Jak to vidí Tomáš Halík - 16.6.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je půl deváté, začíná pořad Host do domu. Všechny posluchače Českého rozhlasu 2 Praha zdraví Vladimír Kroc. Dobrý den. No a hostem pořadu Jak to vidí je dnes profesor Tomáš Halík, přeji krásný den.

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Dobré jitro.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tématem ve vysílání je dnes sport handicapovaných. Pokud vím, tak vy jste zažil paralympiádu v Sydney. Jaký to byl pocit?

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Je to pravda. Já jsem si uvědomil, že jsem tady před několika měsíci se vyznával z toho, že ta velká sportovní utkání mně nic neříkají, a že mám už od dob spartakiády alergii na všechno, co se děje na těch velkých stadionech, ať jsou to ty velké sportovní akce nebo popkultura nebo dokonce i ty náboženské akce na stadionech, a že nemám moc rád vůbec ty kolektivní velké, masové záležitosti. Moje srdce vždycky je u menšin a ne u většinového mínění. Spíš si vážím toho menšinového mínění a tak dále. Ale jedna olympiáda, a to ta paraolympiáda, si skutečně získala mé srdce. Mě před řadou let přesvědčila Magda Vášáryová, abych se stal členem, tuším, že se to jmenovalo Národní paraolympijský výbor, a nějak svým jménem podpořil tuhle tu aktivitu, tak jsem řekl ano. Po nějaké době jsem musel stejně se toho vzdát, protože těch aktivit je moc. Ale v rámci toho jsem měl možnost se účastnit té paraolympiády v Sydney, a to byl pro mě obrovský zážitek. Já se domnívám, že ta velká olympiáda už přece jenom dost se stává věcí komerce a že právě ta paraolympiáda otevírá úplně nový svět. Tam se přiznám, že jsem párkrát skutečně slzel, když jsem viděl třeba bezrukého černocha z Ameriky, který zvítězil v nějaké disciplíně, a teďka, jak ten člověk, který zřejmě v tom svém prostředí nevzbuzoval příliš pozitivní odezvu, jak stoupá na ty stupně vítězů a teď stoupá americká vlajka, všichni, ten ohromný stadion vstane, aby mu prokázal čest, tak to musí pro handicapovaného člověka a někdy i mnohonásobně handicapovaného být ohromným povzbuzením, a nejenom pro toho člověka, ale pro řadu lidí, kteří musí žít s nějakým těžkým handicapem. A tady je vidět, že někdy ten handicap se může stát jakousi výzvou, aby člověk vlastně nerezignoval, ale naopak nasadil sílu vůle, charakteru. Víme už z dějin Démosthénes, který měl vadu řeči, to vzal jako výzvu a cvičil se a cvičil se až se stal jedním z nejslavnějších řečníků, tak já mám dojem, že ta paraolympiáda skutečně vysílá důležitý signál do světa, ve kterým je stále více lidí, kteří jsou nějakým způsobem handicapováni.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jistě obdivuhodné je, že třeba tělesně postižení se dokáží věnovat sportu, ale jak je pro ně podle vás důležitý vrcholový sport?

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Tak jistě je dobré, když se vůbec věnují tomu sportu, ale to, že někdo i v té své kategorii dosáhne špičkových výsledků, je jakýmsi signálem a symbolem i pro ty ostatní.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Svým způsobem se handicapovaným může stát každý z nás, stačí třeba zestárnout a ztratit soběstačnost. Včera byl Světový den proti násilí na seniorech, myslím, že mu byla věnovaná docela velká pozornost. Ale k čemu je takový den podle vás dobrý?

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Já myslím, že je dobrý k tomu, abychom se nad touto problematikou vážně zamysleli. Já se domnívám, že stárnutí naší civilizace a problém stáří je něčím, co bude stále víc nabývat na významu. My jsme slýchali heslo "Mládí je naše budoucnost", většinou totalitní režimy se velice ucházejí o sympatie mladých, protože zneužívají často to, že mladí nemají dost zkušeností, a že prostě svým založením někdy tíhnou k těm extremistickým názorům a rebelii, ale místo hesla "Mládí je naše budoucnost" já razím heslo "Stáří je naše budoucnost", a to dokonce ve dvojím slova smyslu. Jednak v tom obecném pro každého z nás, pokud se toho stáří dožijeme, a potom pro tu civilizaci, ve které stále více narůstá procento starých lidí. No, dneska vidíme, pardon, že je to veliký problém také sociální, politický, kulturní, protože stále menší procento lidí ekonomicky aktivních bude muset uživit stále větší procento důchodců. A teďka si k tomu přidejme jednak tu neochotu mnoha mladých lidí plodit a vychovávat děti, čili ta západní společnost tímto způsobem stárne. No a potom samozřejmě v důsledku výživy, lékařské péče a tak dále se věk prodlužuje. Ale co s tím. Tady já se dokonce domnívám, že tím nejhrozivějším konfliktem budoucnosti nebude už nějaký zápas rasový, nacionální, sociální jako bylo v minulosti nebo ty kulturně-náboženské konflikty, které se zdají být těmi teroristickými jevy, ale že to bude ten spor generací. A že teďka si uvědomte to, že statut stáří v naší civilizaci se z mnoha důvodů během několika generací radikálně proměnil. V těch archaických premoderních společnostech byl starý člověk ctěn. Stáří bylo chápáno jako přednost. Některé společnosti si to ještě zachovaly. Já si pamatuju, když jsem byl asi před 15 lety v Japonsku, tak právě Japonsko procházelo nějakou krizí ekonomicko-politickou a v té chvíli povolali do funkce ministra hospodářství devadesátiletého muže, aby to byl signál, že jde skutečně o vážné věci, a že je třeba sáhnout k těm nejmoudřejším a nejzkušenějším. V naší společnosti tomu tak není. Často stáří je chápáno jako handicap. Já si myslím, že k tomu přispěla řada věcí. Jednak k tomu přispěla ta zlomová událost roku 1968. My jsme rok 1968 u nás prožívali specificky, že Pražské jaro, ruská okupace, ale on celosvětově, a to nejen v té západní Evropě, ale třeba i v tom zmíněném Japonsku byl rokem revolty mladých. A třeba v Německu to také znamenalo vyrovnání se s tou generací, která nějakým způsobem žila s nacismem a po těch 20 letech a více než 20 letech se ti mladí najednou začali ptát svých rodičů "Co jsi dělal?" To je něco, co u nás ještě vlastně spíš čekám. A prostě byla to ta všeobecná revolta mladých. Ta revolta mladých prohrála politicky, ale zvítězila kulturně. Od roku 68 se vlastně v módě, a teďka nemyslím jenom módu oblékání, se prosadil jako ideální typ člověka ten "sport looking, sexy looking", mladý, úspěšný člověk, a v reklamě třeba to je ten model, který je nám stále vnucován a někdy to má tragické následky, že lidé se bojí přiznat svůj věk a že se až křečovitě stylizuje do mládí. Staré ženy, které by měly svoji krásu stáří, vzpomeňte na obrazy Dürerovy a jiných autorů, Rembrandtovy, že jo, kde jsou ty nádherné tváře starců a stařen, které mají svojí vlastní estetiku a místo toho ti lidé, aby přiznali to, že se někdy skutečně do té tváře v těch vráskách vpisuje příběh člověka, charakter člověka, jeho moudrost, C. G. Jung, psycholog, říkal, že každý člověk po třicítce je odpovědný za výraz své tváře a jenom lidé, kteří jsou těžce mentálně handicapovaní, tak ti vypadají stále stejně. Ale normální člověk přece stárne a nemá se toho bát, a když vidíte zvláště na těch starých dámách, že make-upem a oblékáním minisukně a tak dále se stylizuje jako mladice, vypadají prostě komicky a trapně. Takže já myslím, že je třeba usilovat o dvě věci. Jednak jistě aktivní stáří. Řekneme si asi, co si pod tím představujeme. Na druhé straně ale také nebát se přiznat, že nastává nová životní epocha, která nová životní kapitola, která si vyžaduje zase svůj styl a má své specifické nároky.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem je profesor Tomáš Halík. Mluvíme o tom, kromě jiného, že populace stárne, ale aktivní věk se prodlužuje. Co byl před 100 lety kmetský věk, tak to jsou teď takzvaná nejlepší léta. Co to s sebou podle vás přináší?

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
No, já si myslím, že specificky v naší společnosti ještě v jedné věci jsme se nepřizpůsobili něčemu, co je ze západní kultury dobré. My jsme z té západní kultury přebrali spoustu věcí. Mnoho dobrých věcí, mnoho věcí, které prostě s sebou nese ta postmoderní, postindustriální a tak dále společnost, a některé i věci také velice negativní. Ale jedna pozitivní věc, která je v západní kultuře, to znamená to aktivní stáří, to myslím, je u nás spíše menšinovou záležitostí. Pořád ještě určité procento populace po šedesátce natáhne tepláky a bačkory, začínají víc pít, začínají víc se přejídat, začínají tloustnout a začínají chátrat na těle i na duši. A tohle to přece není třeba. Já myslím, že člověk, a teďka to rozlišme od té křečovité snahy se stylizovat do mladíka a mladice, ale že člověk přece jenom je odpovědný, pokud to jde, že jo, někde to nejde, přicházejí nemoci a tak dále. Ale pokud to jde, tak je také zodpovědný za to, aby přece jenom příliš brzy neshnil, a to předpokládá určitý životní styl, to předpokládá určitý typ stravy, pohybu a tak dále. Ale předpokládá to především pracovat se svým mozkem. To je nejhorší, když ten mozek zakrní a člověk může, může mnohé ještě dokázat. Já si myslím, že je ohromná věc to, že existují ty univerzity třetího věku a přednášky pro třetí věk. Ale to, že to u nás ještě není tak úplně samozřejmé, dokumentuje krásný příběh, který mně vyprávěl nedávno přítel, pan profesor Cyril Höschl, že také učí na univerzitě středního, třetího věku a že jedna ta stařenka říká: "Tak já teďka jsem měla promoci a pozvala jsem mojí vnučku. A víte, co se mi stalo? Vnučka říkala paní učitelce: Paní učitelko, prosím vás, pustila byste mě v pátek už v deset hodin, ona má babička promoci." A ta učitelka říkala: "To víš, Haničko, že tě pustím, víš ale tomu se neříká promoce, tomu se říká kremace." Takže tenhle ten krutý vtip dokumentuje, že přece jenom mnozí lidé u nás si to stáří spíše rýmují se smrtí a krematoriem než se školou. A ta škola je důležitá, protože to, že stáří bylo v takové úctě, v té premoderní společnosti, bylo také proto, že stáří bylo zásobárnou vědomostí, zkušeností, které se předávaly. No a dneska velká část vědomostí je vázána na nové technologie, počítače a tak dále.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na to jsem se vás právě chtěl zeptat. Že po generace to vlastně bylo tak, že se měli ti mladí co učit od starších a teď je to mnohdy naopak, protože zejména u těch moderních technologiích, o kterých jste se zmínil, často my starší nedokážeme držet krok s vývojem. Ti mladší si tyto technologie snadněji osvojují a naopak my se od nich učíme. Čili i tyto jistoty se vytratily.

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Určitě, určitě. Ono samozřejmě je to jak v čem, že. To především byl komunismus, který rozsekal, protože zrušil to soukromé vlastnictví a tak dále, tak rozsekal vlastně tuhle tu kontinuitu, profesní kontinuitu generací, že jo. To, že ať už v řemesle nebo třeba v medicíně, že, v různých oborech i vědních se snažili ti, kteří něco dokázali, také do toho zasvětit své děti a ty pokračovaly buď v tom podniku, nebo šly studovat, ale prostě v komunismu to nebylo možné, že jo, nebyly ty rodinné podniky a na ta studia se zase měl spíše dostat někdo z toho dělnického prostředí než někdo, jehož otec byl univerzitní profesor a byl by schopen předat svoji knihovnu, svoje vědomosti a tak dále. Tohle to snad může být dneska napraveno, takže jakási kontinuita přece jenom přinejmenším určitých životních zkušeností je důležitá. Jistě, že je to zase podle oborů, že jsou některé obory, ve kterých více vynikají přirozeně mladí lidé, protože to jsou obory ty technické, které vyžadují tu část mozku, která je daleko aktivnější v mládí, ale jsou zase obory, a to jsou možná spíš ty naše humanitní obory například, kde ta schopnost udržet v mozku takovou tu kognitivní mapu, to znamená, že člověk přece jenom má takový přehled o věcech a dovede ta nová fakta zasazovat do celkových souvislostí, tak to umožňuje, že v těch našich oborech často lidé dosahují největších úspěchů a píší nejlepší publikace v poměrně vysokém věku. Ale to, na co jste narazil, to je samozřejmě strašně důležité, protože zejména ten rozvoj počítačové techniky a internetu naprosto změnil typ civilizace. Nedávno jsem četl i studii o tom, že vlastně radikálně mění i způsob vnímání člověka, že ubývá třeba schopnost soustředění. Já to znám také. Když pracuji na počítači a věnuji tomu hodiny a hodiny, takže mnohokrát přeruším tu práci a kliknu si na to, jestli mně přišel nějaký e-mail, nějaká zpráva, a že lidé, kteří tohle to běžně dělají, takže pak nejsou schopni se hlouběji soustředit na nějaký jeden text, že skutečně ten způsob soustředění, zacházení s mozkem, s pozorností se radikálně mění v důsledku toho, že pracujeme na tom internetu a samozřejmě přepínáme různé programy, okna, podokna a tak dále. A prostě ta počítačová gramotnost se stala analogií té gramotnosti. Dneska prostě člověk, který nedovede zacházet s počítačem, tak v dnešní civilizaci má stejné postavení jako před 100 lety měl člověk, který neuměl číst a psát. A to, že zvláště ty malé děti už pracují s počítači, tak to samozřejmě je vede k tomu, že často pohrdají tou starší generací svých rodičů a zejména prarodičů, kteří prostě do tohoto světa nevstoupili. Myslím si, že je to neoprávněné. Zase by bylo třeba vědět, jednak na jedné straně je samozřejmě dobré, když i část těch seniorů se naučí třeba pracovat s tím počítačem a internetem a jsou mnohé kurzy. A vím, že mnoho starých lidí v tom našlo zálibu, zvlášť těch lidí, kteří jsou třeba hodně osamělí, takže pro ně je důležité, že mohou na internetu sledovat nejrůznější události a tak dále. Na druhé straně ale svět nestojí a nepadá jenom s tím internetem a počítačovou gramotností a mladí lidé a děti by se měli učit také oceňovat na lidech ještě něco jiného, než že jsou jaksi velmi praktičtí a zběhlí v těch nových technologiích. Také je třeba říci, že ty nové technologie, jakkoli jsou strašně důležité a nedovedu si dneska představit pořádnou vědeckou práci bez těchto pomůcek, tak mají také svoje osidla, mají svá nebezpečí. Myslím, že už jsme kdysi o tom tady někde mluvili, že prostě ty děti, které vysedávají stále u počítače, dneska už to není u televize, dneska už je to u počítače, takže ztrácejí trpělivost s člověkem. Pak prostě přijde babička, něco po něm chce a ona nemůže prostě zmáčknout jenom tlačítko s nápisem delete, vymazat, už jsou zvyklí manipulovat s tím světem a zvlášť tedy, když prožívají hodiny a hodiny u těch počítačových her, které jsou někdy skutečným morem. Zvlášť tehdy, když jsou to ty násilné hry a já jsem s úžasem sledoval, že televizní programy už propagují tyhle ty počítačové hry s násilnými tématy, kde skutečně ten mladý člověk se stává etickým invalidou, kde se rozvíjí určitá krutost, která v dětech je. My máme takovou iluzi o dítěti jako andílku a tak dále, ono to tak není. V dětech je také pudovost a je tam určitá krutost. Děti dovedou být neobyčejně kruté jak ke zvířatům, tak k sobě na navzájem a ta pudovost, která tam je, tak je třeba, aby byla kultivovaná výchovou. A jestli to není, jestli naopak ta pudová stránka je zneužívána těmi výrobci těch her a ještě se oslabuje i taková ta, takový ten přirozený odstup od toho světa krve, výkřiků smrti a násilí, a předvádí se to jako taková nezávazná legrace, tak je to něco, co skutečně vychovává generaci lidí, kteří nemají etický cit a někdy také množství zabijáků, teroristů a kriminálníků. Tohle je věc, vůči které tedy nedovedu být, nedovedu být tolerantní.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě bych se vrátil k tomu Světovému dni proti násilí na seniorech, který jsme si včera připomněli. Protože jak jsme se dozvěděli, každý osmý starý člověk se setkal s fyzickým násilím nebo výhrůžkami, zejména ze strany blízkých. Kde se to bere, pramení to ze špatné výchovy, může to souviset s tím, co jste před chvílí řekl?

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Samozřejmě to s tím souvisí, ale souvisí to s řadou ještě dalších věcí, protože ten starý člověk ve své bezmocnosti, a oni, že jo, na jedné straně jsou ti lidé, kteří se tedy snaží tím aktivním životem prodlužovat tu aktivní část, ale nikdo z nás nemá záruku, že to náhle neskončí. A takže se může stát, že člověk se náhle stane bezmocným a ta bezmoc stáří je něco, co vlastně v té mladé generaci probouzí jakýsi nevědomí strach z toho, že takhle také mohu dopadnout. Ti staří bezmocní lidé nám nastavují zrcadlo. Člověk si to často nepřizná, ale vlastně ta agresivita plyne z toho, že on to nechce vidět, ten starý člověk je mu nějakým způsobem protivný, dráždí ho, ale dráždí ho také tím, že mu připomíná: No, takhle taky za nějakou dobu můžeš, a je to celkem pravděpodobné, dopadnout. Takže ta agresivita se někdy vybíjí i v tom fyzickém násilí. S tím, jak se chápe to stáří především jako handicap v té naší společnosti a lidé jsou stále vychováváni k tomu, že tím ideálem je ten výkonný člověk, tak tam je ještě jedna věc. Já v té budoucí, v tom budoucím sporu generací nebo válce generací, které se velmi obávám, tam myslím, že se může stát strašně ničivou zbraní to, o čem se dnes mnohdy diskutuje a nepřihlíží se k tomuto aspektu, a to je euthanasie. To, že... nebo asistovaná sebevražda, že jo, to, že je možné nemocného člověka jaksi předčasně vypravit na onen svět. Jistě, já si myslím, že každý člověk má právo a měl by to právo i svěřit svým blízkým, rozhodnout o tom, že v nějaké fázi, kde není možnost návratu k lidsky důstojnému životu, takže se třeba nebude používat ta nadstandardní technika, která víceméně jenom prodlužuje takové nedůstojné přežívání. Tohle to, čemu se někdy nesprávně říká pasivní euthanasie, je humanistická záležitost. Ale ta takzvaná aktivní euthanasie, že se nějakým lékařským zásahem ukončí život člověka, anebo že lékař má být asistentem sebevraždy, to je věc, myslím, eticky naprosto nepřijatelná, lékař má léčit, nemá zabíjet, sebevražda je vždycky tragický úkon, ale jestliže člověk se k němu rozhodne, nechť je jeho zodpovědnost a nechť ji nedeleguje na lékaře. A právě v tomhle tom sporu generací se to může časem stát strašlivě nebezpečnou zbraní. Lidé dneska, protože jsou samozřejmě kliniky, které z toho budou obrovsky profitovat z té euthanasie a mají na tom fiskální zájem, tak přicházejí s takovou pseudohumanistickou ideologií, ano, to má pomáhat těm velmi trpícím lidem. Velmi trpícím lidem dneska může pomoci jak paliativní medicína, tak nejrůznější hospice a hospicová hnutí, která vytvářejí důstojné prostředí pro ty poslední okamžiky života, které mohou být nesmírně cenné, a já jako kněz jsem doprovázel přece jenom pár umírajících a vím, co znamenají někdy ty vrcholové okamžiky života, kdy člověk prochází samozřejmě svými krizemi, bolestmi, úzkostmi, ale pak třeba dozraje k něčemu, k čemu v celém životě se vlastně nikdy nedopracoval. A víte, já se bojím, aby to nebyla taková analogie potratů, kde se také hovořilo o tom, ano, tak schválíme to jenom pro ty naprosto ojedinělé případy, kdy by byl ohrožen život matky. A pak se stalo, že ty potraty byly jaksi přípustné ze sociálního hlediska a děvčata chodila na potrat jako vytrhnout si zub. To naštěstí dneska už trošičku mizí, ale něco takového by mohlo být slovo euthanasie. Najednou, když nám ten dědeček tady vlastně překáží a v podstatě už jako z toho života nemá to, co my bychom si představovali, že je tím úspěšným životem, tak ho odvezeme na přerušení života a já si myslím, že to by bylo něco příšerného. Čili velký pozor na ty záležitosti okolo euthanasie. No a je třeba skutečně přehodnotit ten vztah ke starým lidem. Staří lidé jsou vystavováni násilí. Já nevím, jestli je to jaksi o to lidi víc než to bylo v minulosti, my samozřejmě k mnoha těm věcem, násilí na dětech, sexuální zneužívání a tak dále, jsme dneska citlivější, protože se o tom víc mluví, že jo, dřív to bylo, je to okolo nás mnohdy skryto a třeba se vezme jedno spektrum, na které se vrhne pohled, ale potom je mnoho dalších, kde to nevidíme, takže ono to nějakým způsobem asi bylo i dříve. Dneska si myslím, že to objektivně skutečně narůstá v důsledku toho, o čem jsme hovořili, a že je třeba přehodnotit. Nejde jenom o to fyzické násilí, jde o psychické násilí, jde o to znevažování starých lidí. I takové co někdy i bohužel lékaři mají matko, a tak dále, říkají těm starým lidem, nechť nazývají jménem, chovají se k nim důstojně. No a jedním velkým násilím je také sociální izolace starých lidí. Čili žít s nimi, přijmout je, mít trpělivost a vědět, co jste nyní vy, budeme i my.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším hostem v pořadu Jak to vidí byl profesor Tomáš Halík. Děkujeme. Na shledanou.

Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Hezký den.