Jazzman Josef Vejvoda

Moderátor (Jana Klusáková): V roce 1834 se ve Zbraslavi narodil jistě Josef Vejvoda. Stal se mistrem zednickým, založil kapelu, ve které hrálo pět jeho synů. Včetně syna Josefa. Ten zdědil firmu a navíc ovládal housle, křídlovku, flétnu, kontrabas a činely. A byl výborným kapelníkem. Tenhle Josef měl šest dětí. Včetně syna Jaromíra narozeného v roce 1902. Jaromír hrál odmala na housle a na křídlovku a od roku 1924 se věnoval rodinné kapele. V četných článcích o něm se opakuje věta: "Přivedl na svět tři syny a 80 písniček". Jedna z těch populárních písniček je světoznámá polka Škoda lásky. Jeden z těch synů, Josef Vejvoda, sedí naproti mně.

Host (Josef Vejvoda): Dobrý den.

Moderátor (Jana Klusáková): A my si hned tu vaši Škodu lásky zahrajeme. V jakém je to podání?

Host (Josef Vejvoda): Já jsem se svým salónním orchestrem nahrál mnoho skladeb, ale jedna z nejpovedenějších je právě swingová verze Škoda lásky, kterou jsem přibližně ve stejném aranžmá dirigoval v roce 2002 v Carnegy Hall v New Yorku.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane Vejvodo, když se řekne Zbraslav, co se vám vybaví?

Host (Josef Vejvoda): Je tu dlouholetá muzikantská tradice a já pamatuju samozřejmě tu tatínkovu, kdy jsem od svého útlého mládí trošičku vnímal jeho muzicírování. Asi jsem byl posledním synem, který mohl zachránit muzikantskou tradici, ale netlačil na pilu, nechal tomu volný průběh, pravda přihlásil mě do hudební školy ve Vraném nad Vltavou, nejdřív na piano, později na housle a pak soukromě mi ještě přivzal pana učitele Šprunka, který mě doma privátně učil na bicí nástroje.

Moderátor (Jana Klusáková): To byl váš výběr, bicí?

Host (Josef Vejvoda): No já jsem chodil, když táta občas dirigoval jako pohostinsky kapelu na Zbraslavi, Zbraslavanku, tak tam hrál na buben pan Šprunk. Mně se to strašně líbilo a říkal jsem si, jé, tohle bych chtěl ještě zkusit. A já jsem si, než jsem měl ty nástroje doma, tak jsem bouchal do všech možných plechovek a talířků a když jsem byl nemocnej, tak jsem si poslouchal hudbu a k tomu jsem si cinkal, takže asi ta touha po bicích byla velká.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdybyste měl stručně představit svého otce. Říká se, že Jaromír Vejvoda prý vůbec nepil alkohol. Je to pravda?

Host (Josef Vejvoda): No, vypil možná litr možná za celý život tvrdýho a pivo si dal jedno na tejden a strašně byl nervózní a přísnej, když v kapele někdo si dal před hraním pití, tak to byl hodně přísnej a já teďka jako kapelník tomu docela rozumím.

Moderátor (Jana Klusáková): A vaše maminka Boženka, jaká byla?

Host (Josef Vejvoda): Ta byla zlatá, protože ta starala o všechno, o domácnost, o naši výchovu a když jsme jezdili na výlety, tak táta se mnou, pokud já jsem byl malej kluk, tak na výlety nikdy nebyl, ta hudba ho zahltila natolik, že on neuznával jako rodinný výlety, radši zůstal doma, psal, byl pilný a my jsme absolvovali veškerý výlety, kterejch bylo hodně jenom s maminkou.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste nejmladší ze tří Vejvodových synů. Vaši bratři, jeden je projektant, jeden architekt, takže tatínek musel být opravdu rád, když vy jste se dal na tu muziku. Jenomže, chtěl jste na konzervatoř, ale uliční výbor zastával jiný názor. Kdepak je konec uličním výborům? Uměl byste mladším ročníkům vysvětlit, co to bylo?

Host (Josef Vejvoda): No tak uliční výbor rozhodoval o každém člověku, že musel mít souhlas uličního výboru, když chtěl v životě něco dělat. Já po základní škole jsem si myslel, že bez problémů půjdu na konzervatoř a ono to tak jednoduchý nebylo.

Moderátor (Jana Klusáková): Uliční výbor to byli sousedi?

Host (Josef Vejvoda): Uliční výbor byli sousedi, ale ještě měli asi nějaký kamarády na tom národním výboru a scházeli se a radili se, co s kým udělají a jak mu naplánují život.

Moderátor (Jana Klusáková): Takž uliční výbor zasáhl a vy jste se šel učit do ČKD. Čím jste se učil?

Host (Josef Vejvoda): Zámečníkem.

Moderátor (Jana Klusáková): Byly vám ty dva roky učení k nějakému užitku?

Host (Josef Vejvoda): Já s odstupem času si můžu stěžovat jenom, že jsem rozčílil tolik lidí strašně tím, že jsem dělal v rukavicích a oni to nesnášeli. Já jsem říkal, já tady jsem z donucení, já si nechci zničit ruce, já budu dělat, doufám, někdy hudbu, čili já si šetřím ruce.

Moderátor (Jana Klusáková): Soustružník v rukavicích, to jste byl jedinej na světě. a tak bylo přece jenom konzervatoř, třída profesora Špačka a vy jste studoval obor bicí nástroje. Prosím vás, mohl byste říct lidem, kteří si myslí, že bubeník potřebuje mít tak jaksi rytmus v těle a hlavně tu vytrvalost mlátit, mohl byste jim říct, jak se studuje obor bicí? Kolik roků?

Host (Josef Vejvoda): Bicí nástroje těch je za prvé hodně, moc, čili ono se začíná malým bubínkem, přibírají se tympány, xylofon, marinba, vibrafon, čili těch bicích nástrojů je strašně moc. A ne všechny jsou úplně lehký, i když na pohled to tak vypadá.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 Radiožurnále vám představujeme jazzmanna a čerstvého šedesátníka Josefa Vejvodu. Protagonistu knihy Milana Koukala Sága rodu Vejvodů. Copak jsme to teď hráli?

Host (Josef Vejvoda): My jsme hráli třetí větu z mé svity, která se jmenuje Brazilien pil džobili. To je samba legro. Slyšela jste někdy takový název?

Moderátor (Jana Klusáková): Ne.

Host (Josef Vejvoda): Ne, já jsem použil novotvar, jsem rád, že snad se zabydlí a třeba bude i v budoucnosti funkční. Já jsem celou svitu věnoval své ženě, protože jsme oslavili 30. výročí svatby v Brazílii a na mě to zanechalo velký dojem a já jsem právě v tomto duchu udělal celou svitu, první část se jmenuje Bosaráto, druhá pomalá Lento Bluesy a třetí právě Samba legro.

Moderátor (Jana Klusáková): SHK Karla Velebného, Jazztet Jiřího Stivína, Orchestr Muzika viva, Orchestr Petra Kotíka, tam všude jste hrál. A zastavme se u Orchestru Petra Kotíka. Nezapomenutelné prý bylo například vaše vystoupení na zámku ve Smolenici. Můžete je připomenout?

Host (Josef Vejvoda): No to asi ani posluchači ani vy neuvěříte, co všechno je s hudbou možné. Ale my jsme chtěli udělat hudbu jinou, než všichni ostatní a zvolili jsem zvláštní metody, třeba jsme nakoupili v kotcích talíře za korunu, nakoupili jsme i bílé myšky, které jsme zabalili do bonboniéry a tím jsme chtěli docílit zvukový efekt takový, který nikdo nikdy ještě nedokázal. A věřte nám, že se nám to opravdu povedlo.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste uprostřed koncertu řekli, dámy, rozbalte si ty bonboniéry. Dámy nic netušíce ty bonboniéry rozbalily a začaly ječet, protože po nich vyskákali myšky.

Host (Josef Vejvoda): Talíře jsme začali rozbíjet a ta kulisa byla tak neopakovatelná, já myslím, že ještě nikdo na koncertě neslyšel takovou rajskou hudbu, kterou jsme tenkrát vymysleli. A těch skladeb bylo víc, samozřejmě.

Moderátor (Jana Klusáková): Váš otec Jaromír Vejvoda byl, jak bychom dnes řekli, hitmaker. Jeho slavnou polku Škoda lásky v Americe s textem vyvalte sudy, už před válkou hrály orchestry Glena Milera, Benyho Goodmana a další. Za války si ji přisvojovala jak americká, tak německá strana. U nás ji nahrála dokonce Česká filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna. A tahle písnička vyhrála soutěž Hit století. Dodnes vede žebříček nejhranějších skladeb Ochranného svazu autorského. Kolik tento světový hit vašemu otci a po jeho smrti v roce 1988 vám jeho potomkům Škoda lásky vydělala?

Host (Josef Vejvoda): To je velmi častá otázka. Všichni si myslej, že to jsou snad už miliardy, ale když vám řeknu, že po válce místo toho, aby si tatínek užíval svých peněz, šel dělat devět roků do fabriky skladníka, tak už je to první věc na pováženou. Potom, že já jsem si koupil své bicí nástroje a první auto za svoje peníze, to také o něčem svědčí. Nestěžujeme si, že bychom neměli po tatínkovi peníze, je jich určitě dost, ale mohlo jich bejt zřejmě stonásobně víc.

Moderátor (Jana Klusáková): Váš mnohaletý přítel a hudební kolega Karel Velebný, v dvoudílné knize Jazzová praktika říká, na nikom se tak názorně nepozná zápas člověka s hmotou, jako na bubeníkovi, ale na bicí nástroje je možné také hrát. Pamatujete si na období, pane Vejvodo, kdy jste slovy Karla Velebného zápasil s hmotou?

Host (Josef Vejvoda): Já jsem, alespoň doufám, podle mého názoru nikdy nezápasil. Lidi, kteří se mnou hráli, byli právě nadšený a hráli se mnou rádi proto, že jsem doprovázel, poslouchal své kolegy a nemlátil jsem do bicích nástrojů jak se někdy stává. A proto jsem hrál s tolika významnými hudebníky u nás, ale i ze zahraničí.

Moderátor (Jana Klusáková): V dnešní době existují elektronické bicí. Všelijaké krabičky a efekty. Někteří posluchači strojově mechanický rytmus přímo vyžadují. Živá hra na bicí je dokáže až dezorientovat. Máte tutéž zkušenost?

Host (Josef Vejvoda): No, když jsem byl v rádiu a hrál jsem na buben v rádiu asi 15 let, tak ta móda tam samozřejmě přišla, že bubeník mohl zůstat klidně doma a mašinky to za něj všechno nahrály, někdy mě požádali, abych jim ty věci naprogramoval nebo se ptali, jestli je to takhle možný vůbec zahrát, ale to nebyla moje parketa. Za prvé technicky jsem tomu moc nerozuměl a potom mě vyřadili ze hraní, čili tomu já jsem moc nefandil.

Moderátor (Jana Klusáková): Jeden mladý kolega mě požádal, abych se vás zeptala, je možné naučit se swingovat?

Host (Josef Vejvoda): No, myslím si, že proto má být určitá dispozice od přírody, ale jsou na to zákony a postupy, jak se to dá vysvětlit a při trošce dobré vůle určitě se to dá i naučit. Já myslím, že Američané na to mají recept velmi dobrý a tam prostě nerozlišujou muzikanty na jazzmany, swingaře, symfonické hráče, tu hudbu po všech stránkách naučí. To tady ještě trochu chybí.

Moderátor (Jana Klusáková): V těchto dnech u příležitosti vašich šedesátin vyšla kniha Sága rodu Vejvodů. Co všechno se v ní čtenář dozví?

Host (Josef Vejvoda): No tak my jsme na té knize pracovali víc než půl roku, Jaromír, nejstarší brácha Jiří, moje žena Květuška, sbírala o nás, o mně a o dětech veškeré materiály, takže hodně věcí bylo jakoby v archivu předpřipraveno a já myslím, vy už jste naznačila, od roku 1834 první Josef, potom druhý Josef, táta byl prvním kapelníkem, který nejenom dirigoval, kapelničil, ale začal psát, v tom duchu podobně začínám já i moje dcera Monika, čili je to opravdu sága se vším všudy a věřme, že třeba bude pokračovat, i když třeba už pod jiným jménem. Ale v rodině to bude.

Moderátor (Jana Klusáková): A nezapomeňme, na vaši druhou dceru, to je herečka, dokonce herečka z pražského hradu.

Host (Josef Vejvoda): To je hezký.

Moderátor (Jana Klusáková): Protože hrála na těch Shakespearovských slavnostech, hrála Julii, v Romeovi a Julii, je to krásná holčička.

Host (Josef Vejvoda): No tak ona je zpívající herečka, ona stačila i odzpívat hlavní i vedlejší roli v Rebelech, zpívá v Šumaři na střeše, v Malovaném na skle na Fidlovačce. Mamzelle Nitouche v hlavní roli, ona zpívala hodně věcí.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže si zapamatujte, vážení posluchači, Zuzana Vejvodová. Příští středu 12. října, milý pane Vejvodo, zahajujete v zajímavé sestavě v karlovarském Thermalu koncertní turné. To sestává z dvanácti koncertů. Po Varech následuje Plzeň, Teplice, Hradec Králové, Jihlava, Jičín, Brno, Zlín, Ostrava, Liberec, Tábor a v sobotu 5. listopadu pražské Rudolfinum. Můžete ve stručnosti říct s kým a co hrajete?

Host (Josef Vejvoda): Je to malý zázrak, protože hlavním sólistou je Pavel Šporcl s mým triem, ve kterém hraje Kryštof Marek, Ondřej Štajnocher a já na buben, Štěpán Markovič hraje na tenor a sopránsaxofon, severočeskou filharmonii Teplice řídí pan dirigent Tomáš Koutník. A 90 procent celého koncertu je z mého pera. S mým triem zahrajeme i dvě skladby mých kolegů Ondřeje Štajnochra Bambini Dance a Kryštofa Marka Ahimsa.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám představili jazzmana Josefa Vejvodu. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.