Výtvarník emigrant Petr Sís

31. říjen 2004
Host Jany Klusákové

Český rozhlas 1 - Radiožurnál uvádí víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé osobnosti. Petr Sís se narodil v roce 1949 v Brně. Letos je vám tedy, milý Petře, 55 let, už bylo?

Host (Petr Sís): Už to bylo nebo nebylo? Já to raději nepočítám, protože jak mám ty malý děti, tak se snažím dělat, že je mi méně.

Moderátor (Jana Klusáková): No tak kdy jste se narodil?

Host (Petr Sís): V květnu, tak to mi muselo být.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnešní šedesátníci v džínech se shovívavě usmívají, když slyší, že gratulanti oslovili padesátiletého Svatopluka Čecha uctivě slovutný kmete. To bylo v roce 1896. Jak se cítíte vy a teď? Mlád a nebo už ne tak docela?

Host (Petr Sís): Už někdy to tak nejde, ale zase také jsem četl, že Metoděj a Cyril, kdy dorazili, tak jim nebylo ještě 50 na Velkou Moravu, tak také už to byli kmetové. Takže na to to pořád ještě jde. Někdy mě nebaví dlouho sedět, když kreslím ty obrázky.

Moderátor (Jana Klusáková): Já na vás koukám a vypadáte velice dobře, ale tak vypadají všichni tihleti emigranti dlouholetí.

Host (Petr Sís): Ale to může být také tím, že v radiu jsme se domluvili, já jsem vám něco dal, nějakou čokoládu a vy teď říkáte, že vypadám dobře, protože to nikdo nemůže vidět.

Moderátor (Jana Klusáková): Nedal mi nic. Od roku 1982 žijete ve Spojených státech. Také tam jako tady u nás vládne kult mládí, i když populace stárne?

Host (Petr Sís): Tam vládne úplně hrozný kult mládí, ale já to tak nevidím, protože já tam žiji od roku 1982, ale nejel jsem tam s tím, že bych tam žít chtěl, nějak jsem tam uvízl. A tím, jak dělám jednu knížku za druhou, tak vlastně já vždycky když dělám tu knížku, tak žiji v té knížce. Takže žiji v té době, takže já vlastně když dodělám tu knížku, tak zjistím zase, kde jsou ty lidi, že zestárli trochu. Ale to, co sleduji v té kultuře, tak tam všichni chtějí být pořád mladí a hrát golf a mají umělý kolena, nemluví se o světě, nemluví se o ničem takovýmhle nepříjemným. Takže pro ty starý lidi je to dost utrpení v tom žít.

Moderátor (Jana Klusáková): A umírá se v nemocnici.

Host (Petr Sís): Umírá se někde, já nevím kde, to je všechno, aby nikdo nevěděl, kde se umírá, jak to vypadá, co se s tím dělá. Pak jsou takový ty salóny, kde ty lidi nalíčí, a když se s nimi loučí, tak oni leží celý, vypadají výborně v těch rakvích a pak nějak se zbaví toho popele nebo něco.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste vystudoval obor animovaný film u profesora Jágra na vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Čemu vás tam v tom velkém domě na dnešním Palachově náměstí naučili?

Host (Petr Sís): Já myslím, že nám dali ten čas, protože to vypadalo, že to trvalo hrozně dlouho, abychom se naučil, to bylo 6 let. Někteří lidé říkali: Když doktoři studují na 6 let, co vy tam můžete ty kreslený filmy? Ale já myslím, že v té době té puberty a všeho těch 6 let bylo bezvadných, že jsme si ty věci mohli rozmyslet. Pan profesor Jágr v té době mě postavil na nohy. Vždycky mi řekl, abych přemýšlel o těch věcech nějakým způsobem jinak, takže já jsem mu hrozně vděčný.

Moderátor (Jana Klusáková): Také se někdo další z vašich kolegů, spolužáků proslavil?

Host (Petr Sís): Tam bylo výborné, že mě si vybral pan profesor Trnka jako svého jednoho z prvních žáků, abych dělal grafiku. Na ten kreslený film si vybrali nějakého Kuklíka Láďu. Já jsem chtěl dělat pořád filmy, protože můj tatínek dělal filmy, tak my jsme si to s tím Kuklíkem prohodili a nikomu jsme to neřekli. Najednou někdo klepe na dveře a to byl pan profesor Trnka, který říkal: No tak já si vás vyberu jako svého žáka a vy jdete jinam. Já jsem říkal, že bych chtěl hrozně dělat filmy, a on říkal: Jenom abyste se v životě nezklamal. Ten Kuklík šel tedy k němu a stal se z něho slavný grafik, což se mi líbí, že oba jsme si to prohodili a náhodou to vyšlo. Ale všichni ti spolužáci jsou nějakým způsobem úspěšní.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy často mluvíte o svém otci, režiséru Vladimíru Sísovi. Z jeho hraných filmů připomenu Poslední leč, Jonáše a Melicharovou a především do dnes populární Baladu pro banditu. Ale jistě jste měl také nějakou maminku. Řekněte o ní také něco.

Host (Petr Sís): To jste řekla hezky, protože já jsem dokonce chtěl dělat jednou knížku, jak furt tatínek, tatínek, cesty ven, ale kdyby nebylo té maminky, která vlastně se o všechno starala, tak by nikdo nikam nejel. Takže maminka je taková, která to všechno drží dohromady do teďka. Tatínek byl báječný pábitel, takže vlastně ten celý svět vymyslel pro mě, protože on odmalička někde byl a něco viděl, takže já si pamatuji, jednoho řekl, že až jednoho dne já budu kreslit obrázky v New Yorku. Já jsem se úplně vyděsil, protože jsem si říkal, co bych já dělal v New Yorku, to bylo absolutně nepravděpodobné. Takhle si to představoval. Takže to byl báječný tatínek až na to, že byl tak báječný, že prostě teď hodně chybí.

Moderátor (Jana Klusáková): Proč jste odjel v roce 1982 do Ameriky?

Host (Petr Sís): Já jsem dělal filmy pro Bratry v triku. Dělal jsem 2 kreslené filmy a ten druhý film shodou okolností dostal cenu v Berlíně na festivalu. Já pak jsem se stal takovým jako expertním artiklem pro ten krátký film. Takže jsem dělal seriál filmů ve Švýcarsku.

Moderátor (Jana Klusáková): Promiňte, Petře, vy říkáte dostal cenu. On dostal Zlatého medvěda přímo.

Host (Petr Sís): Byl to pěkný film, ale dostal jsem Zlatého medvěda, což bylo bezvadné. Tím jsem najednou byl exportní artikl, takže se dělal třeba seriál ve Švýcarsku a pak jsem dělal film v Anglii s Johnem Halasem. Pak mi bylo nabídnuto, abych dělal film, který dělalo spousta animátorů z celého světa pro olympijské hry v Los Angeles v roce 1984.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak jsme na ně nejeli nakonec.

Host (Petr Sís): Jenomže to právě jsme ještě mysleli, že jedeme, a tak já jsem tam jel nejdřív, že ten kreslený film trvá dlouho a dostal jsem nějaké veslování a to jsem dělal. Do toho jsem dostal také film dělat pro Boba Dylana. Najednou přišel telegram, že se mám vrátit, že my na tu olympiádu nejedeme. A já jsem tam byl prostě zamotaný do toho filmu pro toho Boba Dylana a prostě jsem říkal, že to dodělám a až ho dodělám, tak se to vysvětlí, pak ten film se nelíbil, nedalo se nic vysvětlit, já jsem se začal bát jet zpátky. Prostě jsem tam uvízl. Protože já jsem tam nikdy nejel skutečně s tím, že bych tam chtěl být. Furt jsem myslel, že se to vysvětlí a že musím udělat něco úspěšného, abych vůbec mohl jet zpátky, abych nebyl takový prostě, že jsem o všechno přišel najednou.

Moderátor (Jana Klusáková): A byl jste tam?

Host (Petr Sís): A byl jsem tam.

Moderátor (Jana Klusáková): Odhodlat se v roce 1984 k emigraci znamenalo zabouchnout si možná na vždycky dveře k českému domovu. A k tomu, jak známo, vás poutal velice pevný vztah. Neděsilo vás to, že se sem už nepodíváte?

Host (Petr Sís): To mě děsilo, ale já jsem myslel, že jsem ještě nezabouchl. Já jsem si furt dopisoval s nějakými lidmi na tom vyslanectví, že už jedu a že ještě udělám tohle. Takže já jsem aspoň sám sebe možná oblboval tím, že ještě pořád jedu zpátky. Pak jeden čas jsem se začal bát jet zpátky, protože najednou už jsem byl dlouho pryč. Blbý bylo, že jsem si říkal: Už nikdy neuvidím chodník před barákem. Ale ještě v té době jsem furt byl nadšený do toho, že něco dokážu, takže se to vyvažovalo tím, co dokážu. Kdyby to bylo třeba ve starším věku, tak úplně chápu, že to někoho může zničit.

Moderátor (Jana Klusáková): Po čem českém se vám v Americe i dnes nejvíc stýská?

Host (Petr Sís): Po takovém tom soužití těch lidí dohromady, jako že se potkáme a známe se odněkud, takový ten pocit, že když půjdete ve 3 hodiny kolem nějaké kavárny nebo hospody nebo lavičky, tak tam sedí nějaká paní, kterou si pamatujete, pak k tomu samozřejmě přijde ten smutek, že ta paní tam jednoho dne nesedí třeba. Ale tohle v té Americe já nemám a vůbec já pořád neznám ty základy té Ameriky, což je teď vidět na tom, že mám ty děti. To třeba člověk vyrůstá tak, že jí pizzu každý den a nebo chodí na baseball. Tohle si může člověk stokrát namlouvat a koupí si tričko, ale nechápe celý ten princi, z kterého vychází ten národ, takže až když pak lidi řeknou: Co si myslíte o volbách? Tak já mohu dělat jako že to vím, ale nechápu furt tu podstatu toho celého. Takže já vlastně celý život budu člověk, který, jsem vždycky říkal, najednou když přijedu do Prahy, tak tady už je to také jinak všechno. Takže já vlastně nepatřím nikam. Takže já jsem někde uprostřed jako někdo, kdo letí furt v letadle a nemůže ani nastoupit, ani vystoupit.

Moderátor (Jana Klusáková): Naopak co amerického byste přinesl k nám?

Host (Petr Sís): Určitě jsou nějaký výhodný věci, ale vím, že když jsem najednou jsem na začátku mohl přijet, měl jsem radost, tak jsem doma říkal: No a prosím vás, kde se mohu vysprchovat a jak to, že nemáte grapefruitový džus? To jsem pak také pochopil, že jsem byl za blbce. Takže dneska raději si dám třeba pivo nebo něco. Takže já nevím, amerického určitě něco jako v té organizaci nebo že ty lidi jsou optimistický. Rozhodně lidi jsou k sobě v pracovních poměrech a tak, to určitě má nějaký výhody, ale já vlastně o Americe nic nevím, protože jak říkám, když já sedím v tom ateliéru a kreslím, tak moc těch Američanů nevidím, já vidím ty své děti, ty jsou Američani a ty jsou mi příjemný, protože jsou to moje děti, moje žena mi je příjemná, jinak jich moc neznám.

Moderátor (Jana Klusáková): Vaše žena Američanka, vaše děti jsou tedy Američani? Mluví česky?

Host (Petr Sís): Nemluví česky, znají pár slovíček, protože jsem byl tatínek a ne maminka a protože jsem furt chodil kreslit knížky o dětech nebo o Praze, tak nemluví česky, ale myslím, že když tady budou déle, takže se naučí. Kdyby nebylo toho, že mám tu ženu americkou, tak určitě si myslím, že jsem tady a ne tam, ale teď to nějak musíme do té střední školy dotáhnout.

Moderátor (Jana Klusáková): Petr Sís 6krát obdržel cenu v New York Times za nejlépe ilustrovanou knihu. Loni získal jako první Čech a zároveň první autor dětských knih prestižní McArturovo stipendium, které se uděluje vědcům i umělcům jako uznání za činnost pro lidstvo. Letos v létě byla odhalena jeho mozaika pro newyorské metro, kam propašoval pána s trombony a českou vlajkou na uniformě. Letos v dubnu byl na knižním veletrhu v Boloni za knihu Strom života odměněn hlavním cenou pro nejlepší dílo literatury faktu. O jakém díle je řeč?

Host (Petr Sís): O knížce, která se jmenuje Strom života, která je vlastně o životě Charlese Darwina. Je to možná nejpracnější kniha, kterou jsem ze všech těch šedesáti napsal, je tam nejvíce faktů.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jsem nad ni sedla a řeknu vám skutečně upřímně, že půl dne jsem se tou knížkou zabývala a hrozně jsem litovala, že už nemám malé děti, protože to by bylo hrozně fajn si nad tou knihou s dětmi vyprávět. Ona je vlastně takový odrazový můstek.

Host (Petr Sís): Já jsem doufal, že to bude mít víc takových vrstev. Já jsem se snažil k tomu Darwinovi najít nějakou cestu, protože když jsem to začal dělat, tak jsem o něm věděl minimum. Tam je několik jeho příběhů, pak příběh evoluce až kam jsem to mohl dostat. Ale pak jsou tam takový minipříběhy jako když Darwinův otec říká Darwinovi: Ty se neučíš, ty se flákáš, a to říká hodně tatínků svým dětem. A ty jenom jezdíš na koni a střílíš. Pak ten Darwin, tam je to ohromný zadostiučinění, jak on jede na té lodi a ti námořníci potřebují čerstvé jídlo a Darwin je jediný, který dokáže na koni jet a postřílet, to ten tatínek mu vyčítal. Nebo je tam druhá věc, která byla taková osobní, že ten tatínek má plán pro něj odmalička, když se jmenuje Charles jako jeho bratr, který měl také být doktor, a on prostě pilně mu říkal, co má dělat, až ho dostane na tu lékařskou fakultu, kde tedy on má být doktor, to už je všechno vymyšlené. Najednou zasáhne nějaký osud, protože Darwin není schopen se dívat na operaci, kdy řežou do lidí bez anestesie, z kterých teče krev, a uteče z té nemocnice, což toho otce vyděsí. Ale stane se z něho známý vědec, což je zase to zadostiučinění. Takže tohleto mi všechno fascinovalo a některý ty věci jsem musel nechat být, protože se to tam prostě nevešlo.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale tu operaci jste tam namaloval moc krásně.

Host (Petr Sís): Tam je pak nádherný příběh o těch lidech z té Ohňový země, který by si zasloužil dvojstránku nebo celou knihu, kdy Angličani, jak byli arogantní, tak dovezli 3 lidi z Ohňové země, těm dali šaty a naučili je pít čas a pak je zase dovezli za rok zpátky, že budou civilizovat ty ostatní. To se vymklo. Já bohužel na to mám jenom pár políček v tom deníku, protože najednou to nedávalo smysl do toho celého příběhu. Tahle knížka se změnila v podobě asi 5krát, kdy jsem úplně změnil tu koncepci celou.

Moderátor (Jana Klusáková): Když člověk dojde na konec, tak zjistí, že se bezbolestně naučil spoustu věcí. V roce 1995 tady vyšla česky vaše knížka Tři zlaté klíče. To je v Praze. Tehdy to byl pro leckoho objev, jak se také dá psát a kreslit pro děti. Následoval Hvězdný posel, Galileo Galiley a teď tedy Strom života, Charles Darwin. Těch knížek ale vy jste udělal několik desítek. Proč toho není v češtině víc?

Host (Petr Sís): Já myslím, že jsem neměl štěstí do teď najít někoho, kdo by ve mně věřil jako nakladatel. Tam byla ještě jedna knížka, která se jmenovala Obdivuhodný příběh Eskymu Velcla, což bylo vydané nakladatelstvím Paseka. Tam jsem doufal, že nějak něco se stane, ale tahle knížka nějak vyšla, vyprodala se, a tím to naše spojení skončilo. Pak byl Albatros, který jsem samozřejmě znal ještě z doby, když jsem odjížděl. Ale tam to také nevypadalo, že by někdo v tom měl nějakou velkou důvěru.

Moderátor (Jana Klusáková):

A teď jste přešel k nakladatelství Labyrint.

Host (Petr Sís): Nebo nakladatelství Labyrint přišlo ke mně, protože to je strašně sympatický nakladatel a máme stejné zájmy, že bychom chtěli, aby nějak, pokud se ty knížky prodají, nějaké peníze šly na dětské domovy. Zdá se to všechno, že by to mohlo být ideální. Tak já jenom držím palce, že to vyjde, protože samozřejmě celý problém, jestli vůbec děti dneska čtou nebo se dívají na videohry nebo se dívají na televizi, a to stejné já mám doma.

Moderátor (Jana Klusáková): Je to výborné, jak se nakladatelství Labyrint vzpamatovalo, protože před dvěma lety tady na vašem místě seděl Joachim Dvořák, čerstvě utopený po těch velkých potopách, které jsme tady měli. Přišel úplně o všechno a podívejte se, rok se s rokem sešel a oni vydali tu vaši opravdu mimořádnou knížku. Byla vytištěna v Hongkongu. Proč? to bychom u nás nedokázali?

Host (Petr Sís): Tahle knížka vychází ve 26 zemích v 16 jazycích. To znamená, že ten nakladatel, když se domluví, že ta knížka se vytiskne francouzsky, holandsky, německy, finsky, kde vychází japonsky, tak oni to dají všechno dohromady, a tím, že je těch knížek hodně, tak se zlevní to tištění a oni to všechno vytisknou najednou a najednou ta cena té výroby knížky klesne.

Moderátor (Jana Klusáková): Mě zaujalo, co jste napsal o tom, jak se prosazují v Americe ilustrátoři dětských knížek. Cituji: U dětské literatury často narazíte na argument: a co tomu řeknou maminky? Proč raději neuděláte malého pruhovaného medvídka, to by se líbilo. Je to velký boj s lidmi, kteří chtějí, aby se té knížky prodalo aspoň milion. Ten boj mě stál 8 let strádání, než jsem trochu začal dělat knihy, které se mi líbily. Trvalo 20 let, než mohu dělat všechno, co chci. Při té příležitosti jsem si vzpomněla, jak jedna studentka akademie výtvarných umění z ateliéru Vladimíra Kokoly, která zvítězila v celostátní soutěži o dětskou ilustraci, se ucházela nedávno v jednom velkém nakladatelství o práci. Rozhodující činitel ji řekl, že by měla šanci, pokud by kreslila jako Adolf Born nebo jako Helena Zmatlíková. Tak zase vzala ty desky se svými obrázky a šla domů.

Host (Petr Sís): Mohl říct Adolf Born, Helena Zmatlíková nebo mohl říct Walt Disney, a to má všechno na to důkazy, že se to prodalo. Já myslím jako ve filmu, jako v poezii, jako ve všem, když někdo bude taková osobnost, že bude vidět, že to jde udělat nějak jinak, tak to je jediná naděje, že bude objevovat nový lidi. Já jsem byl strašně rád, že můj nakladatel v Americe, v Německu i ve Francii byli lidi typu nakladatele jako byl Štorch nebo někdo, že to je člověk, který když neprodáte první knížku a když neprodáte pátou knížku, vám furt věří a třeba sedmá knížka najednou a najednou je tam ohromné uspokojení, když je to krásně udělané a je to pěkné. Proto já mám teď ohromnou radost, že jsem s tím panem Dvořákem, a vím, že jsou tady další lidi, kteří vydávají takhle knížky. Tyhlety velký podniky, někdy za to ty lidi nemohou, protože oni řeknou: když nevyděláte půl milionu. Tak oni budou studentům říkat tyhlety nesmysly, protože každý chce vypadat chytře. Člověk bude říkat: No tohleto se neprodává. Ale já myslím, že kdyby to zkusili, kdyby se to těm maminkám vysvětlilo, tak ony by šly a koupily by si i něco třeba, co je krásného a nového.

Moderátor (Jana Klusáková): Moje knížky si vybírají lidi, kteří chtějí pro děti maximum. To jsou vaše slova. Co konkrétně znamená chtít maximum pro dítě?

Host (Petr Sís): To je dobrý i špatný, protože všichni chceme pro děti maximum. Samozřejmě chceme, aby naše děti byly šťastné a vzdělané a všechno. Já myslím, že se to trochu přehání. Já když to vidím v té Americe, která jako by byla něčím vina, a těm dáváme úplně všechno. Čili pro mě je to zase dobrý, když si řeknou: ta knížka je chytrá, já pro to dítě chci maximum, tak mu tu knížku koupím prostě.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdo bude příští americký prezident a záleží na tom vůbec?

Host (Petr Sís): Záleží na tom strašně moc. Tohle bude strašně důležitý prezident pro nás pro všechny. Jestli se stane ještě něco dalšího strašně jako se stalo v Rusku a tak, tak já se bojím, že vůbec nebude šance nějaké diskuse a že to bude prezident Bush, a to změní věci navždycky. Já samozřejmě ze svého, jakým jsem a o čem kreslím a tak, bych chtěl, aby to byl někdo, z kterého jde menší strach, ale sám nevím, jestli odpověď na to všechno, co se stalo kolem světa, je to, abych pořád doufal, že to je nějaká demokratická diskuse nebo mluvit o tom, jak se vezmou mladý lidi z arabských zemí a budou se vzdělávat a dá se jim práce, ale někdo mi může říct: žádná domluva není, musí se vzít nějaký bomby a musí se vybombardovat. Mně se to vůbec nelíbí, protože v tom nevidím žádnou budoucnost. Myslím, že to je úplně konec toho všeho, čemu jsem věřil. To je dlouhá odpověď na tuhletu celou věc. Já bych hrozně doufal, že to bude ten John Kerry, ale je klidně možné, že vůbec nebude mít šanci.

Moderátor (Jana Klusáková): Chybí vám něco ke štěstí? Protože z českého pohledu musíte být neobyčejně spokojený člověk?

Host (Petr Sís): Možná právě že bych potřeboval mít takovou hospůdku, kde bych prostě věděl, že tam sedí ti kamarádi a že tam mohu přijít ve tři a že budou říkal: Tak co, jak to hrála Slavie?

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám, vážení posluchači, představili Petra Síse, Čecha, který nás proslavuje po celém kulturním světě. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: jak
Spustit audio

Více z pořadu