Historické okénko: Blue Effect – Nová syntéza (1971)

Je až neuvěřitelné, že takto vyspělý počin vznikl v době, kdy se vůbec rocková a beatová elpíčka našich skupin dala počítat na prstech rukou. Kompozičně se na něm podílely výrazné osobnosti tehdejšího rocku (Radim Hladík, Lešek Semelka) i jazzu (Kamil Hála, Vlastimil Hála).

V druhém díle nově spuštěné rubriky Historické okénko se na album Nová syntéza podíváme podrobněji – prostřednictvím recenze, kterou napsal publicista Miroslav Heřmanský v roce 1971 pro časopis Melodie:

„Když jsem tuto hudbu uslyšel poprvé (a živě) v Lucerně, byl to zážitek vzrušující a také silně ohlušující. Protože rock-jazzu držím všechny palce, těšil jsem se srdečně z toho, že se Nová syntéza po nadšeném a neutuchajícím potlesku musela opakovat. Protože však akustické podmínky v Lucerně nebyly rozhodně ideální a sami hudebníci na pódiu se asi navzájem skoro neslyšeli, byl jsem velmi zvědav na dojem, jaký budu mít při opakovaném poslechu desky.

Ta se mi zdá být na naše poměry mimořádně zdařilou: má všechno vnitřní napětí živého provedení a také zvukově vyšla syntéza velké kapely s Hladíkovou kytarou výtečně. Mám však pocit, že na podobně laděných nahrávkách Buddho Riche a Woodyho Hermana hraje daleko větší úlohu part baskytary, který je na naší desce dosti zastřen. Hladík je vlastně jediným improvizujícím sólistou; JOČR vystupuje jako kolektivní doprovázeč, aniž by se jeho hráči pustili do rozsáhlejších sól (plechy však mají fantastický „říz“) a tak má celá deska zvukově dosti stejnorodý ráz.

Jde však vlastně o dvě různá pojetí syntézy: na jedné straně desky jsou skladby členů Modrého efektu, na jejichž původní „holé“ nahrávky Kamil Hála ušil dodatečně orchestrační kabát, na druhé straně pak skladby Kamila a Vlastimila Hály, vytvořené jako hudební rámec, jehož vyplnění připadlo Modrému efektu.

Je těžko rozhodnout, který z obou přístupů poskytl lepší výsledek. Hladíkova a Semelkova témata budou asi milovníkům rocku znít autentičtěji, protože bratři Hálové nezapřou své jazzové kořeny, avšak i oni dovedou využít prostředků rockové hudby a dramaticky stupňovat gradaci i na harmonické monotónii (jako v Nové syntéze), kde naopak „free-jazzové“ intermezzo beatových kytaristů napětí spíš uvolní, což pak musí orchestr ve strhujícím finále vynahradit.

Věřím, že tato deska ukazuje velmi slibný trend, který by měl najít odezvu u rockového i jazzového publika. To, že hudebníkům JOČRu není vždycky vlastní rockové frázování a naopak bicí nástroje občas zkoušejí frázovat s plechy místo s baskytarou, ukazuje, že hudebníci jazzové a rockové generace se budou muset ještě navzájem více poslouchat a učit oceňovat; tím více pak – třeba neuvědoměle – se budou vzájemně ovlivňovat a syntéza proběhne postupně sama.

Zatím je však třeba ji katalyzovat takovými počiny, jakým je tato deska. Její hlavní hvězdou je pro mne ten, kdo jí dal aranžérsky tvář a kdo také dirigentsky dokázal ukrotit spřežení, muzikantskými naturely poněkud nesourodé – Kamil Hála.

Zdroj textu: Miroslav Heřmanský, Časopis Melodie (č. 2/1972)

Blue Effect & JOČR – Nová syntéza (Panton, 1971)

Radim Hladík - kytara Lešek Semelka - klávesy Jiří Kozel - basová kytara Vlado Čech - bicí Jazzový orchestr Čs. rozhlasu – řídí Kamil Hála

Radim Hladík |foto: Milan Mošna

Playlist:

1. Má hra (R. Hladík) 2. Směr jihovýchod (L. Semelka) 3. Popínavý břečťan (R. Hladík) 4. Blues Modrého efektu (K. Hála - V. Hála) 5. Nová syntéza (K. Hála - V. Hála)

Historické okénko je pravidelná rubrika jazzového webu Českého rohlasu (ČRo Jazz). Prostřednictvím původních historických recenzí (např. z časopisu Melodie apod.) v ní představujeme stěžejní alba jazzové historie z bývalého Československa i zahraničí. Recenze jsou převzaty z původních zdrojů bez úprav, pokud není uvedeno jinak.