Polský vokální samorost Grzegorz Karnas

1. únor 2012

Polský zpěvák Grzegorz Karnas koncem ledna na koncertech v Praze a Mělníku představil své nové eponymní album. Karnas na něm představuje mimo jiné jazzové covery Joni Mitchell či polského punku. Přinášíme úryvek z rozhovoru, který vyšel tento týden v měsíčníku Harmonie.

„Slezský rodák absolvoval Hudební akademii v Katovicích, ale na cestě k nalezení vlastního projevu ho více posouvalo experimentování se spolužáky, z nichž několik, především violoncellista Adam Oles a klavírista Michał Tokaj, dodnes patří k jeho nejbližším spolupracovníkům,“ připomíná publicista Peter Motyčka v úvodu interview v únorové Harmonii. Připomeňme, že album Karnas (Hevhetia, 2011) jsme loni vybrali za Album týdne na Euro Jazzu (více o něm čtěte zde).

Se svolením vydavatele časopisu přinášíme úryvek z rozhovoru: Nemáš obavu z jakési nedostupnosti, náročnosti, možná dokonce „jinakosti“ tvých písní?

Myslím si, že jistá nedostupnost v hudbě odráží to, že sám člověk je v jistém smyslu nedostupný. Pokud bych chtěl zpívat jinak, musel bych se vnitřně změnit. Chci ale dělat věci tak, jak to sám cítím a slyším. Nerad bych se přitom omezoval jen na Polsko, Slovensko nebo Čechy – pro mě je podstatnější podchytit tu malou skupinu lidí, která to bude akceptovat a která dokáže přijmout moji hudbu v její podobě. Takového posluchače hledám všude a myslím si, že postupně nacházím v Evropě obecenstvo, které mou hudbu přijímá a zajímá se o ni. Věřím, že mi bude stačit to publikum, které oslovuji bez ústupků, a že je nebudu muset dělat směrem k širšímu obecenstvu. Vnímám to jako základní právo každého umělce.

02446435.jpeg

Zmíněná odlišnost se na novém albu netýká jen autorských témat melodicky vycházejících z violoncellové komunikace. Výrazně přetváří i známé melodie jako Black Crow písničkářky Joni Mitchell nebo standard Bye Bye Blackbird.

Na to jsou rozdílné názory – mnozí mi říkají, že cover verze, které vůbec nepřipomínají originál, jsou k ničemu. Z mého pohledu je to zajímavá cesta, při níž změním ve skladbě skoro všechno. Zpívám si ji po svém přesně tak, jak ji slyším v hlavě a jak mi „jde do huby“. Právě takto se mi zdá autentické a přirozené interpretovat písně někoho jiného. Není to něco uměle vymyšlené ani prvoplánově umělecké, ale vychází to ze mě samého. Originál je jen inspirací, která mi zní v hlavě úplně jinak.

02446606.jpeg

Jako například Spytaj milicjanta z nového alba. Proč právě cover polské punkové klasiky?

Znáš originální verzi Dezertera? Autor textu mi napsal, že se mu moje verze velmi líbí a že předtím nic podobného neslyšel. Na druhé straně zaznívají názory, že jsem originál zprofanoval. Minule se mě na to ptali v jednom rozhovoru a odpověděl jsem, že profanovat lze mrtvá těla, svaté knihy nebo hroby, ale píseň podle mě zprofanovat nelze. Samotný punkrock chtěl být profanací a vzpourou vůči dobovým trendům. Lze pak profanovat profanaci? (smích) Podobné reakce byly na píseň Słodka. Mnozí se pohoršovali, jak jsem mohl vzít skladbu skupiny Dżem a přezpívat ji!

Celý rozhovor s Grzegorzem Karnasem si můžete přečíst v únorové Harmonii.

autor: Peter Motyčka
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka