostrava

Artur Kubica
moderátor pořadů Chaloupka strýčka Artura, S dechovkou na zločince a Hobby magazín 

Prošel jsem stavbou jako zedník, užil jsem si podnikových novin, soukromé reklamní agentury, pro Českou televizi jsem dělal osm let jenom vraždy, ale rozhlas je jediné z těch vyjmenovaných zaměstnání a médii, které mi přirostlo k srdci. Český rozhlas, to je moje nejmilejší rádio. Spolupracovníci i posluchači jsou v pohodě, většinou se všichni na mě usmívají, nikdo mi nezávidí, ostatně, ani není co. Neumím se složitě vyjadřovat, diplomatické souvětí je nad mé síly, když vyprávím vtip, tak na dvacet vteřin. Navíc za mikrofonem nikdo nevidí cvalíka, takže pro posluchače jsem dokonce borec, alespoň do té doby, než se zděsí při prvním osobním setkání. 

Před několika dny jsem prožil týden s jedním kamarádem a poslouchali jsme několik stanic Českého rozhlasu. Když tam bylo jenom zpravodajství, politika a úvahy moudrých mužů, tak se ten kamarád pořád rozčiloval a nadával na všechny a na všechno, když jsem přeladil na dechovku, na lidovou písničku, na pěknou muziku, tak se usmál, a mě najednou napadlo, že bych Českému rozhlasu mohl popřát takovou skladbu programu, aby to posluchače nepřestalo bavit, aby je to pohladilo, aby se těšili na chvíli, kdy si rádio konečně zapnou. A to je asi to hlavní – vycítit, co chtějí od své stanice slyšet, co je baví. Jasně, že se všem nezavděčíme, pokaždé se objeví morous, který je rozčílený už tím, že se ráno zase probudil, ale bylo by to pěkné. A já si myslím, že za těch dalších 95 let to určitě stihneme. 

Patrik Rozehnal - Foto: Khalil Baalbaki

Patrik RozehnalFoto: Khalil Baalbaki

Patrik Rozehnal
moderátor pořadů Pochoutky, Humoriáda a Hvězdné návraty 

Bude to znít trochu zvláštně, ale je pro mě něco jako babička v rodině. Na tu jsem se vždycky těšil, byla s ní legrace a naučila mě mnohému. Dokázala vymyslet skvělou zábavu, starala se o mě a výtečně vařila. Tohle všechno dělám já dnes v Českém rozhlase v pořadu Pochoutky. Často si na ni vzpomenu. Rozhlas mě přivedl k lásce k jídlu, jako to dělávají babičky. Díky němu jsem pronikl do tajů umu šéfkuchařů, sám si udělal k vysoké škole i výuční list na kuchaře, a v rámci Pochoutkového roku nyní jezdím po republice a ochutnávám staré babičkovské recepty. A s legrací je to podobné. V rozhlase vytahuji z archivu skvělé scénky, anekdoty a humorná vyprávění. Bavím se já i posluchači. Je nám spolu dobře. Na ty staré dobré rozhlasové časy vzpomínám v Humoriádě i s legendami české zábavy a těším se z jejich přítomnosti. Připomínám nám mladším, jaké to bývalo. Je dobré dívat se dopředu, ale stejně tak je dobré vědět, odkud a z jaké rodiny pocházím. Ta moje rozhlasová je pro mě stejně tak důležitá, jako ta vlastní. Babi, děkuji! 

Sám bych si přál, abych mohl upéct třeba dort nebo 100 voňavých povidlových buchet k tomu jubileu, které přijde za 5 let. Chtěl bych patřit do jeho rodiny i nadále. Rozhlasu bych vinšoval, aby za těch dalších 95 let tu byli stejně nadšení a vnímaví posluchači a členové rozhlasové rodiny, jakým jsem dnes s úctou já. 95 let - to je lidský život, ale 190 let, to už je lidská epocha. Ať si Český rozhlas udrží i nadále stabilitu v rozbouřených rádiových vlnách! 

Čtěte také: 
Hodně zdraví, štěstí, ohlasu, přejí tváře rozhlasu
K půlkulatému jubileu hlavně posluchače a vitalitu

Autor:  Markéta Lidinská

Nové články v rubrice

Zákulisí Českého rozhlasu

Ekonomika a hospodaření ČRo

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas