Boris Rösner je držitelem ceny Alfréda Radoka

Host (Boris Rösner): Dejte pokoj, to nevím, že jste znal.

Moderátor (Jan Pokorný): Ona dělala tady nad rozhlasem servírku v hospodě, kam my jsme chodívali.

Host (Boris Rösner): Ano, ona tady dělala. Ona prožila bohužel bouřlivý život, protože od roku 71, kdy nastaly ty nejhorší normalizační procesy takzvaně v umělecké branži, tak nesměla hrát a šla dělat servírku.

Moderátor (Jan Pokorný): Jak to nesla? Úkorně? Útrpně?

Host (Boris Rösner): No velmi těžce, samozřejmě. Já jsem samozřejmě v tý době už byl v Liberci v angažmá a posléze jsem se dostal do Prahy, kamž ona chodila. Ona se znala samozřejmě se všema hercema, jako bývalá herečka a to je tak jediný co jí drželo nad vodou, že když dělala tady v tý hospodě, tak tam chodili i kumštýři vocaď z rádia, nebo právě vy třeba, což jsem nevěděl, který se s ní znali a povídali si s ní. Takže ona jakoby udržovala kontakt s tou uměleckou branží, ale bylo to krutý. Ona byla zároveň hrdá, že mě se daří a zároveň smutná, že ona nesmí.

Moderátor (Jan Pokorný): Odpustil jste po letech těm, kvůli nimž nesměla hrát?

Host (Boris Rösner): Ne, a neoudpustím do smrti, protože víte, moje matka, ono to bude vypadat, že teďka jsem takovej Oidipem zasažený, zakomplexovaný syn svý matky, ale já si dovolím tvrdit, že ona byla jedna z velkech českejch hereček a od 14 let nedělala nic jiného, než divadlo a když to kolem třicítky nesmíte dělat a neumíte takzvaně nic jiného, tak je to krutý, ale ona se naučila být vynikající servírkou, posléze vrchní.

Moderátor (Jan Pokorný): Můžu potvrdit.

Host (Boris Rösner): Takže ona byla šikovná žena, ale naštěstí se jí podařilo 2 roky před smrtí dostat se do příbramského divadla, když ty ledy trošku roztály, takže si to divadlo ještě před smrtí zahrála.

Moderátor (Jan Pokorný): Trýzníte se někdy myšlenkou, co byste dělal vy, kdyby vám sebrali divadlo?

Host (Boris Rösner): Nevim. Neumím si to představit. Já kdysi v jednom rozhovoru jsem řekl, mluvilo se o hrdinství o různých Fučících a podobných tipech lidí a já jsem říkal tenkrát velmi neskromně, že znám jediného hrdinu a to byla moje matka. Nevím, co bych dělal. Asi bych taxikařil, nebo já nevím, co bych dělal. Asi bych se někde zašil, nebo bych možná emigroval, já nevím.

Moderátor (Jan Pokorný): Taxikáři bývají taky dobří herci.

Host (Boris Rösner): Určitě.

Moderátor (Jan Pokorný): Otázka jestli je to naopak. Máte cenu Alfreda Rösnera. Jakou cenu má dneska umělec vašeho tipu? Vydá se z emocí, pobaví, rozesmutní, přiměje k zamyšlení a co dál?

Host (Boris Rösner): Víte, já si myslím, že to naše povolání je už opravdu jedno z mála snad, kterým se dá říct, že to je opravdu poslání. To mají kantoři a lékaři a filozofové a básníci. Já myslím, že člověk asi to dělá pro to. Samozřejmě ten egoismus, který v člověku být musí a ten excentrizmus a to, že prostě denně vystoupíte před pět set nebo devět set lidí, to v sobě zahrnuje nějakou prostě ješitnost. Samozřejmě, ale na druhou stranu, když prostě řeknete repliku a devět set lidí ztichne a je tam ticho v chrámu, tak to je tak povznášející, že já vždycky tvrdím i svým studentům, že divadlo se jaksi skládá z vteřin, protože jdete na představení, který trvá tři hodiny a pamatujete si jednu vteřinu, nebo dvě. Nejsilnější emotivní zážitek, nebo největší legraci, nebo když se zeptáte diváka, co tomu představení říkal, tak vám řekne, no jak on tam víte v tý chvíli, jak se ona rozplakala, to bylo úchvatný. Pamatuje si vteřinu a kvůli těmhle úžasným, nádherným, magickým vteřinám to člověk asi dělá.

Moderátor (Jan Pokorný): Já to zkusím prohloubit, nebo přimět vás k prohloubení té odpovědi, když je to otázka spíš na nějaký noční pořad nad lahví vína a s popelníkem a s cigaretou. Co je dneska, nebo v roce 2005 smyslem divadla: Ty vteřiny?

Host (Boris Rösner): Asi, asi, protože ten život probíhá tak strašně rychle a my už se neumíme zastavit. My už jdeme po ulici a nevidíme, že ten barák je nádhernej, prostě topič třeba na Národní třídě, jo. To člověk zapomene, že tam jsou ty úžasný malby.

Moderátor (Jan Pokorný): Proč to děláme?

Host (Boris Rösner): Já nevím, protože jsme blbí.

Moderátor (Jan Pokorný): Když jsem si s vámi domlouval rozhovor, tak jste hlásil, že nestíháte. Máte dabing na Barrandově, Stavovské divadlo, škola, vaši studenti.

Host (Boris Rösner): No člověk to sám pociťuje, proto třeba jsou takový věci, že když já mám prázdniny, že jo, tak já zásadně nic nedělám o prázdninách. Protože potřebuju na tý jižní Moravě se dotýkat těch vinných keřů, který tam mám, prostě a jaksi zastavit se třeba v tý přírodě, nebo u těch věcí jako, který člověka dojímaj, aniž by věděl, že ho dojímaj, to. Zastavíte se a vidíte nějaký krásný šutry a prostě je to úžasný, jo. A to divadlo je takhle magický, je to prostě chrám, je to takovej ten zážitek je, ty diváci vždycky chtějí vidět, to co sami znají, nebo to co by chtěli znát, nebo to co by chtěli prožít. A když se jim toho dostane, tak vám všechno odpustěj.

Moderátor (Jan Pokorný): Já si vás pamatuju z těch před 15 lety jste stál na pódiu v oněch emotivních časech a zvolal jste, že konečně do toho chrámu vstoupil Bůh.

Host (Boris Rösner): Já jsem dokonce díky této větě byl podezírán, že jsem hluboce věřící a dokonce mě tak část národa brala.

Moderátor (Jan Pokorný): A jste členem církve husitdké?

Host (Boris Rösner): Ano, ano, ale ono je to. To už kdysi někdo řekl pře mnou, že to divadlo je taková chrámová záležitost. Ono je to podobný, že jo. Ten vzduch tam tak zvláštním způsobem čpí, chvěje se, když vstoupíte do kostela, tak taky podvědomě ztišíte hlas. Byť nejste věřící. To je zvláštní zákon.

Moderátor (Jan Pokorný): Je to velký prostor.

Host (Boris Rösner): Je to velký prostor, kde se nekřičí nahlas, kde se neběhá a tak dále. Takže jako kdyby ten pán Bůh, kterej snad všecko nějak řídí, nebo já nevím. Někdo tomu říká mimozemšťan, někdo tomu říká příroda, tak jako kdyby opravdu do toho divadla se zase vrátil na chvíli.

Moderátor (Jan Pokorný): Má cenu při takovém pojetí divadla dávat umělcům ceny?

Host (Boris Rösner): Já myslím, že teďka to zní samozřejmě divně, protože jsem oceněn, ale já myslím, že rozhodně. Protože za prvé je to jedna z mála věcí, které to divadlo ještě víc zviditelňují, než v dnešní době divadlo se může zviditelňovat samo a zadruhé je to věc, která jaksi ukazuje, že někdo jinej má zájem, nebo dá si tu práci, aby prezentoval někoho jiného, že něco umí.

Moderátor (Jan Pokorný): To mluvíme o divadelních cenách. Herečka Daniela Kolářová, která dostala cenu za ženský herecký výkon říká v dnešních Lidových novinách, jak je tahle cena Rösnerova cena důležitá, že je udělována na základě jasných kritérií na rozdíl od filmových lvů, které jsou podle Daniely Kolářové absolutně zamlžené. Jak Boris Rösner srovnává divadelní a filmové ceny u nás.

Host (Boris Rösner): Já jsem ten rozhovor teď před chvílí četl, když jsem snídal, takže o něm vím. Je to víte, ono spíš asi Daniela narazila, nebo já jsem přesně nerozuměl tý její odpovědi, abych se přiznal. Spíš na způsob prezentace, těch cen. Ono, víte, když já to proboha nechci srovnávat, nebo nechci se nebo nás srovnávat s americkými kolegy, ale když se udělují Oscaři, nebo ty jejich Grammy, tak se o těch umělcích jakoby snad víc ví, nebo se o nich víc mluví, nebo jako kdyby ten národ je víc znal. U nás ty ceny trošičku si z nich jakoby děláme srandu.

Moderátor (Jan Pokorný): Pak se mluví o tom, jestli Martin Zbrožek moderoval dobře nebo špatně.

Host (Boris Rösner): A to je celý, to je celý výsledek Českých lvů a to je špatně, to je tragédie. Takže z tohohle důvodu asi ty ceny, jaksi ten večer to odevzdávání, ta prezentace těch cen těmi autory, nebo těmi, kteří to prostě vymýšlejí je takový trošičku shazující, protože být humorný znamená být i dneska, i když dnešní humor je dost otřesnej teda. Takže dneska se pitvoříme, nikoliv nevyrábíme humor, ale pitvoříme se. Dneska všichni takzvaní komici se pitvoří, bohužel a podle toho vypadají i ty ceny.

Moderátor (Jan Pokorný): Vy máte za sebou řadu náročných rolí v divadle, ve filmu, v televizi, ale třeba jste taky daboval Hopíka ve včelce Máje. To bylo proč?

Host (Boris Rösner): To byl můj jeden z největších uměleckých zážitků.

Moderátor (Jan Pokorný): Opravdu?

Host (Boris Rösner): Opravdu. Víte to bylo.

Moderátor (Jan Pokorný): Udělejte mi radost řekněte, to hopsá.

Host (Boris Rösner): Hopsá. Já už to neumím, to je 20 let nebo kolik, ale je fakt, že já nevím, jak to tenkrát vzniklo, no prostě dabovalo se všechno samozřejmě i kreslený filmy a tenkrát pro něj režisérka Blanka Nováková, která dělala prvních 20 dílů, poněvadž těch dílů bylo asi 150. Já už si to nepamatuju a režiséři se na nás střídali, takže si od nás odpočinuli. My ne, ale byla tam veliká sranda. Za prvé jsem se potkal s Aťkou Janouškovou, kterou jsem neviděl mnoho let, která byla přítelkyně mojí matky, neboť byla stejně stará, nebo je stejně stará jako moje matka a já jí znám od dětství. Když já byl malej kluk a myslel jsem si, že proč ta moje máma mluví s tou malou holkou, která kouří. Já jsem si myslel, že jí je 8 a ono jí bylo 30 v tý době už jo. Tak já s ní mám takovýhle humorný zážitky, ale hlavně já jsem to bral jako samozřejmě normální profesi. Já sice nechci srovnávat roli, když dabuju Nicholsona, tak se snažím to dělat stejně dobře, jako když jsem dělal včelku Máju.

Moderátor (Jan Pokorný): Neví, nevídám vás tak často, ale jako byste se neměl za co stydět. Držíte si tvář, nemoderujete zábavné pořady, kdo ví, jestli jste ozdobou rozličných párty. Berete kšefty?

Host (Boris Rösner): Nevím, čemu říkáte kšefty, ale neberu. Jestli teda vám dobře rozumím, tak neberu, já už si to zaprvé snad můžu dovolit, protože nejsem na tom úplně nejhůř. Samozřejmě já nejsem moc náročnej i když věci, který mám na sobě jsou většinou drahý, poněvadž v tomhle já jsem velmi marnivej kupovat si drahý saka a takovýhle věci.

Moderátor (Jan Pokorný): Boris Rösner má na sobě černou vestu, proužkovanou košili.

Host (Boris Rösner): Ale, jaksi kšefty, jak vy to myslíte, zásadně samozřejmě neberu, když kdykoliv se má něco dabovat, tak já dokonce vyžaduji scénář a dokonce se ptám, kdo v tom se mnou ještě dělá, aby to opravdu mělo jistej zvuk.

Moderátor (Jan Pokorný): Jste normální vy, nebo ti kteří ty kšefty berou?

Host (Boris Rösner): Víte, to je otázka na tělo. Pro mě každý.

Moderátor (Jan Pokorný): Dobře oblečené tělo.

Host (Boris Rösner): Každý máme svoje hranice. Hranice jsou gumový. V Evropské unii jsou už úplně gumový a hranice morálky a odpovědnosti vůči kumštu jsou taky gumový. Já nikomu nevyčítám, že něco dělá, nebo že dělá takzvaně kšefty. Já jsem si řekl, že je dělat nebudu a takže já si myslím, že v jistým slova smyslu na sebe můžu bejt hrdej, ale jestli jsem já blbej, nebo oni to vám neřeknu.

Moderátor (Jan Pokorný): Já jsem říkal normální. Loni na podzim jste dostal Cenu rozhlasových posluchačů. Jak to vidíte do budoucna s poptávkou po rozhlasových hrách?

Host (Boris Rösner): No to je vždycky tak smutná otázka, zvlášť když člověk v tom rádiu sedí. Víte, my rádio docela milujeme, my herci, protože tady se setkáváme s texty, které normálně nepotkáme. Já jsem třeba četl, tu cenu jsem dostal za četbu Červenýho a černýho a to je úžasná věc. Samozřejmě někomu se zdá patetická, nebo staromilecká, nebo já nevím jaká, ale pořád je tady generace, která ráda sedne k tomu rádiu a ráda si ho poslechne. Já si pamatuju sám sebe za nás, když jsem byl kluk tak ještě televizi jsme samozřejmě dlouho neměli a já si pamatuju v sobotu ve 2 hodiny rozhlasové hry pro mládež. V neděli v poledne byla povinná pohádka, oběd musel být dřív, aby se pak sedělo. To je to, o čem jsme mluvili na začátku, že se zastavil čas a člověk zapomněl na všechno a seděl u rozhlasu po drátě a poslouchal pana Högera, pana Štěpánka, jak říkal Máj a podobně, nebo když dělali dramatizovaný četby, což mi tak občas sporadicky děláme a je opravdu škoda, že to pomaličku z toho rádia mizí, ale já doufám, že to nezmizí.

Moderátor (Jan Pokorný): Jak je to podle vás s vnímáním slova v té dnešní multimediální době?

Host (Boris Rösner): No, to je právě ten problém, protože já jsem byl na několika takových podobných rozhovorech, které jsou většinou. Třeba na hodinu si vás pozvou, jako hosta někam do rádia, je tam 10 džinglů, 8 písniček, takže z takovýho povídání skoro nezbyde nic. Zbydou vytržený věty z kontextu, ale zas ta doba to asi vyžaduje a lidi nejsou už takový, aby si sedli spíš u toho žehlej, možná opravujou auto, takže mě se to moc nelíbí tenhle ten systém, který tady teďka je.

Moderátor (Jan Pokorný): Říkáte, že u divadla se učíte pořád, do smrti. Co vlastně ještě po těch, já nevím u vás třiceti letech.

Host (Boris Rösner): No přes 30 let už. Víte vždycky přijde nějaká nová práce, novej režisér, nová inspirace, kterou jste prostě ještě nezažil. Já jsem měl za sebou krásný veliký role v Liberci v městskejch a pak najednou přišel Macháček a převrátil mi svět prostě jako herci, jako vnímání. Pak po něm přišel Krejča a ten mi ho znova otočil úplně o tisíc stupňů a takovýhle, když přijdou takovýhle inspirativní lidi, tak prostě člověk protože režie, dobrá režie je prostě výuka.

Moderátor (Jan Pokorný): A je pořád se co učit taky proto, že pojetí divadla se mění? To se na jevišti Národního objeví živý kůň v Krásce a zvířeti a nebo Rösnerovu cenu dostane svérázná opera Nagano, tím jste spíš zaskočen nebo potěšen.

Host (Boris Rösner): No ani potěšen ani zaskočen. Nese to sebou doba a je to tak prostě. Já si pamatuju doby, kdy ještě byly totálně realistický kulisy a pak přišly doby, kdy najednou zmizely dveře a chodilo se hadrama a herci si začali potom po 5 pelech stěžovat, jestli tam už neuděláš dveře, tak já nehraju, prostě z legrace, jo. Takže tyhlety změny jsou úplně logický, přináší to sebou doba a tvůrci a zřejmě. Jenomže, divadlo se v odehrává v kruzích, jako ostatně celej život, tak se neustále někam, nebo do něčeho vracíme.

Moderátor (Jan Pokorný): A jak je to podle vás dnes s Národním divadlem, žije nebo se hledá a nebo to hledání je ten život?

Host (Boris Rösner): No, asi ta poslední věta je nejsprávnější, co jste řekl, ale začíná se hledat, protože dneska nejtěžší disciplína u divadla je dramaturgie. My jsme se těšili na to, až přijde ten převrat, až se bude moct takzvaně všechno a najednou z hrůzou zjišťujeme, že to není taková sranda. Protože co hrát pro dnešního diváka. Proč to pro něj hrát, když nás poráží kino, video a já nevím co všechno, multimédia prostě, úžasně atraktivní koncerty, který se tady konaj v Praze v poslední době. Co pro ně hrát, jakým stylem to hrát. Máme hrát dlouhý představení, patetický, nebo krátký, takový ty blikový představení? Takže to je opravdu těžká disciplína a to hledání prožívá zřejmě každý divadlo i to nejkomerčnější, který dneska existuje.

Moderátor (Jan Pokorný): Snad se i vám, kteří jste poslouchali rozhovor s Borisem Rösnerem, aspoň na 15 minut zastavil čas. Já vám děkuji za odpovědi, nashledanou.

Host (Boris Rösner): Já vám taky, nashledanou.

Moderátor (Jan Pokorný): Druhá část pořadu O kom se mluví, hostem byl herec, člen Činohry Národního divadla, Boris Rösner, jeden z oceněných Radokovou cenou. Telefonní čísla 221 552 155 a 221 552 255. Čekáme na vaše telefonické názory. Dobrý den.

Názor posluchače: Dobrý den, Daniela Čáslavská. Já jsem sice spíš posluchač Vltavy a rádia Klasik, ale některý pořady jako třeba tenhle se snažím sledovat podle toho, kdo je tam a takže bych ráda poděkovala panu Rösnerovi za to, že si vybírá, protože my si ho pak mužem vybírat taky. Já musím říct, že ačkoliv se vesměs tedy dívám nejvíc na dvojku ČT tedy, takže když to sjíždím a zaslechnu ten jeho naprosto podmanivej a charakteristickém hlas, takže to vždycky stojí za to se dívat na film, který dabuje. Je to pravda. Zaplať pán Bůh, že si vybírá, no ať si vybírá ještě hodně dlouho.

Moderátor (Jan Pokorný): Děkujeme za názor, hezký den. Haló další prosím.

Názor posluchače: Dobrý den, tady je Jirka, Praha. Já bych měl k tomu dotazu, jak tam mluvil o mamince, že přišla v minulém režimu o zaměstnání, tak já jsem taky jeden, který přišel o to zaměstnání, ale bohužel v tomto režimu. A v tomto režimu přišlo spousta lidí o své dobré zaměstnání, nebo o své milé zaměstnání. Tak já nevím, já myslím, že každej režim má svoje trpitele. To je všechno. Nashledanou.

Moderátor (Jan Pokorný): Mějte se hezky, na slyšenou. Dobrý den, tady je Radiožurnál, pořad O kom se mluví.

Názor posluchače: Dobrý den. No víte já.

Moderátor (Jan Pokorný): Představte se prosím.

Názor posluchače: Zdeněk Novák. Mě neobyčejně upoutal pan Rösner tím, že on jako nechce zapomenout, těm co ublížili jeho matce, protože spousta jiných za peníze je ochotna volit kohokoliv a kdekoliv a proto jako si toho dovedu vážit, když pan Vaculík, který byl pro nás třeba v 68 roce modla, najednou on rozbíjí pravici a propaguje, aby pan Patočka dostával peníze na to, aby dělal neplechy ve svejch novinách. Čili pan Rösner je vzácná bílá vrána lidí, který tohle to nedělaj.

Moderátor (Jan Pokorný): Děkujeme za názor, hezký den. Další prosím.

Názor posluchače: Dobrý den, tady Virgo, Brno. Já bych chtěl pana Rösnera pozdravit a jsem strašně šťastněj, že u vás v tom pořadu vystoupil. Jsem jeho velkej obdivovatel a vůbec divadla, mockrát mu děkuji, že tak krásně mluvil. Nashle.

Moderátor (Jan Pokorný): Mějte se hezky. Tady je pořad, O kom se mluví, připomínám, že hostem byl herec, Boris Rösner. Máte slovo.

Názor posluchače: To je škoda, já jsem chtěl jenom poukázat na to, aby lepší...i ty učitelé, aby ty herci uměli mluvit, aby jim člověk rozuměl.

Moderátor (Jan Pokorný): Děkujeme za názor. Dobrý den, další prosím.

Názor posluchače: Dobrý den, Červenka Zlín. Já bych vás chtěl všechny pozdravit. Pane Pokorný děláte to výborně, pana Rösnera taky bych chtěl pozdravit. Já bych jenom k tomu poslouchání toho rádia, já si to pamatuju z dětství, bylo to u nás taky tak, oběd byl dřív, upekla se buchta a poslouchala se ta pohádka. Kdybych ale v dnešní době řekl dceři, ať si sedne a poslechne si tu pohádku, tak si zaťuká na čelo. Totiž, lidi jsou dneska zvyklí, že se jim všechno naservíruje. Ta fantazie, když si člověk mohl představovat pod tím vyprávěním něco, tak by to mohlo být. To těm dětem dneska chybí. Vzpomeňte si třeba na, Bylo nás pět od pana Filipovského, jak četl, to bylo něco úžasného. Nashle.

Moderátor (Jan Pokorný): Předposlední telefonický názor, prosím.

Názor posluchače: Dobrý den, jsem Jaroslav z Bruntálu. Nejdřív chtěl jsem mluvit nejdřív o něčem jiném, ale trošku mě dojalo, trošku, jak já říkávám, to jak se vyjádřil ten posluchač o Literárních novinách o pletichách. To jsou jediné seriózní noviny v této zemi, i když se věnují z velké části literatury, ale jediné seriózní, objektivní. A druhá věc, pan Rösner mluvil o tom, že jeho maminka nemohla v normalizační době pracovat. Já také ne, já jsem byl u zedníků, to není podstatné, ale vy pane Pokorný, jste se měl dobře v tehdejším Československém normalizačním rádiu. Nashledanou.

Moderátor (Jan Pokorný): Na slyšenou, hezký den. A poslední telefonický názor, haló, vítejte.

Názor posluchače: Dobrý den Morava. Je to jako v bibli. Poslední muže být první. První jsem proto, že chci blahopřát mistrovi za heligonkáře Moraváky a pokud vím, tak dneska žádný harmonikáři panu Rösnerovi nepřáli. A chci říct prosím vás, každý je nějaký a určitě pan Rösner je velmi vynikající člověk, takže nechejme ho jeho názory, jaké má, respektujme ho. To je všechno, pěkný den.

Moderátor (Jan Pokorný): Taky nápodobně. A tím končí další vydání pořadu, O kom se mluví, hostem byl herec Boris Rösner. Jan Pokorný přeje dobrý poslech u dalších programů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.