Marie Svatošová: V hospicích pracují andělé

Host (Marie Svatošová): Dá se říct už a dá se říct teprve. Jsme tady zhruba v polovině pokud jde o lůžkové hospice, protože na republiku bychom jich potřebovali asi dvojnásobek než máme, ale tohle platí za předpokladu dobře rozvinuté sítě domácí hospicové péče, která na to musí navazovat. A ta se nám zatím moc nerozvíjí.

Moderátor (Jana Klusáková): Kde to tentokrát bude ten kamenný hospic?

Host (Marie Svatošová): V Prachaticích pro jižní Čechy.

Moderátor (Jana Klusáková): Hospic a paliativní péče. I to jsou nové termíny, s kterými se většina z nás seznámila až po roce 1989. Pokud si někdo dosud není jistý, můžete, prosím, vysvětlit, co je hospic?

Host (Marie Svatošová): Tak v hospicích jde o život, bych řekla. Mnoho lidí si myslí, že se tam chodí jen umírat, ale v hospicu jde o co nejplnější a nekvalitnější život až do samého konce. Ten pozemský život je konečný, ale jde o to, abychom ho mohli prožít celý a ve slušných podmínkách, to znamená, bez bolestí, obklopeni svými blízkými milujícími a aby byly uspokojeny všechny naše potřeby, nejenom ty tělesné, jak ve zdravotnictví se většinou uspokojují tělesné potřeby, ale také potřeby duševní, duchovní, sociální, kompletní péče.

Moderátor (Jana Klusáková): Kteří andělé tam o ty nemocné lidi pečují?

Host (Marie Svatošová): No to andělé dost sedí, jednou se stalo v litomyšlickým hospici, slyšela jsem pacientku, která na chodbě volala mobilem své ošetřující lékařce do Prahy, říká, paní doktorko, kam jste mě to poslala, já už jsem snad v nebi. Kolem mě jsou samí andělé, jsou to naše skvělý sestřičky a lékaři taky samozřejmě a sociální pracovnice, psycholog, duchovní tam dochází, kuchařky perfektně vaří.

Moderátor (Jana Klusáková): A příbuzní tam mohou přijít kdykoliv?

Host (Marie Svatošová): Ano. Právě ty návštěvy jsou naprosto neomezený, 24 hodin denně, 365 dnů v roce, ale jsou tam jednolůžkové pokoje s přistýlkou pro rodinného příslušníka nebo přítele, koho tam pacient chce mít, tak tam může mít.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak dalece tato zařízení podporuje český stát?

Host (Marie Svatošová): Stavba hospiců je náročná záležitost a zhruba 70 nebo 60 minimálně procent na všechny ty hospice přispěl stát, horší je to potom s financováním provozu, tam už jsme omezeni prostě tady do toho prostředí v jakým žijeme, to znamená, smlouvy s pojišťovnami a zatím naše legislativa nezná pojem hospic, není ten pojem v zákoně, tudíž není ani v sazebníku pojišťovny, takže ta pojišťovna nás chápe jako obyčejné ošetřovatelské lůžko a hospic je dražší záležitost. Umírající pacient není levný pacient nikde, ani v hospici, ani v nemocnici, takže tak zhruba polovinu zaplatí pojišťovna a polovinu musíme různě shánět.

Moderátor (Jana Klusáková): A kolik zaplatí sám pacient? Může si to dovolit důchodce?

Moderátor (Jana Klusáková): Právě se snažíme, aby to bylo dostupné pro každého. Zhruba 20 procent k těm padesáti procentům od pojišťovny zatím byly dotace státu, teď nás už přesunuly na kraje, tam je někdy těžké to z těch krajů vydolovat, asi dvacet procent je od dárců a sponzorů a zhruba deset procent si přispívá pacient a ve většině hospiců je to odstupňováno podle výše jeho příjmů. Takže když se tam vyskytne bezdomovec, který nemá důchod, tak se mu to prostě odpustí. Je to dostupný pro každého.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste řekla, paní doktorko Svatošová, že náš zákon nezná termín hospic. Tak mě napadá, a kde umírají naši zákonodárci? Nebo oni jsou zatím nesmrtelní?

Host (Marie Svatošová): Tak ještě jsem se nezeptala. Musím říci, že mezi nimi máme příznivce, kteří nám opravdu pomáhají, taky pomohli k těm dotacím a pomáhají nám ten pojem hospic dostat do legislativy. Teď jsem měla nedávno zrovna pro zákonodárce, pan Kasal to zorganizoval, takový seminář, kde jsem ji tyhle pojmy vysvětlovala až se zase bude o něčem takovým hlasovat, tak aby byli dobře informováni.

Moderátor (Jana Klusáková): A co je paliativní péče? Někde jsem četla, že také to lze přeložit jako útěšná?

Host (Marie Svatošová): Dá se to tak přeložit. V paliativní péči a léčbě nejde o uzdravení pacienta z jednoduchého důvodu, prostě není to v lidských silách a v možnostech současné medicíny, ale jde jí o co nejvyšší kvalitu toho života. Pokud možno zbavit toho člověka všech příznaků té nemoci nebo je aspoň minimalizovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Mluvit s ním, držet ho za ruku?

Host (Marie Svatošová): To taky, to tam všechno patří k tomu a je potřeba, aby ten člověk kolem sebe měl svoje blízké lidi, svoji rodinu, ne cizí.

Moderátor (Jana Klusáková): Učí se tomuto slitovnému jednání a chování medici na lékařských fakultách?

Host (Marie Svatošová): Pomaloučku to proniká. Například v brněnské lékařské fakultě letos poprvé mají medici zařazen povinně volitelný nebo volitelně povinný, nevím, předmět paliativní medicína.

Moderátor (Jana Klusáková): Často opakujete, paní doktorko, že se v hospicích odehrávají zázraky. Umírající se v posledních chvílích života usmiřují se svými příbuznými a přáteli. Proč je to tak důležité?

Host (Marie Svatošová): Určitě to je důležité pro toho umírajícího. My vidíme dnes a denně u těch nemocných, že se mění žebříček hodnot, priority, jejich priority se v závěru života velmi mění. To co pro ně dřív bylo velmi důležité, to už dneska je pasé, a pro ně najednou je důležité, aby se usmířili mezi sebou v rodině, s bohem. Opravdu to ti lidé najednou cítí jako to nejdůležitější a tak se jim snažíme v tom pomoci, ale ono je také důležité, aby se umířili s těmi, kteří tady potom po jejich smrti by museli další roky s tím balvanem na srdci chodit. Někdy je to až skoro slyšet nahlas, jak jim oběma spadne kámen ze srdce, když si plácnou a řeknou si, odpusťme si, co jsme si.

Moderátor (Jana Klusáková): Tuto středu jsme se dozvěděli, že v českých zákonech se neobjeví termín usmrcení na žádost. Takže pokud lékař vyslyší přání pacienta a pomůže mu zemřít, bude souzen jako vrah. Je to pro vás dobrá zpráva?

Host (Marie Svatošová): Je to dobrá zpráva, protože eutanázie skutečně nabízí smrt, zatímco hospic nabízí co nejplnější život až do poslední chvíle. Já jsem ráda, že vyšla, dostala jsem ji včera poštou do ruky jako dárek od autorky, profesorky Marty Munzarové z Brna, knížečku útlou, vydala to Grada a jmenuje se to Eutanázie nebo paliativní péče? Je fundovaná, je úžasná a je nejen pro odborníky, ale ji i pro širokou veřejnost srozumitelně psaná, moc doporučuju.

Moderátor (Jana Klusáková): Agentury současně uvedly, že tím u nás debaty o eutanázii nekončí. Jak předseda vlády Paroubek, tak ministr spravedlnosti Němec, si myslí, že by uzákoněna přece jen měla být.

Host (Marie Svatošová): Možná tak uvažují proto, že jsou ještě mladí, zdraví, daří se jim dobře, prostě já s tím nemůžu souhlasit. Mě nikdo nepožádal, žádný pacient mě nikdy nepožádal o eutanázii, ale sektala jsem se s tím v okolí nebo u kolegů a vždycky to bylo tak, že nebyly uspokojeny potřeby toho pacienta. A úplně nejčastěji nešlo ani o nějakou nezvládnutou bolest fyzickou, ale o to, že to okolí se k tomu nemocnému chovalo špatně, opovržlivě. Dávali mu najevo, co on tady ještě na tom světě překáží. Tak takovýhle člověk potom možná v zoufalství by o tu eutanázii požádal.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 Radiožurnále vám představujeme doktorku Marii Svatošovou. Krátce o vás. Pocházíte z věřící rodiny venkovského řídícího učitele. Nejdřív jste byla zdravotní sestrou, až potom jste směla vystudovat medicínu. Pracovala jste jako závodní a praktická lékařka a protože žijete v bezdětném manželství, mohla jste se ve volném čase věnovat těžce nemocným a umírajícím pacientům. Po roce 1989 jste u charity organizovala domácí péči. Založila jste občanské sdružení Ecce homo a v roce 1995 byl díky vašemu úsilí otevřen první český hospic, ale o tom jsme mluvili. Za významný mezník ve svém životě považujete setkání s lékařem a knězem Ladislavem Kubíčkem, svým mnohaletým zpovědníkem. Když se řekne Ladislav Kubíček, paní doktorko, co se vám vybaví?

Host (Marie Svatošová): Na to se těžko odpovídá jednou větou.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste dosud napsala několik knížek, například Hospic a umění doprovázet. To byl na české poměry bestseller, prý 30 tisíc?

Host (Marie Svatošová): 30 tisíc výtisků, ano.

Moderátor (Jana Klusáková): A v těchto dnech vyšla v Karmelitánském nakladatelství vaše kniha Až k prolití krve aneb radostné poselství Ladislava Kubíčka. Při její četbě jsem si zaznamenávala odstavce, které bych chtěla našim posluchačům přečíst. A těch odstavců byly nakonec desítky, vystačily by na několik pořadů. Tak alespoň ve stručnosti. Zvrat a doporučení otce Ladislava. Denně děkovat za všechny, kteří ti pijí krev. Konkrétně a upřímně, nejen formálně. Boží milosrdenství tu je i pro ně a to je přece dostatečný důvod k děkování. Lze se tomu naučit?

Host (Marie Svatošová): Je to úkol na celý život.

Moderátor (Jana Klusáková): Ladislav se dlouhá léta bránil televizi. I když mu ji pak někdo vnutil, moc se na ni nedíval. Pořady si vybíral. Pravidelně sledoval jenom zprávy a večerníčky. Ty ze dvou důvodů. Říkával, že to jediný zaručeně nezávadný pořad a za druhého ho k jeho sledování přinutily děti, když se v hodinách náboženství k pořadům vracely a ptaly se pana faráře na názor. A co vy a televize, paní doktorko?

Host (Marie Svatošová): Nemám. Já na ni opravdu nemám čas a nevím, kdy bych se na ni dívala, kdybych si ji teď pořídila.

Moderátor (Jana Klusáková): No ona to právě bývá taková ta otázka a co děláte po večerech? Prosím vás, jak trávíte večery?

Host (Marie Svatošová): Často jsem na cestách, jezdím po republice, po přednáškách, jednak ty hospicové přednášky, jednak teď takové vzpomínkové večery o tom páteru Ladislavu Kubíčkovi dělám s promítáním a pokud jsem doma, no tak pracuju. Buď píšu nebo pracuju.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak vy jste se s ním seznámila? Myslíte si, že to nebyla jenom pouhá náhoda?

Host (Marie Svatošová): Na náhody nevěřím, proto jsem taky napsala knížku Náhody a náhodičky, opravdu nevěřím na náhody. A bylo to v roce 1976, když jsem byla v takové krizi, opravdu se mi všechno sesouvalo jako domeček z karet, sestra se mi zabila v autě a řada dalších takových nepříjemností, když jsem se cítila opravdu úplně na dně a v té době, přátelé, kteří věděli, že mám nějaké problémy, mi nabídli, že bych s nima mohla jet na víkend do Třeboni. Tak jsem jela a tam jsem poznala otce Ladislava. Od té doby už jsem se ho nepustila. 28 let byl mým zpovědníkem, duchovním rádcem, 56 semestrů a to už se na člověku podepíše.

Moderátor (Jana Klusáková): Že se tak hloupě ptám. Taky jste na něj měla někdy vztek?

Host (Marie Svatošová): No, několikrát nebo mnohokrát musím říct, protože on byl velmi náročný, ale já jsem tam vlastně proto jezdila. Kdyby mě hladil po hlavičce a říkal hodná, hodná, no tak to tam nemusím chodit, to bych asi k tý zpovědi brzy přestala jezdit. On měl mimořádný dar. On dovedl vystihnout, že člověk má ještě nějaké hřivny, které zakopal, s kterými by měl pracovat a dovedl ho k tomu donutit. On tu laťku zvedal pořád, tak že člověk měl pocit, že ji špičkou nohy ještě pořád shazuje, no ale tak jednou za rok udělal takový pohled zpátky, řekl, vidíš, tohle jsi už zvládla, tohle už neděláš, tohle už se ti daří, moc tím neplýtval, ale občas takhle i pochválil a pořád tu laťku dával pomaličku nahoru a takhle ty lidi vychovával a vedl.

Moderátor (Jana Klusáková): Někdo by se možná ušklíbl, že zpovědník v 21. století, že to je anachronismus. Potřebujeme zpovědníky?

Host (Marie Svatošová): Tak já jsem bez něj neobejdu. Možná jsou lidi svatí, já nejsem svatá, takže je potřebuju. Ono totiž nejde jenom o to, že člověk něco zlýho udělá, ono jde o to, že taky neudělá, co měl udělat, i to je chyba, i to je hřích.

Moderátor (Jana Klusáková): A já se vracím k vaší knížce. Ladislav nikdy nemocným nelhal. Nikdy jim nedával žádnou falešnou naději, ale ve shodě s evangeliem naději reálnou. Je to správné nemocným nelhat?

Host (Marie Svatošová): Zcela jistě. V hospicích kdybychom lhali, tak to můžeme rovnou zavřít, bylo by po důvěře.

Moderátor (Jana Klusáková): A co termín takzvaná milosrdná lež?

Host (Marie Svatošová): Milosrdná lež je ve skutečnosti podle mě lež krutě nemilosrdná, protože bere těm lidem možnost se připravit.

Moderátor (Jana Klusáková): A poslední odstavec z vaší knížky Až k prolití krve. Mimochodem, prý už je rozebraná?

Host (Marie Svatošová): No, vyšla před měsícem a je rozebraná, ale na konci října by mělo vyjít druhé vydání, takže bude opět dostupná v Karmelitánských prodejnách. Určitě.

Moderátor (Jana Klusáková): V pátek 10. září 2004 strávil jako obvykle s několika suchými rohlíky v litoměřické vazební věznici. Večer sloužil v kapli na třebenické faře svou poslední mši svatou. V noci z pátku na sobotu byl v místnosti nad kaplí dvěma lupiči, 26 a 15 let, ukopán, utlučen pěstmi a monstrancí, proboden nožem, polit hořlavinou a zaživa zapálen. Soudkyně, která vynášela v Ústí nad Labem v březnu 2005 nad vrahy rozsudek, zdůraznila v přítomnosti novinářů ještě další skutečnost, kterou jsme si do té chvíle většinou vůbec neuvědomovali. Pan farář nevolal o pomoc, přestože byl téměř celou dobu útoku při vědomí. Není proto jiné vysvětlení, to jsou slova soudkyně, než to, že nechtěl probudit a poplašit starou ženu, která tu noc v přízemí na faře přespávala. Nepochybně jí tím zachránil život. Konec citátu. Co bylo pak?

Host (Marie Svatošová): Já jsem se o té vraždě dozvěděla ve Špindlerově Mlýně po telefonu a ten člověk pro mě znamenal strašně moc a možná vás to překvapí, ale uplynul víc než rok a mně ještě neukápla v té souvislosti slza. Já si to neumím normálně vysvětlit, ale vysvětluji si to tak, že on mi skutečně vyprosil tu sílu k tomu, co po mně taky chtěl, protože třeba tuhle knížku si objednal a já jsem v té chvíli, když jsem se tu zprávu dozvěděla, tak jsem samozřejmě nemohla uvěřit vlastním uším, ale měla jsem velmi silný pocit, že on stojí vedle mě a říká, ničeho se neboj, teprve teď to pořádně roztočíme. A já věřím, že i tu knížku k tomu použije.

Moderátor (Jana Klusáková): A co ti dva lumpové? Myslíte na ně někdy?

Host (Marie Svatošová): Tak občas se pomodlím za ně, za jejich obrácení, protože hlavně proto, že Ladislav si to tak přál, ale bezprostředně po tý vraždě mně přišla řada esemesek a i dopisů od lidí, mladých lidí, modlíme se za ty vrahy, za jejich obrácení, to si myslím, že by byla největší satisfakce pro toho Ladislava, kdyby k tomu došlo, ale měla jsem možnost být u toho soudu v Ústí nad Labem, on byl neveřejný kvůli tomu patnáctiletému vrahovi, jela jsem tam hlavně proto, že jsem si namlouvala, že nějak pomůžu v průběhu toho líčení vzbudit lítost nad tím činem. Vůbec jsem neměla šanci.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní doktorko, ať nekončíme takhle smutně. Řekněte nám předdušičkového, potěšitelného.

Host (Marie Svatošová): Tak já jsem přesvědčena, že ten otec Ladislav žije, on velmi často říkával, my takzvaně živí a oni takzvaně mrtví, není to obráceně? Takže já si jsem jistá, že on žije, že je tady s námi a mně osobně ještě blíž než za toho života pozemského, já nemusím telefonovat, já nemusím psát, já nemusím cestovat, já s ním komunikuji jak potřebuju bez omezení.

Moderátor (Jana Klusáková): Rádi jsme vám dnes představili doktorku Marii Svatošovou, ženu, která říká, můj nejbližší velký úkol je žít naplno každý zbývající okamžik a pak šťastně umřít. Šťastně? Tím myslím s čistým svědomím a s čistým stolem, prostě se splněným úkolem. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.