Gregory Porter – Liquid Spirit

V Česku se zviditelnil vlastně až v posledním roce, díky dvěma koncertům na Strunách podzimu (jeden z nich s hostujícím Ondřejem Pivcem). To však nic nemění na tom, že sbírá pocty od slavnějších kolegů v čele s Wyntonem Marsalisem a Jammiem Cullumem, a jeho předchozí album Be Good bylo nominováno na Grammy. Za rychlým vzestupem Porterovy hvězdy stojí posluchačsky přístupná směs jazzu, gospelu či R&B. To vše najdeme i na novince Liquid Spirit, i když v Porterově diskografii je znát jistý posun.

Liquid Spirit zní bezpochyby jinak než Porterova předešlá alba. Deska Water (2010) byla z jeho trojice desek asi „nejjazzovější“, i když prostor pro improvizaci najdeme na všech jeho snímcích. Oceňované CD Be Good (2012) naznačovalo Porterovo znovuobjevování soulových a gospelových kořenů. Album Liquid Spirit je v dobrém slova smyslu popovější a řadou tříminutových hitů přístupnější i novému okruhu publika, pro něž se Porter stal možná jistou módou.

Sestava hudebníků zůstává stejná jako na předchozích dvou albech: pianista Chip Crawford, bubeník Emanuel Harrold, basista Aaron James a saxofonisté Yosuke Sato a Tivon Pennicott. V několika skladbách kapelu doplnil trumpetista Curtis Taylor a varhaník Glenn Patscha. Obzvláštní význam má pro Portera návrat aranžéra Kamau Kenyatta – právě setkání s tímto hudebníkem totiž kdysi v jazzových klubech předurčilo jeho další životní kroky. Díky Kenayattovi se dostal k muzikálovému herectví a ztvárnil mimo jiné titulní roli v úspěšném muzikálu It Ain't Nothin' But the Blues.

Gregory Porter |foto: Oficiální Facebook Gregoryho Portera

Porter novou desku považuje za logické pokračování svých předchozích alb; pracuje ostatně s podobnými tématy, jako jsou vzestupy a pády lidských vztahů, vzpomínky na dětství či poznámky k společnosti a politice. Už dříve publikovaný singl vnímá jako jistý protipól k improvizačně rozvolněné skladbě Bling Bling z alba Be Good. Jak říká, měli v ní hudebníci na pódiu tolik co sdělit – chyběl jim ovšem náboj z druhé strany, tedy z publika. K tomu slouží právě Liquid Spirit, se sugestivním tleskotem rukou, který gospelem napájený song provází celou dobu.

Porter je mistr lyrických balad. Takovou je zde už úvodní No Love Dying, v níž zpěvák osobitým způsobem reaguje na znecitlivění a jistou rutinu v mezilidských vztazích. „The death of love is everywhere, but I won’t let it be. There will be no love that’s dying here for me,“ zpívá v refrénu skladby.

Lonesome Lover je prvním z použitých coverů – pochází z alba It's Time (1962) legendárního bubeníka Maxe Roache. Na něm Roach svébytným způsobem využil k doprovodu svého kvintetu sbor lidských hlasů a ve zmíněném titulu i zpěvačku Abbey Lincoln. Jak v recenzi It's Time svého času poznamenal kritik webu Allmusic, snaha to byla na svůj čas unikátní, „ovšem člověk si leckdy přeje, aby sbor utichnul a nechal vyznít samotný kvintet.“ Porter si to ve svém provedení vzal k srdci: vypustil sbory, zvýraznil dechovou sekci a svým charismatem celkové vyznění výrazně pročistil. Při tom všem zde na třech minutách dostane výraznou příležitost i saxofonista Yosuke Sato.

Svým příběhem smutná, ale krásná balada Water Under Bridges sází na jednoduchost: Porterův naléhavý a důsledně procítěný baryton zde doprovází pouze piano. Tato střídmost se však vyplácí, skladba asi nejlépe dokládá zpěvákovo vypravěčství a pověst lyrika. Podobný model zpěvák využije ještě jednou, v baladě Wolfcry.

Tématem další skladby Musical Genocide je Porterova kritika hudebních kompromisů v kvalitě a homogenizace vkusu. Staví na pianistově potemnělé rytmické figuře postavené do protikladu k bluesující lince Jamesova kontrabasu. Autenticitu Porterovy výpovědi zde umocňuje rozšíření o dechovou sekci.

V kontextu předchozích skladeb překvapí jazz-funková Free, která patří k energeticky nejvýživnějším titulům. Kromě skvělé dechové sekce či vstupů saxofonu zaujme Porterovo dokonalé frázování, jeho důraz na jednoduchost, pokud je to v zájmu celku, a konečně i podobně významuplná práce s tichem.

The In Crowd je soul-jazzový hit 60. let, který známe v mnoha variacích (Dobie Gray, Ramsey Lewis, Bryan Ferry atd.). Oproti Grayově známé verzi nepůsobí Porter natolik okázale, také zjevně zrychlil. Střední část zahrnuje invenční Crawfordovo sólo na piano.

Gregory Porter |foto: Petra Hajská

Album zakončuje standard I Fall In Love Too Easily (Sammy Cahn/Jule Styne), který svou stopáží téměř osmi minut patří k nejdelším kouskům. Známe jej v mnoha vokálních verzích, od Franka Sinatry po Nat King Colea. Porterovo provedení opět sází na jednoduchost výrazu, oproštěnou od dechů či smyčců. Jen s pianem a takřka „opatrným“ doprovodem rytmiky. Výborné zakončení snímku, o kterém se tento rok bude ještě zcela jistě mluvit.

O Porterově novince Liquid Spirit je těžké pronášet nějaké generalizující soudy. Gospel, soul a jazz se tu pojí v dokonalé symbióze a sám zpěvák pravděpodobně necítí nijakou potřebu definovat či klasifikovat svoji tvorbu – zcela přirozeně a s respektem k výchozím kořenům proplouvá mezi styly. Sázka na originalitu se v jeho případě mnohokrát vyplatila.

Pozn. Záznam koncertu Gregory Portera odvysíláme tento týden v pořadu Jazz Club (21. 9. ve 20:00). Porter nové album představí také 29. listopadu v Ostravě – vystoupí tam ve vítkovické hale Gong.

Gregory Porter – Liquid Spirit

Gregory Porter – zpěvChip Crawford – pianoEmanuel Harrold – bicíAaron James – kontrabasYosuke Sato, Tivon Pennicott – saxofonyKamau Kenyatta – aranžmáCurtis Taylor – trubkaGlenn Patscha – varhany

Gregory Porter - Liquid Spirit |foto: Shawn Peters

Label: Blue Note, 2013www.gregoryporter.com

Album týdne je programový blok ve vysílání stanice Český rozhlas Jazz. Ukázky z vybraných CD vysílá ČRo Jazz pravidelně každý den od pondělí do neděle vždy v 11:00 a 19:00. Album týdne vybírá redakce s přihlédnutím k aktuálnosti, originalitě, hudebnímu přínosu a dramaturgické relevanci. Album týdne získává v daném týdnu vyšší rotaci, než je obvyklé u ostatních nahrávek.