10 francouzských jazzových alb, která byste měli slyšet
Tématem týdne ve vysílání Euro Jazzu je francouzský jazz, což je jistě téma na mnohem víc, než jen jeden týden. Sestavili jsme seznam deseti nejzajímavějších nahrávek francouzského jazzu z poslední doby, které by vám určitě neměly ujít. A co víc, každé z těchto alb můžete (nejen tento týden) slyšet také na Euro Jazzu, novém webovém rádiu Českého rozhlasu.
Laurent de Wilde − The Present (Nocturne)Trio pianisty Laurenta de Wilde The Present (+ Darryl Hall − kontrabas, Laurent Robin − bicí) volně navazuje na de Wildův sólový debut Spoon-a-Rhythm (1997), který věnoval hlavně Ellingtonovi a Monkovi. Zde je však pouze jedna převzatá skladba, Ellingtonova Fleurette Africaine, zbytek je velmi inspirativní autorova tvorba, sice ryze akustická, ovšem s náznaky rytmických vlivů elektronické scény (d´n´b, reggae). Nicméně zde najdeme také nádherně swingující pasáže či blues s odkazy na ty, které de Wilde obdivuje (zde zejména Ahmad Jamal a Chick Corea), naštěstí bez některých stereotypů klasických jazzových forem. The Present stojí především na velmi přesné a dobře nazvučené rytmice, která i v rozvolněných pasážích (např. Quiet-Not Quiet) drží celek nádherně pohromadě.
Bojan Z Tetraband – Humus (Universal Music France) Původem srbský pianista Bojan Z patří již k etablovaným postavám francouzského jazzu. Humus považuje za svou nejrockovější nahrávku, ale s rockem sdílí spíše intenzitu projevu, než nějaká žánrová měřítka. Elektronický prvek je zastoupen hlavně ve využití tzv. xenofonu, nástroje, který si Bojan sám vyrobil ze součástek různých elektrických pian (hlavně Fender Rhodes). Deska je částečně pokračováním velmi úspěšné Bojanovy nahrávky Xenophonia, zde je však trio rozšířeno o trombón. Výsledek v lecčems může připomínat punk-jazzové britské ikony Acoustic Ladyland (viz festival Colours 2010), což není náhoda – účinkují zde dva jejich členové: Josh Roseman (trombón) a Ruth Goller (baskytara).
Marcel Loeffler – Around Gus (Dreyfus Records) Jazzoví akordeonisté, to není jenom Richard Galliano. Marcel Loeffler patří k mladým francouzským objevům. Jak název napovídá, na albu vzdává hold Gus Viseurovi, akordeonistovi, který hrával s Django Reinhardtem a položil základy jazzovému stylu, nazývanému „manouche“. Loeffler se však tímto odkazem nenechává svazovat (z poloviny jde o nové autorské skladby), naopak jej rozvíjí velmi svěžím způsobem. Na albu hrají současní představitelé tzv. gipsy jazzu, kytaristé Hono Winterstein, Mandino Reinhardt nebo kontrabasista Claudius Dupont.
Méderic Collignon - Shangri-Tunkashi-La (Plus Loin Music) Kornetistu Méderica Collignona můžete znát ze spolupráce s Louisem Sclavisem (deska Napoli’s Walls), sólově se však naplno zviditelnil až se s svou velmi povedenou reinterpretací Gerschwinovy/Evansovy Porgy and Bess (2006). Zde jde sice o personálně téměř shodný projekt, jde však o poctu jazzrockovému období Milese Davise (cca 1969-1975). K nově pojatým Davisovým skladbám z té doby přimíchal některé moderní prvky jako acid jazz a místy i hardrock nebo metal. Jak sám říká, chtěl oproti originálu dosáhnout „drsnějšího zvuku a surrealističtějších aranží“. Výsledek zní občas jako Davisova deska Bitches Brew dovedená do extrému, ale pokud máte rádi tento šálek čaje, budete nadšeni. Je to také dobrá volba pro ty, které již nebaví současné směřování u nás tolik oblíbeného Erika Truffaze.
Belmondo & Yusef Lateef - Influence (B Flat Recordings) Pravděpodobně nejvýraznější plod francouzského jazzu z posledních let pojali bratři Lionel (saxofony, flétna) a Stéphane (trubka, křídlovka) Belmondovi jako poctu americké legendě Yusefu Lateefovi (90), který byl natolik uhranut jejich předchozí deskou Hymne Au Soleil, že rád souhlasil s přizváním k tomuto projektu. Toto album již není natolik inspirováno vážnou hudbou jako Hymne Au Soleil, přetrvává však koncept propojení živelného hard-bopu v provedení jazzového sexteta a rozšířené dechové sekce (hoboj, basklarinet, fagot, trombon..). Vzniklé pnutí je neuvěřitelně produktivní a vnáší do „belmondovského“ pojetí jazzu (v jejich regulérních kvintetech jinak vcelku mainstreamového) novou barevnost a hloubku.
Hadrien Feraud - Hadrien Feraud (Dreyfus Records) Baskytarista Hadrien Feraud se do Jaca Pastoria zamiloval ve dvanácti letech, když mu otec daroval slavný „Birthday Concert“. Od té doby se mu chtěl nadevše svou technikou přiblížit. Tato eponymní deska jej zachycuje v třiadvaceti (!) letech, obklopeného spoustou skvělých hostů (John McLaughlin, Bireli Lagrene, Flavio Boltro, Dominique di Piazza) a ve výborné kondici. Jazzfusion navazující na to nejlepší z Pastoriova odkazu (Weather Report), ale v novém kontextu 21. století (programming, syntezátory). Není divu, že si McLaughlin basistu vybral na dvě ze svých desek. Někteří kritici Feraudovi vyčítají až přílišnou rychlost a exhibici v sólech, ale v tomhle věku má na to jistě právo. Na rozdíl některých těžkotonážních představitelů žánru je Feraudovo album typicky francouzsky „chic“ (viz třeba přednes na akordeon ve Feraudově baladě Marie Ael).
Bernard Lubat - Chansons Enjazzees (Lubat Jazzcogne Productions) Bernard Lubat v 60. letech zpíval ve známé vokální skupině Double Six of Paris, pak coby bubeník doprovázel hudebníky jako Jean-Luc Ponty, Michel Portal, Martial Solal či Stan Getz. Jako člen volného seskupení Compagnie Lubat se oddává všemožným jazzovým experimentům a performancím (aktualizace forem lidových slavností, explorace možností hudebního humoru a ironie, free improvizace ve všech složkách projevu). Na Chansons Enjazzees aktualizoval některé jazzové standardy, které jak hudebně, tak vlastním textem téměř k nepoznání proměnil a naočkoval příměsí francouzského šansonu. Lubat je skutečný multiinstrumentalista, a tak bez pohledu do bookletu nepoznáte, že ta skvěle sehraná kapela je čistě Lubat sám.
Gerard Pansanel – Electrizzante (Nordsud Music) Kytarista Gerard Pansanel pochází z jihofrancouzského Montpellier a zdá se, že tyto své kořeny rád reflektuje i ve své tvorbě. Electrizzante nazývá „středomořským elektro jazzem“. Jen obtížně zařaditelné album spojuje kytarový jazzrock s akordeonovou tradicí jihofrancouzských regionů. Akordeony zde hrají hned dva současně (Antonello Salis, Lionel Suarez), což umožňuje jednomu z akordeonistů přenechat čistě harmonickou stránku věci, zatímco druhý se bez váhání může vrhnout do nespoutaných improvizačních dobrodružství. Jde o velmi živelné album s příměsí exotiky, která naštěstí není pojata samoúčelně.
Martial Solal Newdecaband - Exposition sans tableau (Nocturne) Původem alžírského Francouze Martiala Solala není třeba dlouze představovat, na evropské scéně představuje výrazný hlas již od 50. let. Kapela v neobvyklém složení (vedle rytmiky 2 trubky, 2 trombony, kornet, tuba) navazuje na předchozí „tribute“ Dukeu Ellingtonovi (Dodecaband plays Ellington, 2000), tentokrát jde ovšem o původní Solalovu tvorbu. Některé části mohou evokovat barevnost Davisova Birth of the Cool, zjevný je ovšem vliv současné vážné hudby nebo hudby tzv. třetího proudu (což je patrné zejména při vstupech zpěvačky Claudie Solal, pianistovy dcery). Solalovo noneto zní místy až bigbandově, ale swing příliš nečekejte.
Louis Sclavis - L' Imparfait des Langues (ECM)Francouzská legenda Louis Sclavis (klarinety, saxofon) mění velice rád své spoluhráče od alba k albu. Nejinak je tomu na L'imparfait des langues, kde se obklopil o generaci mladšími spoluhráči s rozličným hudebním zázemím (ne nutně jazzovým). Kapelu (v níž vynikají kytarista Maxime Delpierre či altkař Marc Baron) dal dohromady u příležitosti monackého jazzového festivalu v roce 2005. Patron akce, monacký král Rainier, však tehdy náhle zemřel a koncert byl zrušen. Sclavis neváhal a slibně znějící kapelu alespoň narychlo pozval do studia Buissonne (Pernes-les-Fontaines) a pěkně v syrovém stavu ji v jednom dni (!) nahrál. Klíčem k nahrávce je Sclavisova tehdejší snaha vnést do své kompozice více improvizace než dosud. Nárys skladeb vznikl během pouhých deseti dní, přičemž jejich půdorys byl velice jednoduchý („někdy jen osm nebo šestnáct taktů napsaných pro dva hlasy“). Improvizační, občas až freejazzový vichr (Marc Baron) je zde proložen špinavou zvukovostí s progresivně rockovými inspiracemi (kytarista Maxime Delpierre). Vcelku experimentální nahrávka je dobrou „příručkou“ pro ty, kteří se Sclavisem nemají ještě příliš zkušenost.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
