Ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma

V encyklopedickém slovníku Kdo je kdo se dozvídáme, že i když jste vystudoval dějiny umění, pane doktore, v 80. letech jste střídal poněkud odtažité profese. Byl jste správcem tenisových dvorců Zetoru Brno, vychovatelem v obchodním učilišti Brno, tamtéž jste učil psaní na stroji a vaření. To všechno proto, že jste pobuřoval a znevažoval socialistickou společnost. Co konkrétně jste spáchal?

Host (Petr Nedoma): Napsal jsem komentář k něčemu, o čem jsem se domníval, že to ten komentář potřebuje nebo že si ho zaslouží, ale dnes už se k tomu nerad vracím a nemyslím si, že je to důležité pro současnost.

Moderátor (Jana Klusáková): Skupina umělců teď, 15 let po převratu, iniciuje zákaz komunistické strany Čech a Moravy. Chcete se k tomu vyslovit?

Host (Petr Nedoma): Nechci. Politické otázky mě více méně nezajímají a nebo jestliže zajímají, tak jsou to mé soukromé názory a nemyslím si, že by měly být součástí mé práce nebo součástí dokonce toho, čím se prezentuji na veřejnosti.

Moderátor (Jana Klusáková): Narodil jste se v Brně, vystudoval jste tam a prošel několika zaměstnáními. Je pro vás důležité, že jste z Brna, popřípadě z Moravy?

Host (Petr Nedoma): Vůbec, v žádném případě. Důležité je, že jsem Evropan, že jsem součástí evropské kultury.

Moderátor (Jana Klusáková): Neobáváte se, že se na vás budou Moravané mračit za toto prohlášení?

Host (Petr Nedoma): To je mi jich líto.

Moderátor (Jana Klusáková): Jste v Praze rád?

Host (Petr Nedoma): Jsem tady velmi rád právě proto, že tady jsem nalezl do jisté míry smysl svého života, že jsem tady nalezl práci, která mě naprosto uspokojuje, že v Praze jsem dostal před těmi jedenácti lety řadu skvělých nabídek k práci, z nichž jednu jsem uchopil a už 11 let na ní pracuji.

Moderátor (Jana Klusáková): Před jedenácti lety, jak jste před chvilkou naznačil, jste vyhrál konkurz a stal jste se ředitelem pražské galerie Rudolfinum, státní instituce řízené a financované Ministerstvem kultury České republiky. Do jaké míry ministerstvo galerii skutečně řídí?

Host (Petr Nedoma): V tom právě spočívá to, čeho si nesmírně cením. Ministerstvo poskytne určitý rámec ať už právní nebo finanční nebo organizační, v němž je možné uskutečňovat sny.

Moderátor (Jana Klusáková): Který z těch vašich snů realizovaných byl dosud nejbujnější?

Host (Petr Nedoma): Byla to třeba možnost udělat velkou výstavu čínské fotografie. Tato výstava shrnovala fotografie z komunistické Číny, z Hongkongu a Tchaj-wanu dohromady, a to se mi podařilo, aniž bych narazil na kohokoliv z oficiálních čínských orgánů.

Moderátor (Jana Klusáková): Nikdo tedy neprotestoval?

Host (Petr Nedoma): To nejenom že neprotestoval, ale dokonce mě ani nenavštívil žádný člen čínské STB, aby mi kladl nepříjemné otázky, což se mi stalo v roce 1997, když jsem dělal první čínskou výstavu. Mě navštívil tedy v kanceláři, mluvil velmi dobře česky a kladl mi otázky, které mi nápadně připomínali otázky vyšetřovatelů při těch některých kratochvílích, které jsem prožíval s touhle partičkou někdy počátkem 80. let, čili mám s čím srovnávat. Za druhé v tom nebyly zapojeny žádné oficiální čínské orgány, to znamená, mně tam nikdo nevysvětloval tu oficiální linii. Za třetí z české strany nikdo neprotestoval v tom, že sem tahám umění z komunistické země. Za čtvrté ta výstava mi dala možnost zrealizovat asi největší projekt, jaký jsem kdy dělal. Bylo tam 42 umělců, vystavených bylo více než tisíc fotografií, celý ten rozsah toho projektu byl podle mého názoru mimořádný. Umožnil mi porovnávat nebo dostat do kontrastu a zároveň do porovnání 2 rozdílné kultury, 2 rozdílné světy, a tím tedy přinést našemu obecenstvu podle mého názoru velmi podstatnou a také velmi důležitou informaci, zprávu o světě, který je geograficky velmi daleko od České republiky, ale zároveň se mílovými kroky sem přibližuje.

Moderátor (Jana Klusáková): Na vašich webových stránkách informujete, že galerie Rudolfinum je součástí České filharmonie. Co to pro vás v praxi znamená?

Host (Petr Nedoma): V praxi to znamená, toto: Česká filharmonie je státní instituce, která má 2 výrobní divize. Jedna výrobní divize je Orchestr České filharmonie a druhá divize výrobní je galerie Rudolfinum. Mezi námi je jeden podstatný rozdíl. Zatímco Česká filharmonie se zabývá reprodukcí uměleckých děl, která vznikla obvykle v daleké minulosti, hlavním zaměřením galerie Rudolfinum není reprodukování umění, ale vystavování originálního umění, to znamená skutečných artefaktů, a za druhé výrazná orientace na současnost a budoucnost. Já naopak se vždycky omlouvám na tiskových konferencích, když uspořádám výstavu, která není vysloveně od žijícího současného autora, třeba teď probíhající výstava Alena Diviše. On umřel v roce 1957 a je to mrtvý autor a tudíž už mám vždycky takový trošku pocit, že jako kdybych se přehraboval v nějakých archivech, v něčem minulém, v něčem, co už je za námi. Cítím takovou zvýšenou potřebu zdůvodňovat, proč zrovna tohoto autora jsme zařadili do našeho výstavního programu.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy sice hovoříte o České filharmonii žertem jako o divizi, ale já mám ten dojem, že oni vás mají tak trošinku za rotu až četu. Nechovají se k vám tak trošku jako k mladší sestře?

Host (Petr Nedoma): Já se domnívám, že její postoj je výrazně jiný právě proto, že se pohybujeme v rozdílných uměnách. Oni tedy hrají hudbu a my prezentujeme výtvarné umění. Oni jsou orientováni na 19. století, my jsme orientováni na současnost.

Moderátor (Jana Klusáková): Přijde pan Riedlbauch na vaši vernisáž?

Host (Petr Nedoma): Ano, velmi podrobně je informován, zajímá se o tyto věci a myslím si, že mnohým věcem rozumí víc, než jsem původně očekával.

Moderátor (Jana Klusáková): Chodíte vy se svou paní na jejich koncerty?

Host (Petr Nedoma): I bez své paní. Já si dokonce tady dovolím jednu takovou lahůdku, kterou bych si vlastně nikdy nemohl dovolit, že když jsou koncerty, tak chodím třeba jenom na určitou část, že chci slyšet jenom tu jednu jedinou část, ba dokonce jsem si už dovolil si přijít poslechnout pouze jednu větu.

Moderátor (Jana Klusáková): Jste galerií bez vlastních sbírek. Je to výhoda a pokud ano, tak v čem?

Host (Petr Nedoma): Samozřejmě, když bych to měl poměřovat nějakou výhodou nebo nevýhodou, z mého osobního hlediska a z mého osobního založení člověka, který není sběratel, naopak, já jsem odpůrce sbírek, já na rozdíl od většiny kunsthistoriků třeba doma nemám žádné výtvarné umění a nesbírám výtvarné umění. Pro mě práce v galerii, kde není sbírka, je chápána pozitivněji, než být ve sbírkové instituci. Vysvětlím proč. Pro mne práce se sbírkami znamená, že jdu více do hloubky, ale jenom na určitém výseku materiálu, jehož výběr jsem si sám nemohl určit. Ten určil někdo dávno přede mnou a já k tomu mohu maximálně něco přidat. Kdežto když pracuji v galerii, která nemá vlastní sbírky, tak za prvé mi to umožňuje podstatně větší flexibilitu. Já si mohu vybírat v podstatě, co si zamanu, co chci, a tím pádem se mohu pohybovat volněji v tom silovém poli určité umělecké kvality.

Moderátor (Jana Klusáková): Po tom, co jste teď řekl, se nevyhnu otázce, copak vám visí nad postelí?

Host (Petr Nedoma): Nic.

Moderátor (Jana Klusáková): Vážená česká kunsthistorička Milena Slavická před čtyřmi lety napsala: Výstavy v pražské galerii Rudolfinum jsou vždy významnou událostí. Dotýkají se důležitých věcí, nabízejí nové pohledy, soustřeďují se na problematická místa dějin českého moderního umění. Kolik těch výstav dosud bylo?

Host (Petr Nedoma): Výstava Alena Diviše, pokud to dobře počítám, je padesátá v řadě.

Moderátor (Jana Klusáková): Koncem loňského roku tady za mimořádné pozornosti médií i veřejnosti končila výstava Františka Skály. Byla jsem tu asi týden před jejím uzavřením. Fronta k pokladně se táhla po nábřeží až před hlavní vchod Rudolfina. Potkala jsem vás, pane řediteli, mezi návštěvníky. Zavedl jste mě k oknu, ukázal na ty zástupy zájemců o výtvarné umění a řekl jste: sen galeristy. Co všechno musí galerista pro takový sen udělat?

Host (Petr Nedoma): Především mít schopnost rozpoznat, co je ve výtvarném umění kvalitní, důležité a možná i trošku zapojit intuici, aby poznal, co z toho kvalitního a důležitého by ještě také mohlo zajímat obecenstvo. To je jedna z věcí, na kterou občas kunsthistorici zapomínají.

Moderátor (Jana Klusáková): Představte si typického posluchače Radiožurnálu. Jede právě autem, poslouchá nás a marně pátrá v paměti. Alen Diviš, Alen Diviš, kdo je Alen Diviš?

Host (Petr Nedoma): Alen Diviš je český malíř, bohužel ne příliš známý, neboť v dobách, kdy vytvářel svá díla a byl plný síly, tak byl v Paříži nebo v New Yorku nebo v některém z koncentračních táborů ve Francii a přilehlých ostrovech a nebo také v Čechách, ale to už bylo v době, kdy tady zase vládli bolševici po roce 1948.

Moderátor (Jana Klusáková): Ty jeho osudy jsou tedy kromobyčejně pestré a tragické. Řekněte, nač byste sem takového návštěvníka, který je ne příliš výtvarně vzdělán, nač byste ho sem pozval?

Host (Petr Nedoma): Já bych ho sem pozval především, aby se přišel podívat na poslední sál, kde jsou kresby inspirované starým zákonem. Na to není zapotřebí žádného uměleckého vzdělání, na to není zapotřebí žádného vzdělání v oblasti dějin výtvarného umění, na to je zapotřebí pouze být schopen se otevřít a být citlivý vůči určitému typu sdělení formou tužkové nebo uhlové kresby na papíře. Ty kresby jsou figurativní, to znamená, že jsou poměrně snadno srozumitelné a navíc k nim jsou ty příslušné citáty z bible zreprodukovány v malé popisce na zdi.

Moderátor (Jana Klusáková): Výstava Alena Diviše potrvá ještě 2 měsíce, konkrétně do 24. dubna, a má bohatý doprovodný program. Co například?

Host (Petr Nedoma): Například přednášku doktora Krabce, vedoucího Výzkumu v institutu pro kriminologii a sociální prevenci a ta přednáška se bude jmenovat Filozofie mříže. Jde totiž o to, že Alen Diviš strávil dost podstatnou část svého života v různých kriminálech. Začal pařížským vězením La Santé, tam jsme mimo jiné v rámci doprovodných programů chtěli uspořádat zájezd. Jednali jsme dokonce o tom s francouzským Ministerstvem vnitra a to nám sdělilo, že do této věznice do teď je možné se dostat pouze s platným rozsudkem. To by se špatně organizovalo.

Moderátor (Jana Klusáková): Já bych jenom dodala, že Allan Diviš tam seděl nikoliv za nějaký prokázaný zločin, ale on byl obviněn jako špion, samozřejmě špionem nebyl.

Host (Petr Nedoma): To je velmi důležité. Nicméně ten pobyt v tom vězení, ať už to bylo ve věznici La Santé nebo následně v několika koncentračních táborech, byly v negativním slova smyslu, ale Diviš to dokázal přesunout do té pozitivní roviny iniciační momenty jeho myšlení a jeho tvorby, což ta výstava velmi dobře dokumentuje, a tudíž ta přednáška sama o sobě, byť se může zdát trochu bizardní k výstavě výtvarného umělce, je velmi podstatná právě proto, neboť se pokouší osvětlit tu druhou stranu věci. Tu část toho života, která Alena Diviše vyšinula z toho normálního života, ale zároveň ho posunula do roviny tvůrce, který má prožitek, který je schopen přetavit do polohy, která do teď oslovuje lidi.

Moderátor (Jana Klusáková): Letos, 7. února, uplynulo 120 let od otevření Rudolfína. Původně to byl stánek pro různé oblasti umění z koncertních síní a výstavními sály. Výstavní plocha se tu rozkládá na 1500 čtverečních metrech. Jistě jste ji museli nějak modernizovat.

Host (Petr Nedoma): Věc je trochu komplikovanější. Mezi lety 1885 až 1919 nahoře v prvním patře existovala galerie, tak jak ji můžeme vidět dnes, která mezi lety 1919 až 1939 byla přestavěna na pracovny a koupelny pánů poslanců Parlamentu Republiky Československé, který měl svou zasedací místnost mezi lety 1919 až 1939 tam, kde je dnes Dvořákova síň. To znamená v tom hlavním koncertním sále. Takže galerie tady byla 20 let, ale teprve v tom roce tady začala trvale působit Česká filharmonie, čili galerie tady měla 20 let náskok. Pak ale filharmonie získala velký náskok, když tady galerie nebyla, tak oni tady naopak byli. To znamená po druhé světové válce až do roku 1989, kdy došlo k rekonstrukci budovy a vlastně uvedení těch prostor do nynějších, tj. do té původní podoby, kdy opět zde bylo možné vystavovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Koncem roku 2003 uvažoval Milan Knížák, ředitel Národní galerie, o sloučení své instituce se sbírkou Náprstkova a umělecko-průmyslového muzea. Hodlal se dále ucházet i o výstavní prostory Rudolfina. Jak to dopadlo, pan Knížák si to rozmyslel?

Host (Petr Nedoma): Mám ve stole dopis ministra kultury, kde jsem se ho tázal na tuto věc, a on mi odpověděl, že zábor Rudolfína panem Knížákem se na ministerstvu nikdy nediskutovala a diskutovat ani nebude. Doufám, že to doposud platí. Jde totiž o to, že pan Knížák tuto věc vypustil do světa jako svoji představu, aniž by ji s kýmkoliv konzultoval.

Moderátor (Jana Klusáková): A na závěr vás, pane řediteli Nedomo, poprosím, abyste mě odvedl k exponátu, který máte na výstavě Alen Divišovi osobně nejradši.

Host (Petr Nedoma): Ten exponát tady bohužel není. Jmenuje se to Noemova archa a Národní galerie nám ji odmítla zapůjčit.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám, vážení posluchači, představili Petra Nedomu, ředitele galerie Rudolfinum. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.