Kateřina Janouchová: Žiju ve Švédsku, ale pořád čtu ráda česky

Host (Kateřina Janouchová): Nejvíc se mi asi stýskalo po kamarádech, po škole, po rodině, po babičce, po chalupě, po všem vlastně. Po celým tom životě, co jsme měli tady v Čechách a který najednou přes noc zmizel.

Moderátor (Jana Klusáková): Mívala jste české sny?

Host (Kateřina Janouchová): Určitě, protože ze začátku jsme přece mluvila jen česky. Předtím než jsem se naučila nejdřív anglicky, pak trošku dánsky a potom švédsky. Tak jsme mluvili jen česky doma a vůbec všechny myšlenky jsem měla jako v češtině.

Moderátor (Jana Klusáková): Četla jste si české knížky jako dítě v Švédsku?

Host (Kateřina Janouchová): Ano, hodně a pořád si čtu. Čtu si novou českou literaturu a velmi rádu čtu česky, fakticky.

Moderátor (Jana Klusáková): V doslovu ke knize Nejbližší konstatujete, vlastně si spíš stěžujete, že se cítíte vykořeněná. Doma ani tady, ani tam. Když se vaši rodiče rozhodovali pro exil, vás ani vašeho bratra se na názor nezeptali? Znám totiž rodiny, kde v tomto osudovém rozhodování měli platný hlas i děti.

Host (Kateřina Janouchová): Táta musel odsud odejít z politických důvodů, tak jsme neměli na vybranou. Ale zazlívala jsem jim hodně, že si vybrali právě severské země, že neodjeli třeba do Ameriky nebo do Francie nebo někam jinam.

Moderátor (Jana Klusáková): Kde není taková zima.

Host (Kateřina Janouchová): Přesně tak. Kde není tak zima. Totiž nejen zima, ale zima se vlastně táhne mezi říjnem a potom až do května, takže 8 měsíců máme zimu vlastně a tmu a je to hrozný. A čím jsem starší, tím víc trpím.

Moderátor (Jana Klusáková): Já znám lidi, kteří odešli v 68 do Švédska a skončili ve Francii nakonec, kde si něco koupili, aby si to vynahradili.

Host (Kateřina Janouchová): No přesně, s manželem fakticky o tom mluvíme, že si budeme muset koupit asi nějaký dům ve Španělsku nebo Itálii nebo emigrovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Někam pod modré nebe.

Host (Kateřina Janouchová): Přesně tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Otcové vašich dětí jsou Švédové, vaše děti vyrůstají ve Švédsku. To, že mají matku Češku, to pro ně bude jenom exotická vzpomínka?

Host (Kateřina Janouchová): Česky bohužel neumí. Můj nejstarší syn tady byl v létě, bydlel v české rodině a jako začíná si nějak uvědomovat, že to má v sobě, že je jako napůl Čech a také má ruské vlastně kořeny, jelikož máma je z Ukrajiny.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy pracujete ve Stockholmu jako novinářka a píšete knihy. Především o sexu. Nemáte ten dojem, že na tohle téma už bylo všechno řečeno?

Host (Kateřina Janouchová): No, člověk by si to mohl myslet, ale když se podívám na ty otázky, co dostávám každý den, tak si říkám, že lidi fakticky toho asi moc neví. Ale takhle, teoreticky se to asi ví, ale když přijdeš sám k sobě a když si jako myslíš jaký já mám problémy o tom s tímhle tím, potom člověk chce furt vědět něco nového a chce jako dostávat rady. A to já mám v tomhle tom funkci. Já odpovídám na otázky čtenářské v jednom velkým švédským časopise a mám jednu otázku denně, takže každý den odpovídám na otázky. A jsou to jako otázky, který jsou možná míň o sexu, ale víc o lásce, o rodinných vztazích, o samotě. Proč já nemůžu najít někoho? Mám se rozvést? Manžel mi byl nevěrný a takovéhle ty otázky a to myslím, to bude vždycky lidi zajímat.

Moderátor (Jana Klusáková): U nás býval časopis a tam byl takový slogan, máš-li smutek na duši, svěř se tetě Miluši. Takže vy jste teta Kateřina.

Host (Kateřina Janouchová): Přesně tak, jsem teta Kateřina.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 Radiožurnále vám představujeme Kateřinu Janouchovou, které Mladá fronta v těchto dnech vydala román Nejbližší. Knihu, která zaznamenala mimořádný úspěch. V 9 milionovém Švédsku vyšla v nákladu 350 tisíc výtisků. To jste zbohatla, Kateřino?

Host (Kateřina Janouchová): Z knih se ve Švédsku bohužel nebohatne, ale musím říct, že samozřejmě se vylepšila moje ekonomická situace, takhle bych to řekla. Nemůžu říct, že bych zbytek života nemusela pracovat. To ne, teda.

Moderátor (Jana Klusáková): A to se ve Švédsku tak moc čte nebo jste se trefila do černého tím tématem?

Host (Kateřina Janouchová): Myslím si, že jsem se trefila, ale taky se začalo číst víc ve Švédsku. Posledních 10 let se ve Švédsku čte víc a myslím, že to je díky paperbackům, že se knihy začaly tisknout ve velkým a mnohem levněji, takže lidi se začali víc zajímat a je to teďka takový proces, že lidi si víc čtou, víc kupují knihy také se prodávají knihy po internetu, víc lidí si je může obstarat.

Moderátor (Jana Klusáková): Čtou vaše děti?

Host (Kateřina Janouchová): Moje děti čtou a já jim vždycky kupovala knihy a říkala jsem, vždycky, když si řekneš o knihu, tak ti jí koupím, obstarám ji, jen čti. Takže všichni čtou, všichni jsou zahrabaný. Nejvíce čtou Harry Pottera a čtou, úplně leží v knihách, milujou knihy, no, jsem velmi ráda.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak se jmenujou ty vaše děti?

Host (Kateřina Janouchová): Můj nejstarší syn se jmenuje Ludvík, tomu je 16 a potom Jakub, jemu je 10, co si teďka zlomil ruku právě, dneska si bude dávat pryč sádru, jsem velmi ráda. V 97 roce se narodil David, tomu je 8, potom mám Daniela, který se narodil v roce 99 a poslední, to jsou čtyři synové a pak se narodila dcera, ta se jmenuje Ingrid, protože Ingrid se jmenuje její babička, tak jsme chtěli tohle trošku staromódní jméno znovu použít a Ingrid se narodila 1. ledna roku 2002.

Moderátor (Jana Klusáková): Kniha Nejbližší vychází z vašich osobních prožitků. Zpracovala jste příběh svého manželství s alkoholikem a narkomanem a dodala mu románové rysy. Hrdinkou knihy je 27letá Marisa, matka čtyřletého Edvarda. Ta se rozvedla se svým prvním mužem alkoholikem a seznámila se s 20letým Rikardem. Hned na začátku známosti Marisa o Rikardovi říká, pil hodně a pil často. A já co by čtenářka říkám. To toho neměla jednou dost?

Host (Kateřina Janouchová): Láska si bohužel nevybírá. Myslím si, že si nevybírá a ne vždycky si vybírá jako, někdy se může vybrat a někdy ne, a tohle byl osud a myslím si, že v tom mám určitě svoji vinu taky, ale nemohla jsem jinak, no.

Moderátor (Jana Klusáková): VY věříte na osud?

Host (Kateřina Janouchová): Myslím, že člověk je sám strůjcem svého osudu, ale také myslím, že každý dostane to, co potřebuje. A možná jsem to potřebovala, vždycky jsem byla trošku pyšná, trochu hrdá, trošku taková přesvědčená o tom, že se mně nemůže nic stát, a stalo se mi a možná to bylo pro mě užitečné.

Moderátor (Jana Klusáková): Poslechněte si krátký úryvek z autobiografického románu Kateřiny Janouchové, Nejbližší. Tehdy v pátek v noci jsem měla pocit, že potřebuji stanovit nějakou hranici. Venku sněžilo a já byla těhotná. Kolik toho mám ještě snášet? Věděla jsem, že v klubu zavírají ve tři, pak potřebovala vyřídit nějaké papírování, ale měl být doma nejpozději ve čtyři. V pět hodin jsem konečně slyšela, jak se otvírá vchod do domu, kroky. Potichoučku jsem vstala, stoupla si do temné předsíně. Netěsnícími dveřmi dovnitř pronikal studený vzduch z chodby a já zřetelně cítila zápach alkoholu i cigaret skrze zavřené dveře. Fuj, tys mě ale vyděsila, řekl, když mě tam uviděl stát. Kdes byl? Zeptala jsem se. Ty jsi naštvaná. Šíleně naštvaná, bože, že tě to baví. Chceš se hádat? Proč si zas tak nechutně ožralej? Odpověz mi. Slyšela jsem, že můj hlas zní hádavěji, než bych chtěla. Nejsem vůbec nechutně ožralej, pár piv, to je všechno. Trochu se zapotácel a já se mu podívala do očí. Tohle nebyl můj Rikard, tohle byl někdo jiný, jiný člověk, se kterým jsem se o svůj život dělit nechtěla. Nechtěla jsem jeho děti ani jeho ruce na svém těle. Nechtěla jsem ho. Chtěla jsem, aby odešel a už se nikdy nevracel. A já nechci, abys ještě někdy pil, slyšíš. Nechci. Zaječela jsem a bouchla rukou do zdi. Zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě. Nemám sílu se s tebou bavit. Připadalo mi, že vypadá příšerně, začal být trochu odulý, tváře mu zářily nepřirozenou červení, vlasy měl mastné a slepené dohromady. A pak ty oči. Zase ty oči, které jakoby zároveň viděly i neviděly. Nesnášela jsem jeho pohled, když byl opilý. Ten byl na tom nejděsivější. Pohled a to, jak mu táhlo z úst. A nemysli si, že budeš spát v ložnici. Řekla jsem. Pokračujeme v rozhovoru s autorkou, Kateřinou Janouchovou. Vaše kniha je studií manželského soužití s mužem, který se postupně stává typickým notorikem. Rikardo pil nejdřív o víkendech a o svátcích. Když čekali první společné dítě, abstinoval. Při dalším těhotenství už pil každý den. Po porodu chlapce Marisa konstatuje. Normální manželku vytlačila manželka alkoholika. Jak byste, Kateřino, charakterizovala manželku alkoholika? Mají tyhle ženy nějaký společný rys?

Host (Kateřina Janouchová): Ani nevím, jsou to různý ženy, samozřejmě, ale myslím, že jsou hodně trpělivé a možná také vyrůstaly v rodinách alkoholiků, že jsou jako tomu zvyklý a já jsem nevyrůstala v rodině alkoholiků. Moji rodiče teda pijí teda velmi, velmi málo, nikdy nepili, nikdy jsem tohle neviděla. Nevím přesně co, jestli to byl nějaký protest proti mému tátovi nebo jestli to bylo tím, že jsem si myslela, že tenhle muž je nějak zvlášť dobrý z nějakých důvodů, nevím proč, byl velmi milý, hodně mi rozuměl, hodně mě podporoval, vždycky jsme si dobře rozuměli.

Moderátor (Jana Klusáková): Měl vás hodně rád?

Host (Kateřina Janouchová): Měl mě hodně rád, chtěl mít rodinu a to hodně mužů vlastně nechce. Oni se nechtějí jako vázat na ženu, nechtějí tyhle ty závazky, nechtějí mít rodinu a tohle on právě chtěl. A je těžký odolat.

Moderátor (Jana Klusáková): A vraťme se k tomu jaká je tedy ta žena alkoholika? Ona to, jak se říká česky, všechno schová pod zástěru.

Host (Kateřina Janouchová): Přesně tak, protože alkoholismus to je vlastně nemoc, v který je hodně tajemství. Lež, tajemství, skrývat věci, neukazovat. A co se stane ženám alkoholiků? Že ze začátku nejsou si možná úplně jako podobný, ale když je manžel alkoholik, tak žena vlastně také onemocní a stane se spoluzávislou. A potom se všichni začínají podobat, protože všechny se chovají vlastně stejně, schovávaj tohle, pomáhaj manželovi, nesou tohle rodinné tajemství na svých ramenou, mizí vlastně sama sebe, její personalita se vlastně vymění za něco jiného, ona ztrácí vlastně sama sebe.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy říkáte spoluzávislá. Když jsem tohle slovo četla na přebalu vaší knihy, myslela jsem si, že ta manželka začala taky pít, protože to se taky stává. Když chce ta zoufalá žena vydržet s mužem alkoholikem, tak začne být taky alkoholička. Jenomže spoluzávislá, to u vás znamená něco úplně jiného. Řekněte o tom, prosím, něco.

Host (Kateřina Janouchová): U mě spoluzávislá znamená to, že jak manžel je posedlý alkoholem, tak žena je posedlá jeho závislostí a chce ho kontrolovat. Chce vědět, kam jde, s kým, kdy se vrátí, kolik pije, hledá flašky a celý její svět začíná se točit kolem vlastně jeho závislosti. Ztrácí zájem o sebe, ztrácí zájem o svoji práci, o svoje známé, jedině co cirkuluje v její hlavě je to, kolik pil. Kdy pil a zabránit mu pít. A to je celodenní práce.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy tam velmi přesně říkáte, že jste v noci ležela a když on se k ránu vracel, tak podle toho, jak zasouval klíč do dírky, podle toho, jak šikovně či nešikovně, tak vy už jste věděla, kolik toho má v sobě.

Host (Kateřina Janouchová): Přesně tak. To byl takový jenom takový úplně malilinkém zvuk, když ten klíč jako škrábne o zámek a už víte, že se nemůže trefit a už víte, že je úplně namol.

Moderátor (Jana Klusáková): Já mám kamarádku, která se takhle trápila s mužem, ten nakonec neměl tak Šťastný závěr jako váš román, tam to skončilo deliriem a smrtí a ta také říkala, že pozná každou skleničku úplně přesně, už to má v oku a taky to dlouho tutlala i před rodinou, před světem, abych tak řekla.

Host (Kateřina Janouchová): A sám taky před sebou, protože to strašně bolí, jako to uznat, že manžel je nemocnej a že má problémy s alkoholem, že nemůže to kontrolovat a že vlastně ztroskotal a potom taky máte takovej pocite, že jste ztroskotala jako žena, protože jste si vybrala špatného muže, nemohla jste zachránit manželství, co tomu budou říkat děti, jim to ublíží a jako berete to hodně na sebe a myslím, že to je taky spoluzávislost, že si říkáte, to je moje vina, jako být znásilněná. To je moje vina. A ne jeho.

Moderátor (Jana Klusáková): Román Nejbližší má něco přes 240 stran. Na straně 84 Marisa říká. Byli jsme dva krásní mladí lidé, kteří šli s módou. Měli jsme skvělé děti, dobrou práci a mezi čtyřmi stěnami domova nekonečné peklo. A já se vás ptám, proč se Marisa dobrovolně rozhodla žít v pekle a proč připustila, aby se peklo stalo domovem pro její 3 děti, dokonce si jako údajnou záchranu vztahu pořídila dítě čtvrté?

Host (Kateřina Janouchová): Ze začátku to tak peklo nebylo, fakticky. Ze začátku to bylo víceméně normální a tohle, že pil o víkendech, to všichni pijou o víkendech, všichni jeho známí, to se ještě tak nelišilo, jako že to byl, že jeho pití bylo nějak strašně hrozný a horší než někoho jiného. Já jsem si říkala, je mladej, ostatní taky chodí na večírky, na mejdany, on pracuje v noci v restauraci, tam samozřejmě všichni pijou a říkala jsem si, že to ještě nějak zachráníme. Takže já jsem do toho pekla nešla s otevřenýma očima, to nebylo peklo od dne číslo jedna. To se jako vyvíjelo a když už jsme potom v tom seděli s těma dětma, tak už, no, nechtěla jsem se rozvádět ze začátku, protože jsem si říkala, že to musím nějak zachránit, to byla ta iluze, ale potom, když začal pít tak nekontrolovaně, že už to bylo moc ošklivý, tak jsem ho fakticky vyhodila a požádala jsem o rozvod. Takže fakticky jsem to peklo odmítla a vyhodila jsem ho a žila jsem sama se čtyřmi dětmi skoro rok. Zatímco on se uzdravoval.

Moderátor (Jana Klusáková): Jsme někde na straně 130 knihy Nejbližší a to nejhorší nás teprve čeká. Rikard, který až dosud tvrdil, že má pití pod kontrolou, konečně uznal, že je alkoholik a začne se střídavě léčit a střídavě zpíjet do němoty, bere kokain, leží na psychiatrii, to nepomůže, chorobně žárlí, je surový, musí ho krotit policie. Selže pomoc rodinných terapeutů. Rikard přestane pracovat. Selže pomoc sociálky. Rikard se jde léčit, Marisa žádá o rozvod. Rikard uteče z léčebny. Konec dobrý, všechno dobré, Rikard se přece jen vyléčil, abstinuje, rodina je zase pohromadě. Je ten příběh díky happy endu výjimečný?

Host (Kateřina Janouchová): Myslím, že příběh výjimečný není, myslím, že vždycky je naděje, že se člověk může uzdravit, ale co je na něm výjimečného, že o tom otevřeně mluvím, a že jako jsem přiznala, že tyhle problémy máme. Protože to tak málo lidí přiznává otevřeně, tak málo žen o tom mluví a proto těm ženám jsem chtěla dát jako nějakej hlas, chtěla jsem jim ukázat, že jde se uzdravit, a že to jde a že happy end může být, i když možná není, ale chtěla jsem nějak dodat sílu všem těm ženám, kdo žijou ve stejných jako situacích jako jsem v tom byla já.

Moderátor (Jana Klusáková): U nás se říká, pije jako Dán. Co se říká ve Švédsku?

Host (Kateřina Janouchová): Já nevím, pije jako houba asi.

Moderátor (Jana Klusáková): A otázka na závěr. Vy jste, Kateřino, dcera jaderného fyzika profesora Františka Janoucha, známého zastánce atomových elektráren. Sdílíte jeho názor?

Host (Kateřina Janouchová): Hádali jsme se o tom hodněkrát doma,ale vždycky se mu nějak podaří mě přemluvit, že má pravdu, nevím, asi protože je starší, možná proto, že je můj táta a protože o tom ví mnohem víc než já, fakticky. Takže jeho argumenty nemůžu jako nic o nich říkat, jeho argumenty mě vždycky přesvědčí, ale potom někdy v srdci mám pocit, že to možná tak nemá být. Nevím, nejsem si úplně jistá. Vím definitivně víc o sexu než o jaderných elektrárnách.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám, vážení posluchači, představili Kateřinu Janouchovou, autorku románu Nejbližší. U nás ho vydala Mladá fronta. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.