Jak to vidí Václav Cílek - 8.9.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobré dopoledne v naší rozhlasové společnosti vám přeje Zuzana Burešová a také geolog Václav Cílek, který je hostem půl hodiny před devátou. Vítám vás. Přeji pěkný den.
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak nás zase postihly povodně, o kterých už jsme tady v našem vysílání mluvili několikrát, byly to bleskové povodně, v postižených oblastech se uklízí. Velká voda určitě mění tvář krajiny, ale velice výrazně postihuje lidskou duši, a to bude právě téma dnešní půlhodiny. Vy jste se zabýval nebo přinesl jste sem do studia takovou velice zajímavou vědeckou práci, tak si můžeme hned začít povídat o tom, co lidé bezprostředně prožívají po takové katastrofě, jakými jsou povodně?
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Pojďme se zamyslet nejdřív nad tím, co prožíváme my, že jo. Já jsem se ráno probudil, jako temný nebe, teďka jsem si vzpomněl, jak pan režisér, se kterým pracuju, říká: Tohle léto nešlo natáčet, protože vždycky dopoledne bylo jiné počasí než odpoledne. Jo, jako nádherný, dramatický mraky, úplně jako nevyzpytatelný, ztěží byly 3 stabilní dny, že jo, potom vlastně sucho, že jo, který jako nastalo. Já sám jsem zažil věci, který jsem nikdy neviděl, zažil jsem v létě bouřku, která se odehrávala v podstatě jenom mezi mrakama, se přesouvaly takový jako světelný plochy, žádný lineární blesky, žádný vertikální blesky, který by prostě zasahovaly zemi. Já jsem počítal jako průměr mezi bleskama bylo tak 4 nebo 5 sekund, jo, tak jsem si zase uvědomil, jak když před těma několika rokama antropologové zkoumali eskymáky a lidi za Severním Polárním kruhem, tak ti jim říkali: No a nejhorší je, že my vůbec takovýhle počasí jako nepamatujeme, jo. A teďka jako kdykoliv mluvíte jako s lidma, tak ti vždycky říkají, co viděli. Třeba déšť padal horizontálně, protože byl silný vítr a normálně ten vítr zatlačil déšť pod tašky prostě, takže byly vyplavený půdy, který mají normálně střechy v pořádku, jo a tak dále. Prostě stala se, toto léto se stala celá řada věcí, které jako nikdo neodhadnul a jako který vzbuzujou, já bych neřekl strach, ale bázeň, jo, protože ta bázeň, jo, to je ten respekt smíchanej trošičku jako se strachem. No a to, oč se nám asi dneska jedná, je to, jak vlastně tohleto lidi prožívají dlouhodobě a zejména, jak to prožívají ti lidé, kteří doopravdy prožili tsunami, Katrinu, jako velký zemětřesení, záplavy všeho druhu, co to jako vlastně dělá s jejich duší, že jo.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě proto jsme se tady sešli, u nás v našem rozhlasovém studiu. Ale než už se dostaneme k těm konkrétním věcem, není to tak, protože vy už jste mi říkal o tom, že ono to tak souvisí s tou dávnou historií, že si myslíte, že ten chaos mezi lidmi se odráží vlastně i v té přírodě. Je tam tedy nějaká souvislost?
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Víte, tohleto vědecky asi není vůbec jako postižitelná věc, nicméně myslím si, že většina z nás má v sobě takovej jako archaickej strach, ale možná je to archaická zkušenost, že jako když se něco děje s těma živlama, že když se něco děje s přírodou, že se něco děje se společností. Já jsem si včera nalistoval Thukydidovy dějiny Peloponéský války, to byl velkej 30letej konflikt 5. století před Kristem, že jo. A Thukydides, kterej sám byl jako generál, takže takovej jako velmi, jako nepíše o Bozích, jako velmi jako realistickej, má tam najednou takovej odstavec, jo, že v tomhletom období jako bojů mezi Řecky nikdy nepostihlo Řecko tolik záplav, zemětřesení a morů, jo a že tyhlety věci, který dřív byly neobvyklý, se stávají normálními. Já to teďka nechci říct, že prostě jako ekonomická reforma nebo ekonomická krize souvisí s přívalovými deštěma, ale za prvé je v tom kus zkušenosti lidstva, že tyto věci se dějí a nevím prostě přesně, proč, nějaký příčiny bychom si prostě našli. A pro mě je to takový, jako zase tak jako pracovně si říkám: Ano, je rozkolísaný prostě politický nebo ekonomický chod společnosti, jsou rozkolísány taky živly, to znamená, je to takový to období, takový to trošku jako osudový, který může bejt. Ale k tý osudovosti teda, když už jsme začali tímhletím způsobem, to jsem si teďka našel v Machiavallim, který tohleto jako řeší, na kolik je člověk jako osudově jako svázanej a on tam dává právě příklad povodní. Říká: Ano, jako osud je ten, že prostě přijdou povodně, že je špatný počasí a nemůžeme s tím nic dělat. Ale volba je ta, že my se na to připravíme, že v těch šťastnej dobách uděláme ty hráze a to město si jako uzpůsobíme k tomu. To znamená v okamžiku, kdy ten osud jako na nás udeří, tak my máme možnost ho jako zlepšit, zmírnit ty následky, jo. Ale doopravdy to, co mi nejvíc vrtá hlavou, je právě ta souvislost mezi vodou, živlama, počasím, klimatem a stavem společnosti.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
No a my už se dostaneme k té práci, která mapuje chování lidí bezprostředně po takových velkých katastrofách. Co tedy ti lidé prožívají bezprostředně v těch prvních dnech po té katastrofě? Ať už se jedná o povodně, ať už se jednalo o Katrinu, tsunami a další?
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Prakticky po všech těhletěch neštěstích nebo teroristických útocích dokonce, jako v Istanbulu nebo teda v New Yorku, psychologové prováděli takový jako zkoumání chování, co lidi doopravdy jako pociťují. Takže jakej je takový obecný vzorec? Když se něco stane, tak 30 až 40 % lidí to nějakým způsobem v té první fázi duševně odskáče. A to je dokonce jako hodně zvláštní, že se to týkalo, třeba v Istanbulu se to týkalo i školáků z jiné čtvrti, než ve které došlo k teroristickému útoku. To znamená, spíš to vypadá, že to je taková jako intruze, že to je takovej jako nápor na tu vaši psychiku, že jako ten pocit bezpečí je najednou rozhozenej, jo. A teďka jako je zajímavý to, že v těch bohatejch společnostech je to rozhození o něco větší a je na to několik vysvětlení. Takový 2 základní vysvětlení je to, že jak všichni pracujeme nebo skoro všichni, že jo, už pracujeme duševně, tak už nemáme další duševní energii na zpracování katastrofy. A druhá věc se ukázala zejména teda po Katrině, kdy se ukázalo, že černoši snáší vlastně tu Katrinu hůř než běloši. A když se to odfiltrovalo i od ekonomického zázemí, tak pravděpodobná, pravděpodobný řešení je rozvodovost. Jo, tam, kde je vysoká rozvodovost, tak ty děti nebo lidi mají odmala prostě jako zážitek větší nejistoty a většího strachu. A když přijde podobná záležitost, tak je to snáz jako rozhodí. Takže zase je to jako trošku jako o stabilitě rodiny tahleta jako věc. No, takže v prvních jako třeba 2, 3 týdnech nebo měsíci po katastrofě je nutný počítat s tím, že 30 až 40 % populace je tím nějakým způsobem zasažena. Tomu zasažení se říká nějaká posttraumatická stresová porucha, je to celkem jedno, je to prostě nějakej typ šoku, projeví se to nespavostí, nervozitou, špatný sny, objeví se mraky na obloze, začnete se bát, sevře se vám žaludek, nebo se vám objevujou ty flashback, takový ty náhlý prostě jako návraty jako paměti vlastně toho, co se stalo, jako velká nejistota, co s náma bude. Teďka ten strach je někdy úplně paralyzující, takže lidi jako nevědí, co mají dělat. My jsme to viděli po těch českejch a moravskejch povodních, jak jako tak choděj bezradný lidi a tý zkázy je tolik, že prostě vůbec nevědí, kde mají začít, jo. A to se, to trvá někdy prostě jako celou řadu dní. Tak to je ten začátek. Poměrně rychle, zejména u těch vzdálenějších lidí, se tahleta věc dává dohromady, ale nicméně po 2 až 3 letech v průměru ještě 10 % lidí, těch účastníků tý katastrofy má problémy. Pro Katrinu to bylo spočítáno 9, pro moravský povodně 10 %. Vypadá to, že to je jako relativně jako konstantní vlastně jako poměr a že se to protahuje přes ty 3 roky. Mimochodem, ještě to období těch 2 až 3 let je kritický z jinýho hlediska. A je to kritický proto, protože lidi si konečně opravili ty domy, vozovky, jo a najednou mají víc času a teďko jako přemejšlej, co se životem, co s manželkou, jo, jako jak děti, jo a tohleto a po těch ..., a v týhletý fázi se znova, prostě jako nabíhá taková jako druhá paralelní možnost prostě nějaký jako poruchy.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdo je odolnější v těch prvních dnech, prvních měsících, jsou to muži nebo ženy?
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
První reakce jsou hrozně individuální, dokonce je častá reakce, my jsme to zase viděli v televizi, že se lidi smějou, jo. Ono je to většinou rychle přejde, je to poměrně běžná reakce na to, že se zachránili, jo, že to vlastně přežili, že ... Ale obecně teda, v těch prvních dnech se snáz rozhodí ženy a trvá to někdy prostě týden, 14 dnů, než se jako dají dohromady, ale pak se ukazuje, že ta tíha vlastně budování, vlastně často manuální práce leží na těch mužích. Takže vzápětí teda v tý druhý fázi jsou mnohem víc ohroženi muži. A Katrina, že jo, už je nějakou dobu a postihla velký množství lidí, takže tam ten statistickej průměr je hodně velkej a to, co je nutný jako říct a varovat, ne proto, abychom lidi zneklidnili, ale aby prostě s tím nějak počítali, je, že po tý Katrině bylo 3x víc infarktů u mužů zejména.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Vlastně když byla Katrina, to bylo před 5 lety, ten hurikán, 80 % města New Orleans bylo pod vodou, 1800 lidí zemřelo. Stoupla tam kriminalita?
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Katrina je hrozně zvláštní věc a New Orleans je zvláštní město. Že jo, my dneska vidíme takový ty nadšený reportáže, jak se prostě vrátil do New Orleans život, skutečně do mnoha ulic se ten život vrátil, ale do mnoha ne. Zpočátku po Katrině se kriminalita snížila, v New Orleans byla vždycky jako hodně velká a snížila se pravděpodobně proto, že jako první se vraceli lidi, kteří cítili vztah ke komunitě nebo k místu, jo, to znamená, ti chtěli budovat, ti chtěli jako vytvářet. Ale zhruba po roce se to začalo otáčet a najednou měli v New Orleans o 80 % víc vražd. To znamená, počet vražd v New Orleans dosáhl asi nějakých 97 na 100 tisíc obyvatel. Kdyby tohle mělo bejt v Praze, milión 200 tisíc obyvatel, tak máme za rok v Praze 1000 vražd, jo, nebo víc jak tisíc vražd, máme 3 vraždy denně teda, jo. A ono se ukazuje, to je právě další taková jako důležitá věc, že pokud ta společnost trpěla nějakou třeba skrytou sociální chorobou, jako chudoby, z neuznání, apartheidu, rasismu, jo, ale nejčastěji je to taková násilná chudoba. A když do toho přijde ta katastrofa, tak tu sociální nemoc zvýrazní, jo. Naproti tomu, když přijde katastrofa do města, který je uspořádaný, tak často, jsou zase jiný příklady, že prostě celý město odejde, nedojde vůbec k ničemu, žádnýmu rabování, k ničemu, ti lidi se zase spořádaně vrátěj. To znamená, tady je ta síla jako zesilující. Něco podobnýho asi platí i o manželstvích. Ukazuje se, že pravděpodobně následkem těch různých povodních se v průběhu prvních několika let rozpadá asi tak jako 15 % manželství, je to většinou práce na obnově, která se nepovede, a zpevňuje 30 %, jo. Takže je tady furt jako silnější zastoupení toho jako zpevňujícího se mechanismu. A ještě jako jedna důležitá věc, my se vždycky na to díváme nebo žurnalisti jako, čeho se máme bát, jaký choroby a tak dále. Ve skutečnosti jedna věc, která je hodně málo studovaná, je, že ta katastrofa lidem často nabízí prostě jiný hodnoty a jako řekl bych, takovou jako jinou trajektorii života. Takže v poslední době se začíná vlastně studovat pozitivní vliv katastrof na takový jako dozrávání člověka, na to, že ho vytrhne prostě z toho jeho zažitýho a postaví ho do nový situace a zdá se, že tahleta pozitivní role je taky značná.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Když se zamyslíme nad vůbec, všeobecně nad pojetím katastrof, semkne to lidi, alespoň v těch prvních týdnech, měsících anebo je to rozdělí? Ten váš dům byl postižen méně, my jsme na tom hůř.
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Ono hodně záleží na strategii, jakou se přistupuje. Já vlastně se omlouvám, že tady takhle jako poklidně, že jo, ve studiu jako hovořím o těhletěch věcech, který mě jako nepotkaly, jo a že jsem tady za toho chytrýho, protože jsem to neprožil. Ale zase na druhou stranu, o těchto věcech se kupodivu hrozně málo mluví, mě to jako překvapuje. Já myslím, že to byl /nesrozumitelné/, to je celkem jedno, jeden z těch amerických sociologů, který už kdysi dávno vymezil takový dvojí základní pojetí katastrofy. První pojetí katastrofy, on tomu říká, že je hollywoodský, jo, to znamená, přijde uragán, rozbije sociální strukturu, jo, lidi začnou jako loupit, vyrojej se gangy, ti hodní lidi jsou jako v menšině, někam se stáhnou, tam se objeví ten hrdina, zažene ty padouchy, nastolí řád a pořádek, jo. A tohleto je schéma, který se neustále opakuje ve filmech. A proto možná jako funguje i trošku jako návod. Je to zase jako velký nebezpečí prostě tý kinematografie, nebo televize, jo, že prostě vtiskne nějakou představu. Ale podle řady studií tohleto vůbec neodpovídá skutečnosti. V okamžiku, kdy přijde katastrofa, tak většina společností, zejména těch zdravých nebo víceméně zdravých společností ví, že prostě musí zachovat pořádek nebo řád mnohem větší, než kdykoliv předtím. Takže ti lidi si zčínaj jako pomáhat, dochází ke krádežím v obchodech, ale není to to rabování, ale je to to, že prostě lidi cejtěj, že nemají žádnou pomoc, že jsou ohrožení, tak si jdou nabrat potraviny a vodu, prostě dělají naprosto něco jako logickýho, co by správně jako dělat neměli. A teďka ty média slíděj po tom, co se stalo. Takže byla analýza v New Orleans, že se objevili nějaký podezřelí lidi ve čtvrti, takže někdo prostě vzal pistoli, několikrát vystřelil do vzduchu, aby ukázal, že místo je střežený, jo. Jedny noviny z toho udělaly střelbu v ulicích, další noviny z toho udělaly městskou válku, jo, aby se naplnil ten první hollywoodskej scénář. Takže ve skutečnosti ty komunity v tý první fázi tý katastrofy ve větší, jako většinou vnímají dobře. Teďka to, co lidi potřebujou, bylo děláno i na našem území, že jo, vyšel jako docela pěknej sborník, poměrně složitej v nakladatelství Academia, jmenuje se to Psychologie katastrofické události, takže tam jako řada těhletěch věcí je popsána a potom hodně věcí je popsáno třeba na www.understandingkatrina.com nebo je taková krásná zpráva z 9. Dvorce právě o Katrině, kdy dobrovolníci jako pomáhali. Takže těch zkušeností je jako, řekl bych jako celá řada. Teďka třeba v tom New Orleansu lidi nesnášeli policii a v tom okamžiku jako americká armáda, když se konečně probrala, tak nasadila ty těžký ozbrojence. A ti zvětšili chaos v ulicích. Protože to bylo jako jasně vidět, že se prostě, že se děje něco špatnýho. V Katrině nastoupili studenti, dobrovolníci psychologie a teďka jak se jako hrozně sžívali, jako opatrně jako, to bylo jako zajímavý. Především jako starší psycholog jim poradil, ať vůbec neříkají, že jsou psychologové, ale že jsou dobrovolníci, to znamená, že oni tam přicházeli jako dobrovolníci. Další věc, ty lidi byli plný jako neštěstí, ale ti studenti naštěstí měli zase ten rozum, jo a byli instruovaná, aby se nepouštěli do nějaký hluboký psychoanalýzy. Takže oni s těma lidma jenom mluvili, jo a dávali pozor, aby prostě tam nedošlo k tomu, k čemu údajně dochází v těch psychoanalýzách, jako že se lidi rozpláčou, jo, že se objeví ty traumata - ne, to jako to nevyvolávalo. Jo, tenhleten obyčejnej rozhovor byl hrozně důležitej. Potom další věc, která mě jako hodně zaujala, je taková potřeba malých rituálů, jo. Jako jsou třeba dožínky nebo tak, tak se doopravdy jako ... Takhle, co nejvíc pomáhat, co je ten základní mechanismus, je ten, že když se vaše osobní neštěstí stane součástí kolektivní paměti. Jo, proto má cenu mluvit o holocaustu a o těhletěch věcech, protože to, co lidi v sobě dusej a dělá to neplechu, tak to se dostane ven a teďka se to přiloží k tomu utrpení nebo k těm zkušenostem těch jinejch lidí a tím dostanete nějakej takovej jako komunitní útvar a s tím už se dá zacházet. Takže si psychologové, záchranáři a tak dále povšimli nebo místní lidi naprosto instinktivně, že má cenu udělat třeba povodňovej bál, jo. Prostě je podzim, přežili jsme, všichni už konečně nějak jako bydlíme, někteří ne tak úplně, jo, to znamená, nějakým způsobem to i jako odstupňovat, jo, tohleto. Mohlo by možná přijet potulný divadlo nebo prostě, nebo něco takovýho, zahrát loutkovou hru o povodni, jo, v jinejch případech teda víc tragicky, že jo, jsou to třeba ty mše za mrtvý nebo v jinejch komunitách. Ale prostě má význam se ..., má, řekl bych úplně zásadní a hrozně velkej význam, se k tý povodni postavit jako společnost, ne jako jednotlivci, aby si každý zalezl do svých kuchyně, jo, a tam si jako promítal, jaký to tehdy bylo. Takže to je jako věc, si prostě představuju venkovskou tancovačku, kde se prostě všichni ožerou, vypláčou se, jo a něco zmizí teda z tohodletoho. A toho se mimochodem zdá, že to může bejt v základu těch prostě rituálů, který známe, já nevím, z pravěku, z antiky nebo ze středověku, z těch minulejch století, prostě tahleta očistná psychologická funkce. Tak to je taky taková další věc.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Mluvíme o přírodních katastrofách, o povodních, nejenom tedy u nás, ale povodně v Pákistánu, největší povodně vůbec v dějinách této země, mluvíme o požárech v Rusku, o hurikánu Katrina. Když se podíváme do budoucna, co by se mělo v našem pojetí změnit v pohledu na přírodu, v pohledu na lidi, které prostě postihla tato katastrofa? Jaký je z toho takový závěr a pohled do budoucna?
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Víte, já to řeknu schválně jako hodně jako primitivně a bez jako klimatických modelů. Já to takhle říkám jako často, že doopravdy ta předpověď toho počasí na druhej den, když zapomenete, jaká je, tak je vzpomenout si, jak bylo počasí včera. To znamená, když budeme si říkat, jaký bude počasí dalších 5 let, tak já bych jako takový hrubý vodítko vzal, jaký bylo počasí za uplynulých 5 let. A vyplývá z toho několik věcí. Jako můžu mluvit jako vědečtějc a složitějc prostě, ale jako zásadně jako nechci. První věc je, že doopravdy tohleto rozkolísaný počasí, trošku jako nepředvídatelný, tu hrozný sucho jako v Rusku nebo jako začátkem léta u nás, vzápětí prostě hrozný vlhko, že jo, jako teďka, takový jako ..., později se bude opakovat. Zase, nemám význam jako nikoho strašit, jo. Neříkám to proto, aby člověk byl buďto prorok nebo aby jako vytvářel nějaký napětí. Říkám to proto, že když teda už opravujete ten barák, nebo já nevím, most, tak počítejte s tím, že podobná příležitost se bude opakovat nebo může, nebo s velkou pravděpodobností, že se může opakovat. To znamená, buďto to nedělejte vůbec, jo, anebo to udělejte pořádně. Jo, jako nespoléhejte se na to, že prostě teďka 20 nebo 50 let se nic nestane. To je jako, řekl bych, první věc. Druhá věc, která mě teda jako hodně zaujala, je taková skoro jako by ta paměť těch povodní, těch přívalových dešťů nebo silných srážek, který se vrací. Na tom Valašsku to je vidět, že jo, a leckde jinde na stejný místa. Ono je to daný jednak tím, že tady jsou prostě nějaký klimatický režimy, nějaký to jihovýchodní proudění, že, který se nějakým způsobem ustálí na velký ploše. A to je kombinovaný s tím faktorem toho povrchu, ty údolí, hory a tak dále. Nicméně prostě i když to nebudeme zdůvodňovat, tak jenom z prostého pozorování víme, že prostě ty přívalový deště mají tendenci se vracet, jo, do míst. Takže jako další věc teda vhodná k zvážení. Potom je tady ta záležitost, že obecně tý krajiny, to znamená, doopravdy, když se správně oře, jo, vodorovně, že jo, když jsou nějaký ty terásky, když si dáte pozor na ty všechny lesní svážnice, který prostě urychlujou ten tok, tak trochu tomu pomůžete, jo. Třeba o 10 nebo o 20 centimetrů, ale prostě nějakej vliv to má a ten vliv je jako dlouhodobej. Další věc, kterou říkali všichni lidi, kteří vlastně působili v těch podhorskejch oblastech, je ta úplně neuvěřitelná síla vody. Jo, když máte povodeň v rovině, tak ta voda často prostě mírně stoupá a skoro nic se neděje, ale v okamžiku, kdy máte podhorskej tok, tak to prostě bere metrový kameny úplně jako ledabyle. Já vím po tom roce 2002 a Klabavě, že jo, jsme viděli přemístěný betonový desky, dejme tomu 2,5x1,5 metru, 40 centimetrů tlustý, nebudu počítat, kolik metráků to váží, a ty povodeň vyzvala ze dna říčky a naskládala je jako karty prostě na sebe o 50 metrů dál. To znamená, v těch podhorskejch oblastech, kde ten spád je velkej a voda má takovej jako turbulentní charakter, tak je to takovej živel, že prostě vůbec jako váhám jako, co tam dělat, nebo jako téměř naše technika na tohleto nestačí. No, tak ...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě se zeptám na jednu věc v této souvislosti. Hodně lidí přemýšlí o tom, že ta místa, kde žili jejich předkové, že prostě opustí, že tam nelze žít. Hodně lidí poukazovalo třeba na Troubky, obec, která už byla několikrát postižena povodněmi a hodně lidí, zaregistroval jste to sám, se ptalo: Proč se vlastně ti lidé tam stále drží? Proč se nevystěhují? Jak se na to díváte vy?
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
První věc je hrozně jako jednoduchá, protože ty lidi nemají peníze, mají peníze ztěží na opravu s pomocí státu, nemají peníze na nákup nového pozemku a nemají peníze na vystavění novýho baráku. Teďka starej barák neprodaj, protože je v zátopový oblasti a nikdo jim ho nepojistí nebo za hrozně velký peníze. To znamená, ti lidi se stávají vězni svého místa. A je to ..., tady by měl stát pomoct, jo, nebo obec, jo, nějakým způsobem. Ne vždycky všude, ale prostě jsou místa, kde by to měly. Často si lidi ale můžou za to dost jako sami, že třeba zahází staré koryto, jo, nebo že včas jako neudělají ty povodňový prostě opatřený poměrně jednoduchý. Takže tady je to taková jako věc vždycky, vždycky jako složitá. Další věc, o který já teda často přemejšlím, nevím, jaký jsou s tím zkušenosti, u nás zatím poměrně malý, je povodňová architektura. To znamená, architekti už umí navrhnout taková opatření a takový omítky, aby se vám prostě jednou za čas zaplavil dům do výše prvního patra, voda opadla a vy jste to čtrnáct dní vysoušeli a pak se tam zase nastěhovali.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To je zajímavé.
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Jo, jo, moc tomu zatím nerozumím, protože ty zkušenosti vlastně nejsou, ale myslím, že stojí za to se prostě na tuhletu věc informovat.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Budeme se informovat někdy příště a zase někdy v našem vysílání, ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha to spolu můžeme tady v té půlhodince rozebrat. Děkuji za to, že jste přišel. Přeji hezký den a brzy na slyšenou.
Václav CÍLEK, geolog
--------------------
Vám taky. Na shledanou.