Keith Jarrett – No End

30. prosinec 2013

Keith Jarrett, jak ho pravděpodobně neznáte. Deska No End se stává Albem týdne už jenom tím, že výrazně vybočuje z Maestrovy diskografie.

Dvojalbum No End vlastně Keith Jarrett původně nechtěl vydávat a léta leželo v archivu. Série převážně improvizovaných nahrávek, označených jen římskými číslicemi I XX, měla zůstat pouze soukromou hříčkou. Vznikla v roce 1986 v Jarrettově domácím nahrávacím studiu Cavelight jako výsledek jazzmanovy touhy zahrát si na něco jiného než na klavír. Právě jsme se dostali k jádru věci. Jarrett se na No End prezentuje nikoliv v obvyklé roli brilantního pianisty, ale doslova si hraje s kytarami a bicími nástroji.

Ne, že by Jarrett nebyl znám i jako multiinstrumentalista. Rád se věnuje perkusím, flétně nebo sopránovému saxofonu. Klávesové nástroje jako cembalo či varhany můžeme brát téměř jako samozřejmost. V podobném rozsahu jako na No End se ponořil do „multiinstrumentalismu“ už na dvou titulech: Restoration Ruin (1968) a na dvojalbu Spirits (1985), na které tato archivní nahrávka přímo navazuje. Přesto tvoří No End v rozsáhlé Jarrettově „klavírní“ diskografii poměrně vzácnou výjimku.

„V průběhu těch dní v 80. letech se stalo něco, co se už nedá zopakovat. Většinu svého života jsem toužil hrát na bicí, tak jsem si řekl, že bych se s tím měl raději vyrovnat... A ačkoliv mám reputaci v akustickém světě, vždycky jsem miloval elektrickou kytaru,“ vysvětluje Jarrett v poznámkách k albu.

Při nahrávání série „nálad“ vycházel Jarrett většinou z bicích nástrojů (ovšem s výjimkami, například XII vystavěl na podkladu z rozložených kytarových akordů a teprve dodatečně přihrál epizodní, střídmé perkuse), nad které studiovými playbacky navrstvil ostatní nástroje. Zvukovou dominantu přitom tvoří „bloudivé“ vyhrávky a intuitivní sóla nezkreslené elektrické kytary. Nikoliv lubové či pololubové, ale Gibsona s pevným tělem, obvyklého v rockové hudbě. Baskytara zní měkce, záměrně nedůrazně, basová linka často vychází z kytarových motivů, proplétá se s nimi. Piano zůstává prakticky nevyužito či je upozaděné, v podobě harmonické „mlhy“.

Poslechněte si ukázky: 
 
 

Jako bubeník nehledá Jarrett dokonalost, nepouští se do složitých polyrytmů, hraje v podstatě „rovně“. Spíše si labužnicky užívá kombinace různých perkusivních zvuků. Nepřeslechnutelné jsou jazzrockové, bluesové a funkové inspirace. Ovšem Jarrett si vzkoušel například i karibskou uvolněnost v nahrávce číslo V.

Kytara rozhodně neudivuje technikou, Jarrett často jen těká kolem jedné polohy na hmatníku. Opakující se motivy a podobné tónové intervaly ve vyhrávkách napříč víc než devadesátiminutovým cyklem, stejně jako téměř neměnná barva zvuku, mohou působit jednotvárně. I „sváteční“ kytaristé pravděpodobně zjistí, že není nic těžkého podobné motivy zahrát.

V čem tedy tkví kouzlo nahrávky? Určitě v tom, jak cyklus funguje coby náladotvorná, příjemně hypnotizující, a přitom dostatečně nosná ambientní plocha, jak vtahuje do děje. Zkrátka, Jarrettova hudba tu nespočívá na virtuozitě, ale na názorech, uvolněnosti, přirozenosti. Nestaví na rychlých prstech, ale na duchovních hnutích. Navíc lze vycítit, jak mazlení s „neosahanými“ nástroji Jarretta těšilo. Rozhodně není od věci prozkoumat i trochu odlišné tváře a vzdálenější světy slavného muzikanta.

03025637.jpeg

Keith Jarrett – No End Keith Jarrett – elektrická kytara, baskytara, bicí nástroje, tabla, perkuse, hlas, zobcová flétna, piano. Label: ECM, 2013

www.keithjarrett.org

Album týdne je programový blok ve vysílání stanice Český rozhlas Jazz. Ukázky z vybraných CD vysílá ČRo Jazz pravidelně každý den od pondělí do neděle vždy v 11:00 a 19:00. Album týdne vybírá redakce s přihlédnutím k aktuálnosti, originalitě, hudebnímu přínosu a dramaturgické relevanci. Album týdne získává v daném týdnu vyšší rotaci, než je obvyklé u ostatních nahrávek.

autor: Tomáš S. Polívka
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.