Al Di Meola – Elysium
Al Di Meola prozkoumal během své dráhy různá zákoutí hudby. Věnoval se flamencu i latin-jazzu, blízko měl k jazzrocku a k elektrickému jazzu obecně. Na svých pozdních albech představil fúzi všech zmíněných fúzí. A v okamžiku, kdy by se zdálo, že není kam dál postupovat, přichází s novým albem Elysium, na kterém objevuje možnosti originální sestavy – kytara, dvojí rytmika a troje klávesy. Žádná basa. CD volíme Albem týdne.
Slovo kytara je pochopitelně třeba v Di Meolově případě užívat v množném čísle. Elysium je totiž album postavené především na zvuku různých typů kytar – elektrické i několika akustických včetně dvanáctistrunné. Pouhou jejich kombinací je technicky dokonalý hráč Di Meolova formátu schopen nabídnout pestrou směs přístupů.
Díky ostatním hudebníkům je výsledek ještě zajímavější, nicméně úkolem spoluhráčů je na ploše celého alba především podporovat frontmana. Klávesy ani bicí či perkuse nikdy nevystoupí do popředí tak výrazně, že by odstavily kytary na vedlejší kolej. Navzdory velké sestavě je tedy Elysium především kytarová nahrávka.
Elysium bylo v řecké mytologii místo v podsvětí, kam se dostávaly duše spravedlivých, tedy jakási paralela křesťanského nebe. Al Di Meola si elysium definuje jako místo dokonalého štěstí. Při poslechu instrumentální hudby nedokážeme rekonstruovat všechny osobní příběhy, které autora k jednotlivým skladbám inspirovaly, avšak o jednom se obecně ví.
Kytarista, který loni oslavil 60. narozeniny, nedávno prošel poměrně traumatickým krachem osobního vztahu a nové album částečně pojal jako vyznání své 27leté přítelkyni z Německa. Právě jí věnoval skladbu Stephanie, jednu z nejromantičtějších na albu.
Byl by však omyl hledat na Di Meolově Elysiu pouze romanticky zamilované či vášnivé kompozice. Album je opravdovou přehlídkou dosavadních hudebních vlivů, které kytarista během své kariéry načerpal. Úvodní elektrická skladba Adour je sice důstojným uvedením do celku, nicméně malinko klame – vzhledem k výrazné úloze, jakou mají v dalších kompozicích akustické kytary.
Typičtější je druhá Cascade, lehce flamencová balada, která postupně mírně zrychluje, ještě mírně „přitvrzuje“ a ve které se poprvé výrazněji představí hráč na perkuse Rhani Krija. Ostatně ve srovnání s bubeníkem Péterem Kaszásem vnímám právě Krijovu roli jako důležitější (viz např. skladbu Purple and Gold).
Stěží lze doporučit jednu nebo dvě skladby alba jako typické pro sledování Di Meolova kytarového mistrovství. Pouze Elysium jako celek, i když nejde o koncepční album v pravém slova smyslu, ukáže všechny finesy a přístupy, které zde autor použil. Speciálně však stojí za pozornost titulní kompozice Elysium s použitím akustických i elektrických nástrojů a se zajímavou dynamikou.
Podobnou gradaci má také Purple and Gold, zatímco předehra Etcetera in E-major je milou kytarovou miniaturou. Po technické stránce je výborná akustická Esmeralda, zatímco hru na elektrickou kytaru lze ocenit například ve skladbě Tangier.
Rob Mallows z London Jazz News si ve své recenzi posteskl nad tím, že albu nemá dostatek prostoru kapela jako celek a že absence basy je z nahrávky znát. Ale sám ihned dodává, že to byl zřejmě autorův záměr. Ano, je tomu skutečně tak. Že na albu účinkují tři klávesisté, posluchač téměř nemá šanci poznat. Jejich podíl spočívá spíše v dělbě práce a v různých přístupech k doprovodu než v nějaké pompézní souhře.
A chybějící basa? Například ve flamencu je obvyklé, že zpěváka či tanečníka doprovází jeden kytarista a dva hráči na rytmické nástroje, a je až neuvěřitelné, jak plný doprovod dokážou nabídnout. Di Meola se svou aktuální sestavou supluje basové tóny tu kytarou onde klávesami. Díky tomu je Elysium rájem dostatečně pestrým a bohatým i bez kontrabasu nebo baskytary. Výsledný dojem kazí pouze Di Meola jako obrýlený nahý Adam na obalu desky.
Al Di Meola – Elysium
Al Di Meola – kytary, perkuse
Barry Miles – klávesy
Philippe Saisse – klávesy, piano, marimba
Mario Parmisano – klávesy, piano
Rhani Krija – perkuse
Péter Kaszás – bicí
Label: Inakustik (2015)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
