Tigran Hamasyan – Shadow Theatre
Jsou to dva roky od chvíle, co nadějný arménský pianista Tigran Hamasyan vydal své poslední album A Fable. Zatímco to bylo čistě pianové, tiché a zklidněné, jeho novinka Shadow Theatre je jistým protipólem – aranžérsky i instrumentálně rozvětvená a mnohdy překypující energií. Novou desku Tigrana Hamasyana jsme zvolili Albem týdne.
V Česku poprvé vystoupil loni na jaře – na Jazz Festu Brno v Besedním domě tehdy představil právě zmiňovaný sólový recitál z alba A Fable. Už tehdy byl ale etablovanou hvězdou na jazzovém nebi, měl za sebou vítězství v mnoha prestižních soutěžích (mimo jiné Thelonia Monka, 2006) a spolupracoval se špičkou newyorského jazzu. Vedle jeho sólové tvorby, umně propojující světy jazzu a arménské hudební tradice, jsme jej mohli zaregistrovat i v roli velmi schopného sidemana (naposledy u Larse Danielssona nebo ještě dříve u Dhafera Youssefa).
K jazzu přičichl, když se v roce 1997 přestěhoval spolu s rodiči do Jerevanu, hlavního města Arménie. Tehdy mu učaroval Ellington, Monk či Parker a již ve třinácti se stal na místní poměry malou jazzovou celebritou, když vystoupil na jerevanském jazzovém festivalu. Při poslechu jeho nové nahrávky se ale sluší poznamenat, že nevyrostl jen na „plnokrevném“ jazzu, ale také rocku a jazzrocku, arménských melodiích a poezii.
„Poslouchal jsem nejprve to, co měl rád můj otec. To byl klasický rock, a na něm jsem tedy vyrostl. Ale nebyly to jen čistě rockové kapely, ale také jazzrock. Jazz jako takový jsem objevil díky svému strýci, který byl velkým fanouškem jazzu a dával mi poslouchat nahrávky Herbieho Hancocka ze 70. let, Milese Davise nebo Chicka Coreu,“ řekl ke svým raným inspiracím pro časopis Harmonie.
Zákulisí vzniku alba:Od rocku k jazzu a zase zpět. Z Jerevanu přes New York, Los Angeles a Paříž zase zpět. V těchto dvou větách by se možná dal koncentrovaně vyjádřit pocit z nového alba Shadow Theatre. Ovšem také nepřesně: Hamasyan se k výchozím arménským zdrojům nevrací nepoznamenán, dosavadní jazzové zkušenosti nemůže jen tak odpárat. Ve výsledku tak vzniká nový hudební tvar, který odkazuje jak k Tigranově minulosti, tak budoucnosti.
Pokud se podíváme pozorně do bookletu, zpozorujeme jistou návaznost na některé starší Hamasyanovy snímky. Ještě předtím, než natočil s bratry Moutinovými album New Era, spolupracoval už s s americkým saxofonistou Benem Wendelem, který je i zde téměř ve všech skladbách. Ben Wendel a Nate Wood (bicí) jsou nyní známí hlavně díky free-jazzrockové kapele Kneebody. Oba se objevili společně s Hamasyanem už na albu Red Hail (2008), snímku podobně koncipovaném, propojujícím arménské popěvky s tvrdší drum’n’bassovou a rockovou rytmikou, ale i značně zkreslenou, až metalově znějící kytarou.
„Mám rád různé druhy hudby a rozhodně bych o své tvorbě nemluvil jako o čistém jazzu. Vedle arménské tradice mne inspiruje také heavy metal, hiphop, drum’n’bass nebo tradiční indická hudba. Nerad to, co tvořím a hraju, zařazuji do nějakých škatulek,“ řekl Hamasyan v Harmonii.
Tato slova je třeba při poslechu Shadow Theatre brát jako samozřejmost. Poměrně velkou roli zde hraje zpěv – linky v arménštině nebo i beze slov zpívají jak Tigran, který své sklony ke zpěvu projevil již dříve, tak arménská zpěvačka Areni Agbabian, s níž pianista koncertuje již několik let. Jsou to právě bezeslovné duety těch dvou, které na albu mají největší efekt. Jako například v Seafarer, v níž křehkost jejich hlasů vystupuje v protikladu k jednoduchému a poměrně syrovému základu bicích. Dvojici proplétajících se vokalistů pohltí mohutná zvuková hradba až ve vyvrcholení, kdy se k burácející rytmice přidávají také smyčce.
Poslechněte si ukázky:Cover tradiční arménské lidové písně (Drip) patří k oněm tvrdším kouskům, což je dojem vyvolaný zvukově deformovanou basou i větším zapojením programmingu. Nikdy se tu nesklouzne ale k tak přímočaře metalovému projevu, jako tomu bylo díky kytaře na zmiňovaném CD Red Hail. Paralely k rovněž jmenovaným Kneebody (už kvůli stejnému bubeníkovi) bychom ale našli.
Nový zvukový prvek představuje Hamasyanův vstup na cembalo v úvodu The Court Jester. Historizující intro je však záhy vystřídáno zběsile rychlou přehlídkou Hamasyanových pianových kvalit. Technická dokonalost a nevídaná přesnost je tu samozřejmostí a, co je důležité, slouží hudbě. Dobře se tu ukazuje alchymie a sehranost kapely, která má už leccos za sebou.
Hamasyan nicméně dokáže oslnit nejen rychlostí a technickou brilancí, ale i jednoduchým a lyrickým popěvkem: v ukolébavce Pagan Lullaby vystupuje do popředí jeho hlas, nádherný zvukový obal skladbě dodává jeho hra na další nezvyklý nástroj, totiž zvonivou čelestu.
Jak ukazuje skladba Alternative Universe (zejména závěr), progresivní rock má Hamasyan stále v krvi. Po poslechu několika podobně burácejících titulů si uvědomíte, že toto album nelze plně srovnávat třeba s jeho dřívějším jazzovým triem (New Era, 2007). Přehlídka sólistických kvalit (zejména dechů) výrazně ustupuje do pozadí a stává se součástí mohutně působící rytmiky. Hlas, případně piano zde mají o poznání navrch, a tak delší saxofonový vstup prakticky neuslyšíte (což je vzhledem k finesám Bena Wendela trochu škoda).
Holy v závěru alba je ukázkovým příkladem Hamasyanových schopností přednesu. Andělský hlas zpěvačky se tu spojuje s osamoceným pianem a je umocněn zvukem fagotu, což je nástroj, na který Wendel příliš často nehraje.
Závěrečná Road Song byla vypuštěna do světa nejdříve (měsíc před vydáním desky jako singl). Ačkoli nabízí podobný princip, jako jiné, podobně rychlé skladby alba, nelze se příliš divit, že byla zvolena singlem právě ona. V koncentrované podobě představuje Hamasyana jako geniálního vypravěče příběhů beze slov, nadaného pianistu i konstruktéra složitých polyrytmických vzorců.
Klip k singlu Road Song:Hamasyanova Shadow Theatre může svým prolnutím zpěvu, etnických prvků a jazzu připomenout zpívaná alba Avishaie Cohena, např. Seven Seas. I když Hamasyan vychází z úplně jiného etnického kontextu, Shadow Theatre představuje podobně propracované, ne-li ambicióznější dílo. Mladý pianista se nebojí riskovat a „zaskočit“ publikum, kdykoli to uzná za vhodné. Zároveň je to mistr zpěvných a aranžérsky propracovaných kompozic.
Pozn.: Tigran Hamasyan vystoupí příští tok také v Praze (24. 2.) a v Brně (25. 2.). Nebude to však s tímto projektem, ale čistě sólově.
Tigran Hamasyan – Shadow Theatre
Tigran Hamasyan - klavír, zpěv (1, 2, 4-10, 12), programování (2, 5), syntéza (3, 4, 12) Fender Rhodes (6-12), Wurlitzer (7, 9,10), cembalo (7), zvonkohra (12), celesta (2, 8)Areni Agbabian - hlasBen Wendel - saxofony (1-4, 6-10), fagot (5, 11),Sam Minaie - baskytara (1, 2, 6, 8-12)Chris Tordini - basa (3-5, 7) hlas (5)Nate Wood – bicí, hlasJean-Marc Phillips Varjabedian - housle (3, 12),Xavier Phillips - violoncello (2, 3, 6, 7)Jan Bang - programování (3)David Kiledjian - programování (2, 4, 5)
Label: Verve, 2013
Album týdne je programový blok ve vysílání stanice Český rozhlas Jazz. Ukázky z vybraných CD vysílá ČRo Jazz pravidelně každý den od pondělí do neděle vždy v 11:00 a 19:00. Album týdne vybírá redakce s přihlédnutím k aktuálnosti, originalitě, hudebnímu přínosu a dramaturgické relevanci. Album týdne získává v daném týdnu vyšší rotaci, než je obvyklé u ostatních nahrávek.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
