Christan Sands – Reach

2. květen 2017

Album týdne

Christian Sands|foto:Anna Webber, Mack Avenue Records

Americkému pianistovi Christianu Sandsovi je teprve sedmadvacet let a tak docela překvapí, že novinka Reach je už jeho šestým albem v roli lídra. O nic méně působivější není fakt, že už byl pětkrát nominován na cenu Grammy. Jeho letošní multižánrové album jsme zvolili Albem týdne a z velké části dostojí očekávání, i když v hledání skutečně osobitého stylu má před sebou Sands ještě kus cesty.

V deseti skladbách s lehkostí střídá i kombinuje přímočarý post-bop, moderní jazz, pop, afro-kubánské rytmy i pořádný groove – ať už „glasperovsky“ uhlazený nebo rockovější ve stylu Medeski, Martin & Wood.

Inspiraci přitom mnohdy vyčteme už z názvu. Bud's Tune mluví za vše, Armando's Song míchá po coreovsku bop a španělské vlivy a název ¡Óyeme! (Poslouchej mě) je jasnou předzvěstí kubánského řádění.

Základní trio ve složení Christian Sands – Marcus Baylor (bicí) a Yasushi Nakamura (kontrabas) místy rozšiřuje kytara, perkuse nebo tenorsaxofon a basklarinet Marcuse Stricklanda.

Soulový hit Use Me Billa Witherse, jedinou převzatou věc na celém albu, pak zpestří smyčcem hrané kontrabasové sólo Christiana McBridea. Ten je jinak producentem nahrávky, stejně jako Sandsovým kapelníkem ve svém vlastním projektu a jedním z jeho mentorů.

Neočekávaný syntezátor a mimořádně citlivé i efektní pasáže sólového (a nádherně sejmutého) klavíru jsou dalšími zdroji kontrastu. Dobře je uslyšíme v kompozicích Freefall a Somewhere out There, shodou okolností dvou baladách na desce.

Klidné momenty jsou ovšem výjimečné. Sandsova mladistvá energie z alba přímo čiší: kaskády tónů, běhavé křivolaké melodie a sofistikovaná aranžmá jsou výraznými prvky jeho stylu. Zjevná je i chuť bez obav a předsudků zkoušet kombinace různých prvků a žánrů, zkrátka experimentovat a tvořit bez hranic.

Skutečného Sandse však ani po poslechu této desky stále dobře neznáme. Reach je vydařené album, které jen tak nezapadne, ale pianistův styl je zatím spíše zajímavým „slepencem“ než skutečnou osobitou fúzí. Jeho vlastní tvář i zvuk se teprve derou na povrch a tento proces je nesmírně zajímavé sledovat.