Projev generálního ředitele Reného Zavorala k výročí 21. srpna 1968

21. srpen 2016

Vážení ústavní činitelé, vážení vzácní hosté, vážené dámy a pánové,české dějiny 20. století poznamenaly dvě zrady, jejichž význam a dopady přesahují rámec čistě národní historie. V obou případech se rozhodovalo „o nás, bez nás“.

V prvním případě to byl tzv. mnichovský diktát, kdy žádný z našich spojenců nebyl ochoten dodržet své smluvní závazky a dvě velmoci dokonce vysloveně posvětily zábor našeho historického území nacistickým Německem. Tou druhou zradou bylo pošlapání naší suverenity a vojenské obsazení Československa zeměmi Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, sice pod pláštíkem jakýchsi ideologických principů, ale ve skutečnosti z čistě mocenských důvodů. Nekulaté výročí této druhé události si připomínáme právě dnes.

V poslední době a stále častěji se setkáváme se střetem dvou politik a také dvou kultur: kultury paměti a kultury zapomnění. Naše společnost je jednoznačně na straně kultury paměti, proto je naší povinností znovu a znovu připomínat fakta a pocity, které doprovázely okupaci Československa.

Pro náš národ Pražské jaro nikdy doopravdy nebylo projevem jakýchsi ideologických různic. I přes dobové mocenské zápasy různých skupin a křídel ve vládnoucí komunistické straně Pražské jaro pro nás vždy bylo a zůstává vzepětím celonárodní tvořivé energie, revolucí ducha. To, co bylo důležité, nebyly spory o to, zda socialismus bude mít lidskou tvář nebo krokodýlí tlamu. Rozhodující bylo to, že lid Československa byl odhodlán vzít svůj osud do vlastních rukou, vymanit se z potupné poroby, zařídit si život v souladu s demokratickými tradicemi zakořeněnými v našem národě mnohem hlouběji než bylo libo samozvaným vládcům.

Vývoj v těch několika málo měsících Pražského jara byl sice překotný, ale jeho směr byl zcela jednoznačný – byl to vývoj k demokracii. Občanská společnost se formovala vždy v předstihu a nečekala na svolení „strany a vlády“.

To nátlak veřejnosti způsobil, že pouhé dva měsíce po výměně vedení v zemi padla cenzura, atmosféra uvolněnosti zasáhla nejen tvůrčí svazy, ale celou společnost, samospádem vznikaly nezávislé spolky a instituce, formovala se jádra budoucích politických stran. Společenský vývoj zašel mnohem dál, než jak si to představovala komunistická strana. A to byl pravý důvod sovětského vpádu, nikoli domnělá hrozba ze Západu.

Opětovné zmražení společenských poměrů po vpádu vojsk, které dostalo název normalizace, nejen na dvě desetiletí zastavilo vývoj v zemi, čímž zapříčinilo její zaostávání za zbytkem vyspělého lidstva, ale způsobilo také nesčetné lidské tragédie. Již v prvních pookupačních měsících zemi natrvalo opustilo na 130 tisíc Čechů a Slováků, do roka emigrantů již bylo na 150 tisíc. Byli mezi nimi četní rozhlasáci, reportéři a komentátoři.

V průběhu prověrek, jak se cudně říkalo čistkám, z komunistické strany bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto na půl milionu členů. Všichni, kdo nesouhlasili se sovětskou okupací a následnou normalizací, se stali objektem tvrdého postihu. Ztráta zaměstnání a nucený přechod do hůře placených manuálních povolání, zákaz cestování a zákaz studia pro rodinné příslušníky se staly normou všedního dne.

I přesto lidé, kteří zažili těch několik měsíců Pražského jara tvrdí, že to krátké nadechnutí se, ten hlt svobody a doušek demokracie jim umožnily přežít temnou noc normalizace. Když přišel 17. listopad roku 1989, ukázalo se, že přes veškerou snahu normalizátorů páteř národa zůstala nepokřivena.

I když aktivní odpor proti okupantům nikdy nebyl masový, přece jenom si sovětský vpád vyžádal přes stovku mrtvých, na půl tisíce těžce a stovky lehce zraněných. Jejich památka, jakož i úcta k těm, kdo po dalších dvacet let s nasazením svého osudu vzdorovali totalitě, nás zavazuje. Zápas o interpretaci minulosti je vždy výsostně zápasem o budoucnost. Chraň nás bůh před ztrátou paměti, abychom tu minulost nemuseli zažívat znovu!

Spustit audio