Václav Cílek: Pokrok nám zbídačil čas

Host (Václav Cílek): Když najedete na internet a zadáte heslo Makom, tak třeba vám tam vyskočí "rezance s makom", ale takhle to určitě není. Makom je hebrejské slovo a původně znamená místo.

Moderátor (Jana Klusáková): Já bych jenom přeložila: nudle s mákem.

Host (Václav Cílek): Pro Židy, kteří po pádu chrámu už neměli to jedno určité místo, ke kterému by se stahovali, tak oni se stáhli jako do svého srdce a řekli si: Jasně, je tady nějaký svět vztahů, vesmír, to jsou vztahy. To, jaké já mám místo uvnitř, to záleží jako kdyby vedly nitky k rodině a k zaměstnání a k živlům a to se neustále nějakým způsobem proměňuje a my neustále vyhmatáváme, jaké je to naše vnitřní místo. To je takové z toho lidského pohledu, ale pak je takový ten pohled na mě noblesní, o tom já už raději skoro vůbec nemluvím. A to Makom je někdy synonymum pro Boha, protože ten Bůh mluví z určitého místa a rozumí se tím určitá pozice a říká: Vy lidi, mluvíte z jiného místa a z jiné pozice. To Makom v tomto mém pojetí má blíže k tomu řeckému Topos, to znamená nejenom místo, ale vlastně, jaká je funkce toho místa, co se tam děje, jak to funguje, jak se to proměňuje.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy říkáte místo v srdci, pane doktore, to zní tak trošku starodávně. Říkávalo se: Nosím tě ve svém srdci, bolí mě z toho srdce a tak dále. Myslíte si, že to pořád ještě platí, že něco máme v srdci takového jako vyššího?

Host (Václav Cílek): Jinak byste mě sem asi nepozvala, ne?

Moderátor (Jana Klusáková): Vaše kniha Makom, milý pane doktore Cílku, je bezvadná mimo jiné také tím, že ji mohu otevřít kdekoliv, tedy na jakékoliv stránce, a vždycky znovu chytne a nepustí. Máte i vy takovou knížku, ve které si takhle nevybíravě říkáte?

Host (Václav Cílek): Možná, že jich mám 20 až 50, které vlastně otevírám. Právě večer, jak člověk má unavené oči, a už má málo času, tak spíše listuje knihami, než aby je četl.

Moderátor (Jana Klusáková): Například?

Host (Václav Cílek): Torkatos osvobozený Jeruzalém například nebo teď Eneas nebo mnoho věcí z antické literatury. Je toho hodně a proměňuje se to.

Moderátor (Jana Klusáková): Také něco českého?

Host (Václav Cílek): Když se mě ptáte, co vlastně tedy teď třeba čtu, tak tam mám Valtra Benjamina Projekt Pasáže. 800 stran, to se prostě nedá číst, to se doopravdy dá jen otevírat a procházet tím.

Moderátor (Jana Klusáková): Na začátku roku si lidé obvykle přejí pevné zdraví, hodně štěstí a spokojenosti. Ať se vám daří v práci i v soukromí, píší mi někteří posluchači. Pevné zdraví, tak ano, tomu rozumím. Hodně štěstí, to už je horší. Co je z vašeho pohledu štěstí v roce 2005?

Host (Václav Cílek): Slovo štěstí etymologicky souvisí se slovem účastenství. To znamená, mít štěstí znamenalo ve středověku být částí nějakého pěkného plánu, který směřuje k dobrým koncům. Já do Nového roku jsem přál lidem klidný a rozumný rok, ale dokořán mi napsali: To se pěkně mýlíte, žádné klidné a rozumné roky už nikdy nebudou.

Moderátor (Jana Klusáková): A spokojenost? Mluvme, prosím, zase o vás, co vás dokáže přivést do stavu spokojenosti?

Host (Václav Cílek): Když ten svět okolo mě je zhruba v pořádku, když jsem se najedl, udělal jsem si dobrý čaj a někam si mohu prostě zalézat do kouta a právě si listovat těmi knihami.

Moderátor (Jana Klusáková): Na kom záleží, aby se vám dařilo v práci i v soukromí?

Host (Václav Cílek): Na mnoho lidech.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes cestou do rozhlasu jsem si v metru otevřela vaši knihu Makom u kapitoly, kterou jste nazval Mít čím dál víc a cítit se čím dál hůř. Vzpomněla jsem si na začátek ledna, kdy tak zvané akční slevy v hypermarketech Carrefour v několika českých městech vyvolaly davové šílenství, ochromily dopravu a dokonce se tam lidi prali. Zaznamenali jsme 8 případů fyzického napadání, slovní útoky jsme ani nepočítali. Řekl mluvčí ústecké policie. Odsuzujete lidi, kteří tohle všechno podstupují třeba kvůli zlevněnému televizoru?

Host (Václav Cílek): Mě oslovují věci, které třeba mě zajímají nebo se kterými mohu něco dělat. Ten zbytek toho světa vlastně nějakým způsobem ani moc nehodnotím, ani se nad tím nijak zvláště nezamýšlím. Oni věci uspokojují. Mnoho lidí kupuje věci proto, protože jsou nešťastni. V okamžiku, kdy ještě kromě toho kupování těch věcí vás uspokojuje ještě něco jiného, třeba tvůrčí práce, pro někoho je to postavit barák nebo zrýt zahradu, tak vlastně nepotřebuje ty věci tak moc nakupovat, protože nalézá hlubší uspokojení v něčem jiném.

Moderátor (Jana Klusáková): V poslední době vzniklo takové úsloví: Udělám si radost. Udělám si radost znamená: Jdu si něco koupit.

Host (Václav Cílek): Já také furt kupuji knížky a cédéčka a dělám si radost.

Moderátor (Jana Klusáková): Z tisku jsem opsala větu: Bylo to horší než tsunami. To pořád hovořím o těch návalech. Komentoval mladík, kterému se podařilo vniknout do Carrefouru mezi prvními. Po tomto oslím můstku se dostávám ke katastrově, která rovněž velmi nedávno postihla jihovýchodní Asii. Co vy na to jako odborník, bylo nezbytné, aby zemřelo tak obrovské množství lidí?

Host (Václav Cílek): Já jsem v posledních několika dnech se brouzdal po různých tsunami stránkách a po historických databázích tsunami. Když si vezmete řeckou mytologii, v které teď ležím, tak tam je takový příběh, jak na pobřeží Atiky Poseidon soupeří s Athénou, komu budou patřit Athény jako město, takže Poseidon vezme trojzubec, udělá díru do země, tam se vyvalí slaná voda, Athéna zasadí strom, je to oliva a teď mezi nimi má dojít k souboji. Olympští bohové se na to dívají s nevolí, nehodí se, aby bohové spolu bojovali, tak udělají takový jakýsi soud a přiřknou to Athéně. A teď ten Poseidon se rozzlobí a obrovskými vlnami smete tohleto město z povrchu zemského, takže ti lidé, co přežili tehdy, jdou na ten nejbližší kopec, což je ta Akropole a teprve daleko od pobřeží, aby byli chráněni právě od tsunami, zakládají město Athény, takový ten krystalizační bod té evropské civilizace. Tolik praví pověst, jenomže my nicméně víme, když se podíváte právě do té historické databáze těch tsunami ve středozemní oblasti, že za posledních 100 let prostě v Řecku bylo, dejme tomu, okolo 20 až 30 středně velkých, menších ba i velkých tsunami, které kdy vlna dosáhla výšky až okolo 20 metrů byla ale lokální.

Moderátor (Jana Klusáková): A zabíjely?

Host (Václav Cílek): Některé z nich zabíjely. Takové ty největší tsunami vlastně, to jsou záležitosti z Japonska, rok 1998, tuším. Prostě tsunami je něco, co tady bylo vždycky a vždycky prostě přichází. Tohleto zemětřesení, které bylo u té Sumatry, je čtvrté největší zemětřesení za posledních 100 let a druhé největší zemětřesení někdy od roku 1964, kdy bylo velké zemětřesení na Aljašce. Nikdo to nečekal, bylo to velice velké, nicméně stát, jako Amerika, Havaj nebo Japonsko, mají doopravdy systém varování udělaný nepoměrně lepším způsobem, protože počítají s tou katastrofou, která se aspoň na lokálním měřítku děje v podstatě každých několik let. Pokud svět funguje normálně, tak velká tsunami přichází aspoň každých 5 let.

Moderátor (Jana Klusáková): Váš kolega Petr Jakeš v týdeníku Respekt napsal: S dobře fungujícím komunikačním systémem, a to dnes není žádný problém, existuje čas, jak se účinkům tsunami vyhnout. Poslední tsunami dorazilo i při té nejvyšší rychlosti na Srí Lanku 2,5 hodiny od vzniku. Za tu dobu lze ujít od pobřeží do vnitrozemí pořádný kus cesty.

Host (Václav Cílek): Japonci, tuším, že někdy v roce 1993, na ostrově Okuširy testovali svůj záchranný systém. Vznikne zemětřesení, seismografie ho okamžitě zachytí, ty vlny se šíří velice rychle. To znamená, během několika minut se přesně ví, jak je velké zemětřesení, jak leží hluboko a kde leží, jestli leží pod oceánem. Tsunami dělají zemětřesení většinou 7. Nicméně takových zemětřesení do roka je myslím, že okolo 10 až 15, není to zase nic tak jako mimořádného. Tehdy prostě Japonci spočítali, že to nebezpečí tunami je prostě velké, ten ostrov evakuovali, místní lidé už mezitím pochopili, že po zemětřesení v moři následuje velké tsunami. Odešli dál od pobřeží, přišla tsunami, spláchla 200 lidí, normálně bych jich spláchla 2 tisíce. Věci jdou nějakým způsobem zařídit, ztráty jdou nějakým způsobem minimalizovat. Nicméně tsunami se předpovídat nedá nebo špatně, nicméně životy jdou zachránit.

Moderátor (Jana Klusáková): V souvislosti se zemětřesením, jehož epicentrum je na dně Indického oceánu, a které vyvolává ničivé mnohametrové přílivové vlny tsunami, jsem slyšela, že bychom měli být vděčni praotci Čechovi za to, že se zastavil uprostřed vyhaslého kontinentu. Opravdu nám v místě, zvaném srdce Evropy, nic srovnatelného s tím, co se stalo v jihovýchodní Asii, nehrozí?

Host (Václav Cílek): My vždycky, když si řekneme, jak jsme na tom dobře a jak nám nic nehrozí, tak ten svět to nějakým způsobem připomene. Na území České republiky zasahují 2 až 3 zlomová pásma, zhruba na Chebsko, něco k Hronovu, něco k Ostravě a k Opavě, kde končí malé zemětřesné linie. Když se podíváte graficky, jak to vypadá na souhrnné mapě zemětřesení, tak to v podstatě není nic proti Jugoslávii, Itálii, Turecku nebo Íránu. V podstatě to je skutečně okrajová záležitost. To znamená, zemětřesení nám sice hrozí, ale i když bude hodně velké a i když bude jednou za 200 let, tak dejme tomu, zbourá několik vesnic nebo poškodí jedno městečko. To je tak zhruba to maximum, co můžeme od středoevropského zemětřesení v našich podmínkách čekat. Ale jsou jiná rizika. O povodních nemá cenu mluvit, ale takový jako docela zajímavý riziko jsou větrné smrště. V Anglii před několika lety větrné smrště, 8 hodin silného větru, způsobily škody větší než jakákoliv povodeň a zabily, padající stromy většinou to byly nebo neštěstí na dálnicích, vlastně víc lidí.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane doktore, větrné smrště tady byly vždycky nebo se teď zdá, že jsou čím dál častější a čím dál mohutnější?

Host (Václav Cílek): Nám většinou schází ten historický pohled. To si myslím, že by mohla existovat, podobně jako to mají Američané, historická databáze všech různých katastrofických nebo krizových útvarů. Mimochodem pokud to poslouchá někdo, kdo má internet a chce si to vyzkoušet, tak když si najdete na internetové stránky USGS, tak tam jsou různá rizika. Třeba u těch zemětřesení oni vydávají den po dni, kolik bylo zemětřesení kde na světě, když si kliknete na to místo, je tam zemětřesná historie toho místa tak, jak je zaznamenaná, někdy do roku 1400. Vy máte jasnou představu, jestli to dané místo je bezpečné a v jakém měřítku. Tady se jedná možná nejvíce o ty katastrofy, které přicházejí jednou za těch 80 nebo 100 let. To si myslím, že je problém, že už mezitím na to lidi zapomenou a řeknou si: To se nám nemůže stát.

Moderátor (Jana Klusáková): Můžeme se nějak bránit větrným smrštím?

Host (Václav Cílek): Taková první věc je ta, že většina větrných smrští začíná v Atlantiku. To znamená, že pokud zprávy přinesou den předem, že na pobřeží Atlantiku bylo extrémně velké vlnobití a že lidem na pobřeží v Holandsku nebo v Německu prostě vítr bere střechy, tak prostě druhý den můžete tušit, že něco takového třeba slabšího nebo stejně silného se dostane i sem, takže musíte zavřít hold ty okna, prostě si na to dát pozor.

Moderátor (Jana Klusáková): V kapitole o středočeské krajině píšete, že duch místa je důvod, který neumíme pojmenovat, ale kvůli kterému se na to místo vracíme. Vzpomněla jsem si na svůj rodný Písek. Nebydlím tam už od raného dětství, ale jakmile přijíždím od Nové Hospody a vyloupne silueta města s věží děkanského kostela, jsem jata čímsi a máte pravdu, nedokážu to pojmenovat. Čím si mě to místo tak podmanilo?

Host (Václav Cílek): To je to, že my reagujeme na mnoho věcí, které umíme pojmenovat a které neumíme pojmenovat.

Moderátor (Jana Klusáková): My tam v Písku říkáme Stříbrný vítr.

Host (Václav Cílek): Ano, a rozumíte si vy v Písku, co to vlastně znamená, ale kdybyste to měli rozebrat, tak se k tomu pořádně nějakým způsobem nedostanete. To je podobné jako se bavíme o knihách nebo o příbězích. To máte místa, který na pohled nejsou vlastně nic moc, a knihy a nebo lidi, a přesto prostě je vyhledáváte znovu a znovu a něco ve vás jako na to nezapomene. Já si myslím, že paměť je vlastně hrozně kreativní, že to je jako nástroj, který doopravdy kromě určitě nějakých potřebných věcí primárně slouží k tomu, že má vlastní inteligenci, že to je vlastní program, která prostě likviduje z našeho života hlouposti a nechává hodně těch podstatných věcí.

Moderátor (Jana Klusáková): V knize Makom píšete o čase zbídačeném pokrokem. To zní dost děsně. Myslíte, že náš pokrok zbídačuje čas?

Host (Václav Cílek): Když si vezmete středověký čas, tak on je klidný a je prostřídáván různými slavnostmi, to jsou ty Velikonoce, Vánoce a mnoho dalších svátků. To znamená, ten čas jakoby je jasně strukturoval. Tehdy pracuji, tehdy slavím, tehdy jdu do kostela, tehdy se jako opíjím. Je to tak jako napůl společenské, napůl naprogramované, ale máte možnost se na to nějakým způsobem připravit a těšit. Ale my ten čas máme takový, že každou chvíli děláme něco jiného, že doma děláme věci, které máme dělat v práci, v práci, protože máme v tom ty meily nebo telefony, tak často řešíme soukromé záležitosti. Ze sobot a nedělí se nám stává prodlužování pracovního týdne, v pracovním týdnu si na půl dne potřebujeme někam odskočit. To znamená, ten náš moderní čas je šedý, amorfní, tu a tam je tam nějaký funus, nějaká svatba, nějaký ty Vánoce, to je tak jako napůl ve stresu a hrozně to letí.

Moderátor (Jana Klusáková): A člověk o tom mluví a říká: Není se čeho chytit.

Host (Václav Cílek): Ano, je to šedá amorfní hmota, kterou prostě tento pokrok nějakým způsobem zbídačil. A když vrazíme někam na dovolenou do zahraničí, tak je to často stres ještě větší.

Moderátor (Jana Klusáková): V těchto dnech leckoho překvapilo jednání ombudsmana, veřejného ochránce práv Otakara Motejla. Prohlásil, že při prosazování trasy dálnice D-8 Českým Středohořím byl porušen zákon o posuzování vlivu stavby na životní prostředí, a dodal, že nejkratší cesta nebývá vždycky ta nejlepší. Co myslíte, pane doktore Cílku, může ombudsmanův názor něco konkrétně změnit?

Host (Václav Cílek): Já se hrozně nerad vyjadřuji k dálnici, protože když řeknete, že dálnice nepovede určitým územím, tak byste také měl říct, kudy ta dálnice povede, a v tom okamžiku je tedy vlastně další problém.

Moderátor (Jana Klusáková): No prý tunelem.

Host (Václav Cílek): Tunely obecně jsou velice drahé, ale většinou velice dobré. Zatím ale z těch jednání s lidmi, kteří plánují dálnice, spíš vyplývá jejich neústupnost. Myslím, že často mají pravdu, ale myslím, že často tu pravdu prosazují asi tak jako buldozerem.

Moderátor (Jana Klusáková): Na závěr vybírám z knihy Václava Cílka Makom 2 ze třinácti cvičení pro ty, kdo v přírodě nepracují, nýbrž tam jenom chodí. Vy tam pracujete?

Host (Václav Cílek): Často, vždyť já jsem geolog.

Moderátor (Jana Klusáková): Skupina lidí jde přírodou a mlčí. Jděte jedním směrem, dvěma rychlostmi. Dnes jsme vám, vážení posluchači, představili doktora Václava Cílka a jeho nejnovější knihu, knihu míst Makom. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Host (Václav Cílek): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.