Masakr německých rodin v létě 1945
Ve veřejném zájmu, jak stojí v dochovaných dokumentech z roku 1947, chtěla tehdejší československá vláda utajit a zničit všechny informace, týkající se poválečných masakrů německých obyvatel či jejich odsunu. Příslušný dokument je uložen ve vojenském archivu a ještě donedávna byl označen razítkem "Tajné".
O masakrech páchaných na německém obyvatelstvu po druhé světové válce se ani dnes příliš nemluví. Pamětníků není mnoho a ti, co ještě žijí, se mnohdy ke tragickým událostem nechtějí vracet. Případ masakru na Švédských šancích u Přerova, kde byly povražděny celé rodiny karpatských Němců, které se v létě 1945 vracely vlakem zpět do svých domovů z Čech na Slovensko, přiblíží Jana Zemková.
Celá léta se o masakru na Švédských šancích u Přerova nesmělo hovořit. Po roce 1989 případ podrobně popsal ředitel přerovského muzea František Hybl, který bedlivě pátral po všem, co tragickou událost připomínalo. Po dokumentech i svědcích.
František Hybl, ředitel přerovského muzea: V tom červnu 1945, kdy příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky, se vraceli z přehlídky zahraničního vojska z Prahy. Před nádražím v Lovešicích se setkali s karpatskými Němci ze středního Slovenska, kteří se vraceli již do svých domovů. Nechali vystoupit z vagónů téměř ten celý transport, který čítal 265 žen, dětí a starců, postříleli je na Švédských šancích u Přerova. Byli postříleni bez soudu do týla, byly tam i děti, nejmladšímu chlapci bylo šest měsíců. Samozřejmě, že mnoho se o tom nehovořilo. Když se tak po měsíci začalo vše vyšetřovat, ale v roce 1947, kdy Mezinárodní červený kříž a OSN i naše Národní shromáždění se dožadovalo, aby případ byl vyšetřen, tak začala exhumace, ženy a děti byly převezeny do krematoria do Olomouce a byly spáleny a 70 mužů bylo pak na přerovském hřbitově pohřbeno.
Ani dnes, po tolika letech, pamětníci nechtějí o události hovořit. Ví se, že právě lidé ze sousedních obcí na rozkaz velitelů kopali hromadný hrob v domnění, že zde budou pochováni esesáci. Před smrtí se zachránilo neuvěřitelnou náhodou jen pár lidí.
František Hybl, ředitel přerovského muzea: Zachránili se ti, kdo šli kupovat jídlo na přerovském nádraží. Pak se mi přihlásil pan Molnár, který byl ten chlapec, který šel s maminkou vykonat potřebu, ti příslušníci z toho pluku na něj pozapomněli a poté se přes Hulín dostali do toho středního Slovenska.
Jozefu Molnárovi, který dnes žije v Rožňave, bylo tehdy sedm let. Události z června 1945 má dosud v živě paměti. Vojáci tehdy zastřelili několik jeho příbuzných, mezi jinými i jeho otce.
Jozef Molnár: Víte, těžko se mi po tolika letech hledají slova, ale byla to tragédie hlavně z toho důvodu, že tam zahynuli nevinní lidé, hlavně děti a ženy. Ve válce muž proti muži, to ještě jde. Ale po válce na bezbranné zaútočí silnější se zbraní, to je něco strašného. Takže já po těch letech od té tragédie se na to dívám tak, že to nebyli lidé, kteří to udělali. Oni už asi většinou nežijí, ale chtěl bych je vidět, když by si oni založili rodinu a měli své vlastní děti, jak by se mohli dívat nato, jak by někdo jiný šel a to samé udělal jejich dětem. Chtěl bych vědět, jaký by měli pocit, když toto všechno vykonávali v tom Přerově.
V poválečných létech podle Jozefa Molnára a ještě dlouho potom nebylo žádoucí, aby příbuzní pátrali po osudech svých blízkých.
Jozef Molnár: Ti, kteří chtěli aspoň vysvětlení, proč se to stalo, byli zastrašovaní, dokonce jim bylo vyhrožováno, aby nepátrali po těch věcech, protože by mohli být stíhaní a pronásledovaní.
Zcela paradoxně v okolí Dobšína dále vedle sebe žili příbuzní obětí i jejich bezcitných vrahů.
Jozef Molnár: V tom vagóně, kde byli vojáci, kteří vykonali tu exekuci, byli někteří obyvatelé z Dobšína. Velmi těžko se toto snášelo a žilo. Samozřejmě, že v kuloárních rozhovorech se to stále vytýkalo některým lidem. Za tu dobu se mnoho zapomnělo, mnozí zemřeli, takže už to upadá v zapomnění. Bohužel, takové strašné věci se zapomínají, ale z vyprávění vím, že těm, kteří tam byli při té exekuci, se to vytýkalo až do jejich smrti.
Mlčením se obrnili i současní obyvatelé Dobšína. Ještě stále tu o událostech starých 57 let neradi hovoří.
Pamětníci: Konaly se tu takové vzpomínkové akce každý rok, ti karpatští Němci, nebo kdo to byli.
Bližšího nic nevím, jen to, že byli nějak odvlečení a zastřelení. Víc vám nepovím.
Slyšel jsem o tom. Je to něco jako nucené vystěhování.
Neslyšela jsem nic.
Mě to ani nezajímá takové věci!
Slyšela jsem to, ale je to už dávno, všechno mi to vypadlo. Nevím už o tom dohromady nic.
Přepisy pořadů zajišťuje Česká informační agentura. Texty neprochází korekturou.
