Václav Burian, polonista a výkonný redaktor časopisu Listy

Host (Václav Burian): No tak je mně třiačtyřicet, jo, říkám správně, ale to není moc zajímavé.

Moderátor (Jana Klusáková): Měl jste pěkné dětství?

Host (Václav Burian): Měl jsem docela pěkné dětství, ale také nevím, čím bylo tak moc zajímavé.

Moderátor (Jana Klusáková): Chtěla jsem vás poprosit o jednu konkrétní vzpomínku z dětství. A vzhledem k tomu, že je venku léto, tak pokud možno letní vzpomínku.

Host (Václav Burian): Nebyl jsem nikdy v pionýrském táboře, ani v táboře ROH. Když vznikl Skaut, tak se mně to moc líbilo, ale protože jsem pomalý, tak než jsem stihl vstoupit do Skauta, tak už zase nebyl. A jednu tetu na venkově máme, možná jsem byl požívačný už jako dítě, protože nejraději vzpomínám na zabijačky.

Moderátor (Jana Klusáková): Co vás bavilo ve škole?

Host (Václav Burian): Škola jako taková mě moc nikdy nebavila. A vzpomínám na ní nerad. A dokonce se mě vybavuje jako něco čím dál ošklivějšího. Jako jednak součást toho, obecně řekněme, represivního aparátu státního. I na mě se tak ta škola uplatnila.

Moderátor (Jana Klusáková): Můžete být konkrétní?

Host (Václav Burian): No, tak že jsem, že jsem vlastně po roce 68, vzhledem k tomu, že oba rodiče tedy byli vypuzeni ze strany, jako lidé nadšení pro Pražské jaro, že jsem věděl, že o střední škole ani není důvod moc přemýšlet. A tak dál. Ale upřímně řečeno, vzpomínám na několik učitelů s velkou láskou. Ale spíš na méně, není jich moc. A i z těch, na které vzpomínám s velkou láskou, tak bych řekl, že spíš na ty starší a hodně staré, takže se třeba občas objevili na zástup. A ze kterých, přes všechno čím prošli a možná i jaké kompromisy museli v životě udělat, tak něco ze starého gymnázia a něco z té první republiky v nich ještě, ještě bylo.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale jak vám tak naslouchám, tak bych řekla, že jste přece jenom něco vystudoval.

Host (Václav Burian): Po listopadu, byl jsem takový exot, myslím, že v Olomouci jenom na Teologické fakultě, z důvodů celkem pochopitelných, se objevovali posluchači ještě starší, ale byl jsem, začínal jsem vlastně v jednatřiceti, studovat, polonistiku a bohemistiku, čili obory, kterém mě sice amatérsky, ale dá se říct, že nějak jsem se jimi zabýval jaksi samizdatově. A tak jako nadivoko.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, teď si uvědomuji, Václav Burian je známý polonista, český. Čím vás zrovna to Polsko lákalo?

Host (Václav Burian): Prostě Polsko bylo z těch zemí toho Sovětského impéria nejotevřenější, nejzajímavější. Přece jenom se tam dalo čas od času vyjet. Byl tam zajímavější jazz, byly tam zajímavější filmy, včetně, myslím teď i na dobu, kdy tam šli Formanovy filmy. V tom období, kdy u nás nebyly. Byli tam otevřenější lidi. A samozřejmě také se vznikem Solidarity, prostě to byla země, která fascinovala politicky a dávala nějakou naději.

Moderátor (Jana Klusáková): Češi někdy o Polácích posměšně říkají, že jsou to opereťáci, co by jste k tomu řekl?

Host (Václav Burian): Něco na tom je, polskej snobismus existuje. Tam je silnější ta šlechtická tradice. To není jenom taková legenda, to se dá opravdu doložit, vlastně že, kolik ještě třeba dnes žijících a vlivných intelektuálů polských pochází ze šlechtických rodin. Často z litevské šlechty, zpolonizované. Ale mě to baví, protože to je skutečný snobismus, ne takový ten křupanský. Vraťme se k té operetnosti. Mě to docela baví, možná že kdybych tam žil, kdybych byl Polák, že bych k tomu měl, jako někteří moji polští přátelé, kritičtější vztah. Ale mě to spíš baví, včetně toho líbání rukou. A toho, že i když se potkají dva hoši, takoví spíš příslušníci undergroundu, dlouhovlasí, tak se obejmou, třikrát se políbí. Mě to docela baví.

Moderátor (Jana Klusáková): A co říkají Poláci o nás?

Host (Václav Burian): Já jsem tam nikdy žádnou špatnou zkušenost neměl. A to nejenom v nějaké, řekněme, nóbl prostředí. Ale i v nějaké krčmě, velmi obskurní. A pokud jde o inteligenci, tak tam máme nesmírně dobré postavení, česká literatura je tam nesmírně ceněná. A trvá to od sedmdesátých let, je to až zázrak. Česká kinematografie taky. Nebo československá šedesátých let, ale dokonce i řada filmů z posledního desetiletí. Nebo třináctiletí. Řekl bych, že třeba Bohumil Hrabal, ale i Jaroslav Hašek, ale i Milan Kundera. A nevylučoval bych, že i Václav Havel, jsou tam živěji v povědomí. Jako autoři, jako spisovatelé, než u nás.

Moderátor (Jana Klusáková): Já se obávám, že kdybychom se průměrného českého intelektuála zeptali na jméno nějakého současného. A nemusí být zrovna žijící, ten polský autor, ale dejme tomu druhé polovině dvacátého století, tak bude těžko vzpomínat.

Host (Václav Burian): Těžko, možná Stanislava Lema, což je velký autor, ale jaksi velmi vyhraněný, že jo. Ale opravdu je to tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane Buriane, čím jste chtěl být, když vám bylo deset, vzpomenete si na to?

Host (Václav Burian): Nevzpomenu si na všechno, čím jsem chtěl být. Musím říct, že bych zřejmě v rámci rodinné tradice, silou rodinné tradice byl lékařem. Připouštím, že možná ne špatným, ale to už je dávno pryč, to prostě strana rozhodla jinak. A to není nijaká moje bolest, dneska. Chtěl jsem být třeba domovníkem, to mně pak strana splnila, tím jsem byl skoro deset let, a docela rád, skoro celá osmdesátá léta, to byla pěkná práce, nebylo jí mnoho. Potkal jsem spoustu sympatických lidí.

Moderátor (Jana Klusáková): V zimě asi nepadalo moc sněhu.

Host (Václav Burian): V zimě tehdy nepadalo moc sněhu, zajímavé, že jak pokračovala ta perestrojka, tak ho padalo stále méně. Ale nepadalo ho tolik, i když jsem měl dva rožáky, takže to bylo, když napadal, tak to byl dlouhý chodník.

Moderátor (Jana Klusáková): A co v patnácti, čím jste chtěl být?

Host (Václav Burian): V patnácti jsem o tom už moc nepřemýšlel, protože jsem právě věděl, že to spíš bude, jaksi pokud jde o zaměstnání, takové, na které máte razítko, pracovní smlouvu, že to budou spíš rozhodovat ty vnější okolnosti. Že si moc vybírat nemůžu. Takže jsem šel do učení jako na chemického dělníka. A docela se mi tam líbilo, nevím, nevzpomínám na to nějak nerad.

Moderátor (Jana Klusáková): Je pro vás důležité, že jste z Olomouce?

Host (Václav Burian): Samozřejmě že to město mám rád, je pěkné. Postupně doceňuju, možná i do té doby, co jsem si zamiloval Polsko, takové dobré stránky té polohy, já bych řekl, víc ve středu Evropy, než je Praha. My máme z Olomouce do Krakova asi o pět kilometrů blíž než do Prahy. Máme to kousek do Vídně, do Budapešti, do Bratislavy, do Vratislavy taky.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, to je pravda.

Host (Václav Burian): Čili to je docela dobré, dobré místo, myslím k životu.

Moderátor (Jana Klusáková): Olomouc je město těžce zkoušené obdobím po srpnu 68. Byla totiž sídlem sovětské posádky. Plynuly z toho pro její obyvatele také nějaké výhody?

Host (Václav Burian): Určitě plynuly, já jsem třeba byl pořád poslušen toho legálního vysílání Československého rozhlasu, z těch prvních dnů okupace. To znamená, že jsme okupanty bojkotoval, ignoroval, neodpovídal jsem na žádné dotazy, ani kolik je hodin nebo když se ptali na cestu. Čili jsem nenavštěvoval ani jejich obchody.

Moderátor (Jana Klusáková): Zrovna chci říct, ani kde bylo protekční zboží.

Host (Václav Burian): Ne, ne, kterému se říkalo žertovně Zelená labuť, taky někdy v Olomouci, tomu sovětskému obchodu. Ale já jsem tam nikdy nevstoupil, musím říct. Myslím, že taková živá družba probíhala spíš na úrovni, řekněme, takových nižších společenských vrstev. A to byla výměna třeba benzínu za jabčák. Za jablečné víno. Těch poměrně kvalitních, na tu dobu, aspoň tranzistorových rádií, televizních přijímačů za nějaké naše, já nevím, koberce nebo lustry nebo křišťál. Takže pro spoustu lidí to bylo výhodné.

Moderátor (Jana Klusáková): A co váš vztah, milí Hanáku, k Praze? Jedna dívka z Uherského Hradiště, ta teď právě studuje v Praze estetiku, nám v tomto pořadu nedávno řekla, že u nich se o Pražácích říká, že jsou, cituji, vyčůraní.

Host (Václav Burian): Tedy s tím, že se to říká, jsem se setkal, ale s touhle tou vyčůraností jsem se nesetkal.

Moderátor (Jana Klusáková): Mezi Pražáky?

Host (Václav Burian): Mezi Pražáky, to nevím, to prostě, nic, žádná moje zkušenost tohle to nepotvrzuje, pro mě jsou Pražáci v něčem, tak jak si představujeme Američany. To znamená, na jedné straně svobodomyslnější, otevřenější, radostnější, možná než jsme třeba my na Hané, ale na druhé straně poněkud omezenější na vlastní svět. To že ta Praha je kotlina uprostřed kotliny, ten pocit mám. To se mě třeba ověřuje ani ne na tak na vztahu k Moravě, ten není nijaký zlý. Ale třeba na vztahu k tomu Polsku nebo Maďarsku. Nebo Slovensku. V Olomouci to, že se zajímám o Polsko, nebudí nijakej zvláštní údiv. V Praze, když to řeknu, tak často i mezi lidmi velmi vzdělanými a milými, je skoro jako kdybych řekl, že jsem se rozhodl zrovna včera pěstovat kulturistiku. Nebo že třeba mám doma sbírku milion kaktusů. Prostě co Polsko? Jaký Polsko? Kde to je?

Moderátor (Jana Klusáková): Pane Buriane, kdo je editor, čím se zabývá?

Host (Václav Burian): Já myslím, že editor je často totéž, co dřív se říkalo redaktor, tak jako u žen nemůže být holičství, ale musí být salón krásy, tak je kde kdo editor. A už skoro nikdo není redaktor.

Moderátor (Jana Klusáková): Nejsou novináři, všimněte si, jsou publicisté.

Host (Václav Burian): Já se, já se raději, kde to jde, když píšu do novin, tak škrtám publicista a píšu novinář. Protože když mohl být Peroutka nebo Havlíček Borovský novináři, tak proč já bych musel být publicista.

Moderátor (Jana Klusáková): Lída Rakušanová si hrdě říká novinářka. Dosud nejúspěšnějším kouskem editorské dvojice Burian - Tichák je bezesporu statečná knižní zpověď herečky Vlasty Chramostové. Řekněte o ní něco, prosím.

Host (Václav Burian): No to bych úžasný zážitek, to jsme tak právě s kolegou a přítelem Tomášem Tichákem seděli v hospodě a říkali jsme si, co bychom tak zajímavého dělali. A s někým, koho si vážíme, tak jsme si říkali, co kdybychom se jí ozvali. Trošku jsme se znali, ne nijak blízko. Ona kupodivu hned druhý, třetí den, jak jí přišel dopis, jsme jí napsali, skromně, že třeba bychom byli k dispozici jako redaktoři. Tak hned volala, jestli bychom se na to nepodívali. A pak to byl krásný rok, prostě sezení nad texty, úžasně napsanými. Ona není z těch herců, za které to musí někdo psát. To byla spíš přemíra bohatství textů, v různých variacích. Aniž bych jaksi chtěl hrát nějakou skromnost, ale myslím si, že o ní svědčí krásně i to, že na ní obrátili přece jenom hoši z venkova. A ona prostě hned tak spontánně, samozřejmě už jí to vrtalo roky hlavou, že je známo, že Ludvík Vaculík už před lety si z ní dělal legraci, že pořád píše. A pořád nic z toho není. A tak dál. Ale že tak spontánně reagovala, ta spolupráce byla prostě úžasná. A samozřejmě i ten osobní jaksi zážitek z toho setkávání.

Moderátor (Jana Klusáková): Spolu s Tomášem Tichákem jste pak založili nakladatelství s objevným názvem Burian - Tichák. Proč si, prosím vás, takhle komplikujete život? Nakladatelství?

Host (Václav Burian): Nakladatelství jsme založili dřív, abychom, když nás něco moc bude těšit a budeme to chtít vydat, abychom na to měli papíry.

Moderátor (Jana Klusáková): A nyní, pane Buriane, hlavní účel našeho setkání před mikrofonem. Před třiatřiceti lety začaly z iniciativy Jiřího Pelikána vycházet v Římě Listy. Navazovaly tehdy na zakázané Literární noviny a Literární listy. A byly vedle Tygridova Svědectví nejvýznamnějším exilovým časopisem, často s rizikem pašovaným do Československa. Vy jste teď prostřednictví obecně-prospěšné společnosti Občanský dialog - Listy, jako dvouměsíčník pro politicko kulturu a dialog obnovili, proč?

Host (Václav Burian): Ne obnovili, oni vycházely bez přestávky. Jenomže koncem loňského roku ztratily vydavatele. My jsme se k tomu nachomítli celkem náhodou, že jsme se dozvěděli, že by Listy měly končit. A já jsem je četl, samozřejmě ty pašované, když jsem se k nim dostal. Ale nebyl to takový problém, ani na Hané, se k nim dostat. A po listopadu potom jsem četl, myslím, že mě neuteklo žádné číslo, velmi jsem si jich cenil.

Moderátor (Jana Klusáková): Za co?

Host (Václav Burian): Soudy o ekonomické reformě, o kupónové privatizaci, které dnes platí skoro za banalitu. A dočtete se je obden nebo každý den v hlavních denících. Tak komentátoři Listů tyto věci kritizovali průběžně, upozorňovali na ta úskalí, třeba právě ekonomické reformy, průběžně. V době, kdy to bylo velmi proti proudu, velmi proti duchu doby.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili z kraje devadesátých let.

Host (Václav Burian): Z kraje devadesátých let, ale zároveň, co je pro taky důležité, bez jízlivosti. Které je podle mě v české žurnalistice, zvlášť takové té intelektuálně angažované, až příliš mnoho.

Moderátor (Jana Klusáková): A tak se vás rovnou ptám, kdo jsou vaši autoři? A kdo by měli být vaši čtenáři?

Host (Václav Burian): Autorský okruh z části navazuje na ten, který měly Listy exilové. Na ty lidi, kteří s rizikem tady nejenom psali, ale taky potom i pašovali příspěvky do Říma, Jiřímu Pelikánovi. Čili mezi naše kmenové autory patří lidé jako Jan Sokol, Václav Žák, který je tedy šéfredaktorem, Šulc, patří mezi ně historik a publicista Jiří Vančura a další. Listy, které navazují na, jak jste řekla, tradici Literárních novin, by měly mít obsáhlejší, než třeba měly v poslední době rubriku literární nebo obecně-uměleckou, o to se budeme snažit, ji rozšiřovat a kultivovat.

Moderátor (Jana Klusáková): A vy jste mi neodpověděl, kdo by měli být vaši čtenáři?

Host (Václav Burian): Naši čtenáři, doufám, že by měli být lidé, kteří přemýšlejí o veřejném dění, kteří přemýšlejí o politice, kteří přemýšlejí o vývoji této společnosti, ale i Evropy a světa. A přitom nechtějí číst texty prvoplánově agitační, nechtějí číst takovou tu jízlivou, bojovnou publicistiku. Která se vyskytuje i na pravici i na levici. Potřebují spíš časopis nebo hledají spíš časopis, který může posloužit jako jakýsi ferment, jako jakýsi podnět k přemýšlení. A který nebude předkládat hotová kázání, co si mají myslet.

Moderátor (Jana Klusáková): Přílohu k prvnímu číslu Listů je brožura věnovaná jejich zakladateli, Jiřímu Pelikánovi. Ten zemřel v roce 99, ve věku sedmdesáti šesti let. A letos by mu bylo osmdesát. Jiří Pelikán, postava silně nejednoznačná. Jeho židovská matka zahynula za války v Osvětimi, on sám začal hned po válce ze všech sil budovat socialismus, před únorem 48 byl předsedou komunistických vysokoškoláků, po něm se stal předsedou akčního výboru na vysokých školách, to byla revoluční instituce, která prováděla takzvané čistky, nařízené stranickým sekretariátem. To znamená, že vyhazovali studenty z vysokých škol. A za jaké prohřešky? Stačí připomenout román Milana Kundery - Žert. V jedničce Listů čteme, že Pelikánův život a dílo jsou jedním z klíčů k porozumění naší soudobé historie. Proč myslíte?

Host (Václav Burian): Nebyl jsem redaktorem toho sborníku, ale který považuju za vydařený. Je to sborník, chtěl bych upozornit, je to pocta přátel Jiřího Pelikána. Není to sborník jako výsledek akademické třeba konference.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili to nejsou ti vyhození z vysokých škol.

Host (Václav Burian): Nevím, možná někteří ano, ale nevím. Nejsem si jist, jestli někdo přesně jeho roli, pokud jde o ty čistky na vysokých školách, popsal. Ale nedivím se nikomu a nechtěl bych agitovat nikoho, kdo. Nebo přesvědčovat někoho, kdo má vzpomínku na toto období. A na Jiřího Pelikána, buď jak buď, ve vysokém a vlivném postavení. Pokud mu nechce, nechce, nemůže odpustit, zapomenout tohle období, tak se samozřejmě nemůžu divit, nemám právo.

Moderátor (Jana Klusáková): Já o tom vím sice jenom zprostředkovaně, ale z úst velice věrohodných.

Host (Václav Burian): Ale myslím si, že důležité je přece jenom, když někdo pochybí, tak může buď na tom trvat. Nebo za sebou zametat stopy. Nebo tedy ty stopy nezametat a snažit se to odčinit, což si myslím, že podstatnou část svého života dělal.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, Jiří Pelikán ještě za socialismu prozřel. A stal se takzvaným reformním komunistou. A v roce 63 se stal ústředním ředitelem Československé televize. Pak po pěti letech přijely tanky a on emigroval. A v Itálii vydával zmíněné Listy. Mimochodem televize, díváte se na televizi, pane Buriane?

Host (Václav Burian): Dívám se málo, ale spíš proto, že nemám vůbec návyk se dívat na televizi. Neřekl bych, že bych si nevybral.

Moderátor (Jana Klusáková): A tak mám pro vás otázku na závěr, zaradoval jste se nad výsledky nedávného referenda o vstupu České republiky do Evropské unie?

Host (Václav Burian): Ano, když bych se ještě víc radoval. A měl bych ještě lepší pocit, kdyby byla vyšší účast. I v případě, že by bylo větší procento proti. Ale jsem rád, že převážily hlasy pro, jednoznačně.

Moderátor (Jana Klusáková): Vážení posluchači, dnes jsme vám představili Václava Buriana, který je spolu s Tomášem Tichákem výkonným redaktorem dvouměsíčníku Listy. Možná, že se na ně podíváte. A zaujmou vás. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.