Anketa publicistů: nejlepší české jazzové desky roku 2014, 1. díl
Stanice Český rozhlas Jazz i letos oslovila odborníky z řad publicistů, rozhlasových redaktorů nebo pořadatelů koncertů a festivalů a zeptala se jich, které české jazzové desky vydané v uplynulém roce je nejvíce zaujaly. Přinášíme vám první část odpovědí.
Tato anketa jazzových odborníků navazuje na sedmidílný seriál Česká jazzová sklizeň 2014, ve kterém jsme zmapovali všechna jazzová alba předešlého roku, která v Česku vyšla. Anketa o nejlepší české jazzové album roku 2014, kterou letos podruhé uspořádala stanice Český rozhlas Jazz, si neklade za cíl konkurovat žánrovým Andělů či jiným cenám. Její snahou je odhalit, které nahrávky českých jazzmanů se líbily našim předním publicistům a promotérům.
Oslovené osobnosti měly volit nejlépe jedno album z těch, která vyšla v roce 2014 a na nichž se podíleli čeští jazzoví hudebníci (sídlo vydavatele nebo poměr českých a zahraničních účinkujících nehrál roli). Nakonec většina oslovených uvedla nahrávek více. A jejich komentáře, jejichž první část vám dnes přinášíme, dokládají, že rok 2014 byl na české jazzové scéně silný:
Igor Wasserberger (muzikolog, publicista)
Těžko určit, které album je nejlepší. Každopádně v zahraniční mělo největší úspěch – a to i u velkých jmen americké publicistiky – album Together Again (Viklický & Mraz). Navrhuji je ocenit pro zralou jazzovou stylizaci moravské hudby a za výraznou propagaci českého jazzu.
Dále navrhuji album On Stage (Brunner & Šindler). Myslím, že Martinu Brunnerovi st. patří uznání za jeho dvacetiletou práci, díky níž do města Hradce přišel jazz, a to na skvělé mezinárodní úrovni. Deska dává k ocenění Brunnerovy práce vhodný rámec.
Jiří Plocek (hudebník, ČRo Brno)
Emil Viklický/František Uhlíř/Josef Vejvoda: Live at the Box, 2014
Muzikantská radost. Skvělé výkony, výborný zvuk. Lehkost. Nenásilně, ale o to přirozeněji, proniknuto inspiracemi z moravské lidové hudby. Svébytné a zralé Viklického pojetí fúze jazzu a tradiční melodiky nepostrádá ani mladistvou jiskřivost.
Tomáš S. Polívka (publicista, garant žánrových cen Anděl v kategorii Jazz & blues)
Pokud vyloženě nemusím, stejně jako v případě loňské ankety bych nerad „losoval“ dle momentální nálady jediné album. Těch dle mého názoru vydařených vyšlo v roce 2014 několik a dost různorodých, těžko je vzájemně porovnávat.
Velmi mě baví debut E Converso, a to díky sebevědomě hlučnějším pasážím a míchání newyorské avantgardy s „evropskou“ komorností, ze kterého ovšem leze osobitý zvuk i jasný názor, žádný mišmaš. Vertigo potvrdilo albem Taj výjimečnou pozici na scéně. Nedocházejí jim nápady, vyvíjejí se, neupadají do vlastního stereotypu. Přesvědčivě se vyjadřují i v kratších skladbách a využití elektroniky jim zase zpestřilo rejstřík. Potěšilo mě, že Pavel Hrubý dokázal do prvního sólového alba Between The Lines přenést i tišší, rozjímavou podobu svého talentu. Tomáš Liška potvrdil ve suitě Bercheros Odyssey skladatelskou kultivovanost a v dobrém smyslu slova všestrannost. Chválit další skvělé album Jaromíra Honzáka je nošením sov do Athén, jenže nelze jinak. Uncertainty uchvátí vzdušnou atmosférou, melodickými nápady, příkladnou komunikací muzikantů.
Jan Dalecký (hudebník, pedagog, znalec jazzové historie)
Budu v podezření ze šovinismu a lokálpatriotismu, ale pro mne je to jasné: B-Side Band a Meeting Point. Je pravda, že drtivá většina pražských produkcí mi zůstává neznámá, ale toto je pro Brno událost jako Halleyova kometa – jednou za mnoho let něco tak jednoznačně a ryze jazzového. Důkaz nadčasovosti zejména skladeb Josefa Blahy (1965–72), kompoziční zralosti Jirky Levíčka a hráčská vyspělost kapely, se Zdeňkem Novákem v pozadí, vzácnou šedou eminencí. Jsem nadšen.
Jan Hocek (Jazz Port) Česká scéna několika větami? Řeknu to jedním slovem, mohu? Zázrak!!! A co se týče loňských alb, tentokrát je hodně těžké vybírat… Mám slabost pro flétnu, takže v tomhle ranku mne uspokojila živá deska Brunnera se Šindlerem (navíc festival Jazz Goes To Town je moje – respektive byla, kdo ví, jak to bude vypadat dál – srdeční záležitost). Obdivuju Jazzinec a ta první živá deska z tohoto festivalu (Trio WUH) je opravdu excelentní! Obdivuju (i jako člověka) Marcela Bártu – ten člověk, na co sáhne, to promění ve zlato, takže Vertigo vidím také na vrcholu. Mám (ze stejného důvodu) rád Najponka a jeho oslavu nového života (Child Is Born), i když je to zavilý tradicionalista… Hodně současně naproti tomu (a dost zdařile) zní album E Converso (Konspirační melodie). A tak se dostávám k dvojici alb, mezi nimiž již nemohu vybírat, a ani nemíním třeba hodit kostkou, a ty bych vynesl na nejvyšší piedestal: Otto Hejnic Trio – Standards One (dlouho jsem neslyšel tak dobré album, které je sestaveno jen ze standardů, a přitom jsou tam interpreti bytostně přítomni!) a Pavel Wlosok Trio & Donny McCaslin – Alternate Reality (jde o naprosto jedinečné spojení českého umu a americké výlučnosti).
